Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Oproti Evropě i světu máme pořád co dohánět, říká poslankyně, která má TOP 09 přivést mladé voliče

Oproti Evropě i světu máme pořád co dohánět, říká poslankyně, která má TOP 09 přivést mladé voliče

Vypadá spíš jako rocková zpěvačka nebo rebelka, která má někde za rohem zaparkovanou silnou motorku. Hodila by se ale i do kavárny někde ve Francii nebo do filmu s Jamesem Bondem. Ve skutečnosti je Markéta Pekarová Adamová poslankyní Parlamentu České republiky. Když si s ní povídáte, nutně vás napadne, že to s tou politikou třeba vůbec není taková bída, jak se všeobecně říká.

Jaké je vaše vysvětlení právě pro to, co se všeobecně říká: že politika je bažina, ze které nikdo nevyleze úplně čistý?

A to ještě není to nejhorší, co si lidi o politicích myslí... Nevím. Samozřejmě mě to strašně štve, protože bych mohla přísahat, že většina lidí v politice, které jsem potkala ať už na komunální, stranické nebo parlamentní úrovni, jsou slušní lidé, kterým prostě v určitou chvíli došlo, že pokud chtějí něco změnit, musí se do toho pustit sami, a tak začali.

Znamená to, že do politiky se může dostat kdokoliv, kdo se odhodlá?

Určitě. Na komunální úrovni určitě, stačí se do toho pustit. Klidně vy, klidně kterýkoliv čtenář... Jen musíte počítat s tím, že politika má velké nároky na čas. Většina schůzí je pozdě odpoledne, nebo i večer, protože řadoví členové strany nebo zastupitelé obce obvykle mají svoje „civilní“ povolání a povinnosti. Jednání nejsou žádná zábavná záležitost, ale bez nich to samozřejmě nejde, s tím je potřeba taky počítat. A když už je pak schůze akční, tak si zase přejete, aby se horké hlavy zchladily a došli jste společně k nějaké normální dohodě. Na druhou stranu je pak moc pěkné, když vidíte, že se vám něco povedlo prosadit nebo změnit. Rychlejší a jasnější zpětnou vazbu máte samozřejmě v komunální politice, na té nejvyšší úrovni všechno mnohem déle trvá.

Takže takový ten pocit „tohle se mi v práci povedlo“ se neobjevuje?

Objevuje, ale vypadá trochu jinak, než když napíšete článek třeba na webové stránky a čtenáři vám hned dají najevo, jestli se jim líbí. Samozřejmě taky vnímám, jestli se den v práci povedl nebo ne, někdy jdu domů veselá a spokojená, jindy trochu skleslá jako každý.

Jak vypadá průšvih v práci, když je člověk poslanec?

Pro mě třeba tak, že se v novinách objeví článek s dezinformací, která se rozletí do světa a já nemám šanci vysvětlit, že si autor poupravil to, co jsem řekla. To už se mi stalo a moc pěkný pocit to není. Možná trochu platím za to, že neumím kličkovat nebo se schovávat do frází. Všechno říkám bez obalu na rovinu a pak se někdy divím, co z toho vznikne, protože jsou novináři, kteří toho umí i zneužít. Obvykle si chvíli říkám, jestli mám tohle zapotřebí, ale pak mě to zase přejde. Určitě je to tím, že se přikláním k takovému až fatalistickému přístupu k životu. Jen máloco mi stojí za to, abych se opravdu trápila. Spíš si řeknu, že nic není tak horké, jak se to uvaří a to, co vypadá jako katastrofa teď, už zítra, za týden nebo za měsíc bude úplně zapomenuté. Navíc práci řadím tak na druhé, možná na třetí místo v životě. Nejvýš jsou pro mě vztahy, moje krásné manželství, o které se snažím pečovat, vztahy v rodině, zdraví. A teprve pak moje práce, přestože je nesmírně zajímavá a dostala jsem se mnohem dál, než jsem se kdy odvažovala snít.

Kam až tedy sahaly vaše dětské a dívčí sny?

Pocházím ze Svitav, kde žijí moji rodiče. Je to krásné městečko, kam se ráda vracím, jenže docela brzy mi bylo jasné, že je pro moje přání trochu malé. Věděla jsem už jako studentka gymplu, že mě to táhne ze Svitav dál, a taky jsem věděla, že to „dál“ pro mě neznamená jen opustit rodné město, ale překročit hranice vlastní rodiny. Oba rodiče jsou poctiví, pracovití lidé, kteří si nikdy na nic nestěžovali, vychovali nás tři děti tak, že se o hodnoty z dětství můžu dneska opírat... Mají ale úplně obyčejná, spíš podprůměrně placená zaměstnání, na piedestalu očekávání hlavně z tatínkovy strany byla manuální práce, naprostá většina příbuzných z naší rozvětvené rodiny nemá ani maturitu. Ale pozor, jen aby to nevyznělo špatně, jako že nad manuální prací ohrnuju nos. Tak to není! Já jen odmalička věděla, sama od sebe, že chci dosáhnut víc. Chtěla jsem mít maturitu, snila jsem o tom, že půjdu na vysokou školu a opravdu jsem se musela snažit, abych toho dosáhla. A abych si svoje rozhodnutí obhájila i doma. Maminka byla na mojí straně, ale přesvědčit tatínka, který má stejně jako já beraní hlavu, byl trochu oříšek. Ale myslel to se mnou dobře a dneska, když vidí, že jsem spokojená, tak je šťastný. Přiznám se ale, že jsem se jednu dobu trochu litovala, že cestička ke vzdělání pro mě není víc umetená, že nemám větší podporu.

Je ten fakt, že pocházíte z obyčejných poměrů i důvodem, proč se věnujete hlavně sociálním a rodinným tématům?

Možná ano. Tak jsem o tom ještě nepřemýšlela, ale kousek pravdy na tom určitě bude. Sociální a rodinná témata jsou mi blízká už dlouhé roky, okrajově se věnuji i školství nebo tématům, která považuji za důležitá, když mám pocit, že se jim nepřikládá taková péče, jakou by si zasloužila. Myslím si, že zrovna v oblasti sociální a rodinné politiky máme oproti Evropě i světu co dohánět. Položek na seznamu bych měla hodně, taky jsem v této oblasti předložila hned 4 konkrétní návrhy zákonů. Třeba bych chtěla prosadit, aby rodičovský příspěvek mohli pobírat za určitých podmínek i prarodiče. Vyřešilo by se tím najednou několik problémů naráz: zaměstnanost starších obyvatel, kteří nemají tolik příležitostí na pracovním trhu a zároveň by to pro mladé rodiny znamenalo možnost flexibilně řešit svoje potřeby, zařídit se víc podle toho, jak se jim to hodí. Právě flexibilita, vytváření příležitostí, je podle mě moc a moc důležitá a pořád jsme se tady moc daleko nedostali. Minimální nabídka částečných úvazků, práce z domova, možnosti zapojení tatínků, nedostatečná nabídka služeb péče o menší děti... Vidím to ve svém okolí mezi kamarády, kteří založili rodinu, dnes a denně. A já jsem samozřejmě přímo cílovka. Dvaatřicet let,  druhý rok vdaná, děti určitě chci... I já brzy budu řešit to, co řeší tisíce žen u nás..

Uvítala byste v politice víc kolegyň žen?

Určitě bych to nehnala přes povinné kvóty žen v politice, to jsou pro mě opatření příliš „na sílu“, nepřirozená. Když všechno půjde cestou, o které teď mluvíme – tedy že ženy dostanou víc příležitostí zařídit si rovnováhu mezi soukromým a pracovním životem, tak se k vícero ženám v politice postupně dostaneme a totéž bude platit napříč všemi povoláními.

Jak reagoval váš manžel na nápad, že se stanete poslankyní?

On už mě jako poslankyni poznal, takže věděl, do čeho jde. (úsměv) Jsme spolu teprve tři roky, svatbu jsme moc dlouho od seznámení neodkládali. Moc mi na našem vztahu záleží a opravdu se snažím nenechat to naše společné štěstí jen tak fungovat na volnoběh, o vztah je potřeba pečovat. Ve skutečnosti mě láska zachránila od workholismu, už už jsem měla slušně našlápnuto na problém, protože jsem práci dovolila, aby si mě vzala celou. Fungovala jsem v komunální politice, v rámci stranické organizace, stala jsem se poslankyní... Bylo toho moc. Když jsem ale potkala manžela, cíleně jsem si řekla, že se sebou musím něco udělat a postupně jsem dokázala svůj přístup změnit. Nebylo to hned, to neříkám, ale už se mi daří nechávat večer práci za dveřmi a domů si ji přes práh nebrat. Paradoxně je to kolikrát víc manžel, který by si rád popovídal o tom, co jsem řešila v práci, ale já se tomu bráním a radši upeču voňavý koláč k snídani nebo si pustíme nějaký pěkný film.

To musí být někdy dost složité, po náročných jednáních v Poslanecké sněmovně vypnout hlavu. Máte na to nějaký recept?

Snadné to není, recept asi každý musí najít svůj vlastní. A ani to pokaždé nejde, to máte pravdu. Hlavně když nemohu do noci usnout a hlava se rozjede na plné obrátky. To pak radši vstanu, sednu si k počítači a chvíli pracuju, protože vím, že ležet se zavřenýma očima a hlavou plnou vířících myšlenek nemá cenu. Naštěstí se mi to nestává moc často. Odreagovat se umím, jsem trochu hyperaktivní, dokážu si hodinu číst, pak si jít zaběhat, pak něco uvařit, do toho si povídat... Už se nezměním a ani nechci, je mi takhle samotné se sebou dobře. Mám v životě ráda pestrost, neumím jen sedět s nohama na stole a nic nedělat.

Tak už jen si dát pozor, aby vás nezměnila politika. Říká se přece, že má dost neblahé účinky...

Ano, například v tom, že člověk přibere za volební období v průměru deset kilo a proto jezdím výtahem jen výjimečně (úsměv). Ale vážně... Snad se mi to nestane, snad by mi manžel, rodina a nejbližší přátelé včas řekli, abych se vrátila zpátky na zem. Vlastně docela nedávno jsem dostala moc hezkou zpětnou vazbu, že se mnou nic zásadního nepřihodilo (úsměv). Kamarád z vejšky mi řekl, že jsem stejná, co mě zná těch deset let. Měla jsem z toho radost, jsem si vědoma toho, že se nepohybuju v úplně standardním prostředí, tak to vždy potěší. Případů, kdy kolegové nesmyslně lpěli na funkcích, ohýbali záda, ztráceli důstojnost a dělali neuvěřitelná rozhodnutí, jen aby se udrželi na výsluní, jsem už pár viděla. Nechci sahat nikomu do svědomí a chápu, že to pro ně může být moc těžké, když třeba po dvaceti letech hrozí, že budou muset z politiky odejít... Já však doufám, že se mi to nestane. Mám totiž už dnes plán B. Nemůžu prozradit jaký, protože je to takový náš společný sen s manželem. Ale nejdůležitější je, že ho mám. Nic netrvá věčně a největší umění podle mě je umět včas odejít.

Vše o sněmovních volbách si můžete přečíst zde.

Vše o parlamentních volbách 2017 čtěte zde

Videa, rozhovory a fotogalerie z volebních štábů sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek