„Dokud můžu pomáhat, vím, že zůstanu naživu,“ říká Matouš Bláha, který vozí pomoc na Ukrajinu

Před válkou byl majitelem stavební firmy, která zaměstnávala Ukrajince. Ukončil její provoz a všechny vydělané peníze investoval do pomoci této válkou zasažené zemi. Pořídil si kamion, kterým vozí na Ukrajinu humanitární pomoc – a věnuje se tomu „na plný úvazek“.

Proč jste se rozhodl investovat všechny své vydělané peníze do pomoci druhým?

Zaměstnával jsem ve své firmě Ukrajince a měl jsem pocit, že zisk za ty tři roky patří tak trochu všem. Také jsem si říkal, že v práci nechci pokračovat bez lidí, kteří do té války odešli.

Je pro mě velice důležité, jak se lidé zachovají, když se něco stane. Buď bojujete sami za sebe, nebo za celek. Většina z těch kluků se vrátila na Ukrajinu. Byla to jejich automatická reakce. Uklidila se stavba, naskákalo se do auta a jelo se domů bojovat.

Jsou pořád naživu?

Ano, jsou. V tom je skrytá velice osobní, až duchovní rovina toho, proč tu jsem. Součástí celého mého rozhodnutí jít na Ukrajinu a obětovat tomu celý současný život je, že si nemyslím, že bych mohl chtít, aby všichni přežili, kdybych nic neudělal a nějakým způsobem se na tom nepodílel.

Takže je to taková nepsaná dohoda: Když já budu dělat všechno pro to, aby to Ukrajina vyhrála, můžu alespoň doufat v to, že to všichni přežijeme. Zatím to tak je. Zatím jsou naživu.

Kolik už jste dovezli pomoci?

Za ty dva roky to bude okolo tisíce tun humanitární pomoci.

Co konkrétně?

Máme svůj distribuční program. Napřed to bylo jídlo a hygienické potřeby, ale jak válka postupuje a na určitých místech se „konzervuje“, primární humanitární pomoc už není tak potřebná. Teď se snažíme shánět i stavební a instalační materiály. Ne cihly a cement, ale třeba dveře, okna, podlahovou krytinu. Sháníme ale i střešní systémy, solární panely, elektrárny, filtrace vody, úpravny, sanitu a samozřejmě auta. Je toho opravdu hodně.

Takže se zničené oblasti kultivují?

V tuhle chvíli to nejvíce závisí na lidech – jestli mají důvod se tam vrátit a začít s obnovou. Existují i vládní programy, ale trvá to. Stát i lidé to obnovují spíše ve spolupráci s velkými humanitárními organizacemi. Často pozorujeme, že ti, kteří se vracejí bezprostředně po osvobození území, jsou opravdu odhodlaní a mnohdy schopní se na obnově svého území značně podílet.

My se samozřejmě nemůžeme porovnávat s velkými organizacemi. A děláme to trochu jinak. Jde nám více o propojení s místní komunitou. Náš vztah s těmi lidmi je základem naší pomoci. Je to osobnější a přátelštější. 

Z hlediska humanitární práce je to potom o to těžší. Humanitární pracovníci musí rotovat, aby do toho nespadli úplně, a musí mít nějaký odstup. Když si nedáte pozor, úplně vás to sežere.

Riziko vyhoření je vysoké. Je to intenzivní a vyčerpávající. Pokud se jako dobrovolník rozhodnete, že do toho jdete naplno, a nejsou tomu dány nějaké hranice, často to v týmové práci může i škodit. Každý má hranice jinak dané. Moje jsou například velice široké a málo omezené, a často tím může trpět celý tým, protože se snaží udržet tempo. Je to věc, na kterou si musím dávat velký pozor.

Kam a co aktuálně nejčastěji vozíte?

Základnu máme v Mykolajivu a v Oděse. Častým cílem je Cherson. Ale kamionem jezdíme do všech možných oblastí. Zpravidla se otáčíme 30 až 80 kilometrů od fronty. Vyložíme pomoc v relativně bezpečném skladu, odkud se pak rozváží dál prostřednictvím menších aut, dodávek. 

Ale třeba u nemocničních postelí zajíždíme blíž k frontě, Cherson je méně než 10 kilometrů od ní. V současnosti vybavujeme nemocnice a zvyšujeme jejich lůžkovou kapacitu. Postele a vybavení nemocnic tvoří aktuálně až 70 % naší logistiky. Příští týden převážíme laparoskopické věže a operační sál ze Švýcarska.

Odkud jsou ty postele?

Jsou to postele, které české nemocnice vyřazují a nabízejí nám je. Převezli jsme jich už skoro 700. Jsou ale dost neskladné. Do kamionu se jich vejde jen 50 až 100, podle toho, jestli jsou elektrické, nebo mechanické.

Složitější je to s financováním. České ani ukrajinské nemocnice na dopravu nepřispívají a pro nás to znamená, že to musíme financovat sami nebo ve spolupráci s dalšími partnery, jako jsou například Cesty Pomoci z Ostravy nebo Nesehnutí z Brna.

Kolik má tým členů a kdo ho tvoří?

V komunikační skupině je nás zhruba šedesát. Fyzicky pracuje kolem patnácti lidí, přičemž sedm z nás to dělá od rána do večera. Převážně je tým složený z Čechů a Ukrajinců, ale jsou v něm i Slováci a Američané.

V tuhle chvíli máme mírný podstav jak finanční, tak personální. Nemůžeme si dovolit platit všechny lidi. Právě nám na Ukrajině odešli tři důležití členové najednou. Dva narukovali do armády, to se nedalo příliš předvídat, prostě přijdou a odvedou je, nebo se přihlásíte a jdete sami. Naši se přihlásili sami a odvedli je. Koridor UA je vlastně takový malý barometr situace na Ukrajině. Všechno se na nás postupně projeví jako na většině obyvatel Ukrajiny. 

Nyní opravdu intenzivně hledáme posilu. Stejně jako Ukrajina potřebuje tu naši. V Česku se tým mění zřídka a jen výjimečně odchází lidé, kteří s námi byli od začátku. První dva roky jsme vydrželi v podstatě v téměř neměnném týmu. Ale už jsou všichni trochu vyčerpaní a někteří potřebují zažít i něco jiného. Přesto věřím, že se k nám v nějakém horizontu vrátí. Nemáme v plánu s tím skončit. Jsme taková velká rodina.

Já to mám trošku jinak. Směřoval jsem k humanitární pomoci už několik let. A Ukrajina mě k tomu „dotáhla“ definitivně. Řekl jsem si, že tady dokážeme sehrát nějakou roli.

Lidé se mě často ptají, proč ne třeba Afghánistán nebo Sýrie. I o tyto země se zajímám, ale z kulturní a jazykové podstaty i z hlediska blízkosti cítím, že místo pro mě je na Ukrajině.

Co Ukrajinci nejvíc potřebují?

Vojáky a zbraně. Ideálně ne staré, ale ty nejlepší, co existují. Jsou schopní se naučit velice rychle prakticky cokoliv, a hlavně to dokážou i efektivně využívat a vylepšovat. Myslím si, že z hlediska zbrojního průmyslu je to promarněná příležitost.

Na druhou stranu předpokládám, že zbrojaři vědí, že má cenu zbraně na Ukrajinu dodávat, protože budou využité ve válce, která takovým způsobem ještě nikdy neprobíhala, a je potřeba tomu vše přizpůsobit. Je potřeba se připravit na něco daleko horšího!

Vidíme třeba drony a jejich roli. Výrobci zbraní mají šanci svoje zbraně testovat, vyvíjet, modifikovat a vylepšovat s pomocí Ukrajiny a hlavně proti skutečnému nepříteli, který klepe raketami středního doletu na hranici Evropské unie. 

Když si uvědomím tuhle skutečnost, nejde mi do hlavy, jak to, že banda mladých lidí si tohle uvědomuje a naprosto duchapřítomně na to reaguje – ale naopak lidé, kteří zažili rok 1968, nebo i ti, kdo se na základce od 3. třídy učili ruštinu a dnes rozhodují o naší připravenosti na konflikt s Ruskem, jaksi nepřítomně váhají a vyčkávají, jak to Ukrajina zvládne.

Asi není moc pravděpodobné, že by nějaký jiný nepřítel než Rusko v dohledné době dělal větší problémy, pomiňme teď Čínu. Optimalizace, výroba a vývoj zbraňových systémů na boj proti Rusku, což je v podstatě jediné zlo, které nám hrozí a klepe dost hlasitě na dveře, mi přijde jako nejlepší způsob a příprava naší obrany. Neříkám, že je to jediné zlo na světě, ale má prsty téměř ve všem! V každém zlu, které se děje, je vždycky někde v pozadí ruská invence.

Nebylo by lepší nakupovat pomoc přímo na Ukrajině, aby se zároveň podporovala jejich ekonomika a odpadly náklady za dopravu?

To by samozřejmě lepší bylo, bez diskuze. I to tak většinou funguje. Jenom my to děláme jinak. Nemáme peníze na nakupování předmětů a většího množství produktů, ale materiálním nedostatkem rozhodně netrpíme! Navíc například výše zmiňované postele se na Ukrajině ani nevyrábí. Jsou to zahraniční značky a skoro to nejde řešit lépe.

To nám dává obrovský smysl. Ale vozit jídlo na Ukrajinu nesmysl je. Ukrajina je největší vývozce jídla v Evropě. I teď během války. Jídlo je tu levnější než ve zbytku Evropy a většina lidí si jej dokáže obstarat sama.

Co jste třeba odmítli?

Nějaká auta, která byla ve špatném stavu. Nebo třeba kamion vody, kdy se na ujetých kilometrech obsah kamionu zaplatí znovu, takže se „pomoc“ anuluje. Pak jsou věci, kterých se lidi chtějí vyloženě zbavit. Třeba roušky po covidu nebo nějaká dezinfekce. I když některá dezinfekce je dobrá, protože dobře hoří a nedýmí! Lze s ní umývat podlahy, leštit zbraně i interiéry vozidel.

Jak to funguje na hranicích?

Kontrola na hranicích je jedna z věcí, které spousta lidí nerozumí, má z ní strach a přirozený respekt. Často se komplikuje, neustále se mění a záleží do jisté míry na lidském faktoru a jeho „libovůli“. Jestli něčím můžeme být opravdu nápomocní, tak je to právě jakési „zneexistování“ hranice technickým vymazáním. Rádi bychom lidem řekli, že hranice není problém. Stejně jako vzdálenost, špatné cesty a tak podobně. My jsme ochotni podstoupit tuhle věc za ně, za vás, a vy můžete dělat to, v čem jste dobří tam, kde zrovna jste!

Sázka na logistiku se jeví jako velice přínosná. Velké organizace, včetně ambasád, upustily od procesu humanitární pomoci formou dovozu, protože pokud máte zdroje, je samozřejmě mnohem lepší nakupovat přímo na Ukrajině. Ale my ty zdroje nemáme. A zároveň je tu obrovské množství darovatelného materiálu, který má svoje využití na Ukrajině. A tím, že neplatíme za dopravu tržní cenu, naopak protože si to děláme sami, a do jisté míry nás logistika drží při životě, je užitek darovaného materiálu o to vyšší.

A co úřední šiml, byrokracie a korupce na Ukrajině?

Byrokracie je náš největší boj. Ukrajinci bojují s Rusy a my s ukrajinskou byrokracií. A občas mi zůstává rozum stát nad tím, co je možné vymyslet za nesmyslné zákony. Často zažíváme, že někdo vymyslí nový zákon, který ale jen prohlubuje možnost korupce, protože přidává novou podmínku, kterou lidé musí splnit, ale v podstatě nevědí jak. To znamená, že když někdo přijede na Ukrajinu, nesplní ji, zaplatí a na chvíli se ta podmínka přestane vyžadovat.

Dokud to bude fungovat tak, že se budou přidávat zákony místo toho, aby se redukovaly, bude to problém. Také je na Ukrajině velký rozdíl mezi cizinci a Ukrajinci. Cizinci jsou trochu diskriminovaní, protože systém moc nechápe, že by někdo na Ukrajinu chtěl jezdit, nebo dokonce tam žít a taky pracovat. Občas se mi zdá, že je ten systém vyloženě nepřátelský k lidem. To se naštěstí nedá říct o lidech, kteří ten systém zdědili. Občas se nám za to úředníci omlouvají. Pak se zase cítím já trapně, že jsem si na něj tolik stěžoval.

Oni mají teď čas měnit zákony?

Jsou k tomu hlavně nuceni, protože jsou ve válce, zároveň jsou v procesu přijímacích pohovorů do EU, je vysoké riziko kolapsu celé ekonomiky, mění se směřování exportu, mění se všechno! Ale moc se to nedaří. Dědictví sovětského svazu je strašidelné i dnes, i pro lidi, kteří ho nezažili. Něco se samozřejmě daří, mají třeba dobrý eGovernment. Tam jsou možná i dál než my. Byť v Česku se teď také zázračně rozjel. Ale měli ho dřív. Mají za sebou decentralizaci vlády, částečně i decentralizaci úřadů. To jim ale dělá trochu problémy. Když člověk funguje po celé Ukrajině, jednotlivé oblasti si ho přepinkávají jako horkou bramboru.

Jak to po téhle stránce funguje na hranicích?

Je to šílené. Pohraničníci jsou od války daleko a mají prostor pro byrokracii. A nějak jim uniká, že my tu nejsme od toho, abychom ten systém obcházeli, ale potřebujeme snížit ten práh tak, abychom mohli pracovat. Občas to vypadá, jako by ten systém chtěl zablokovat humanitární pracovníky. Dokonce existují i výjimky, které ale pohraničníci respektují jen občas. A tam přesně se setkáváme s možností korupce.

Někteří čekají na úplatek, my to nechápeme, nebo děláme, že to nechápeme, a potom nás pustí, trvá to déle a je vidět, že je to takový jakýsi zaběhlý formát. Ale s korupcí jako takovou jsme se setkali jen párkrát a v malém rozsahu. Okamžitě jsme ji slovně napadli a samozřejmě jsme nikomu nic dávat nemuseli. Možná proto jsme na začátku všude stáli trošku déle. 

Vůle bojovat s korupcí na Ukrajině je. Některé úřady mění pracovníky, aby nevznikaly „nebezpečné“ vazby, ale jde to pomalu a především na té nejnižší úrovni.

Jak se situace na Ukrajině vyvíjí z vašeho pohledu?

Na začátku byl hnacím motorem strach a neschopnost si představit, že jen čekám na nějaké informace, jak se to tam vyvíjí. Když jsme zjistili, že tam můžeme jezdit, že můžeme být prostředníky, kteří tam mohou být přítomni fyzicky, okamžitě se začalo projevovat, že naše pomoc je žádaná a že je potřeba. A že to není jen pomoc lidem na Ukrajině, ale i těm v Česku, kteří pro Ukrajinu proaktivně chtějí něco udělat. Už to nebyla skličující bezmoc.

Teď je to vyčerpávající pro všechny. Ale na druhou stranu, Ukrajina tu válku vede už deset let. Tyhle dva roky naprosto intenzivně. Ztráty jsou poměrně vysoké na obou stranách, po celou dobu. Tedy zhruba půl milionu mrtvých a raněných na ruské i ukrajinské straně. To je věc, která se asi neříká moc nahlas – ale obětí je daleko víc, než se sděluje. Spousta lidí se považuje za živé jenom proto, aby se přes ně mohly dál dít další transakce.

Rusové od začátku roku téměř zdesetinásobili útoky na civilní infrastrukturu. V Chersonu bylo loni touto dobou zhruba 90 dopadů raket, granátů a minometů za den. Letos v únoru to bylo 900 výbuchů. Ale Rusové mohou klidně ještě zdesetinásobit, může jich být třeba 9000. Je to vyvražďovací typ útoků, který nemá nic společného s eliminací vojenské nebo kritické infrastruktury. Je to prostě teror. V dopadišti těch útoků je měsíční krajina. Třeba v Marjince to vypadá jako v Hirošimě, jako po výbuchu atomové bomby.

Přesto je nálada stále ještě optimistická?

Myslím, že spíš sarkastická. Ale – „Kdo nevěří na zázraky, není realista.“ To je můj oblíbený citát od D. B. Guriona, který se mi potvrzuje dnes a denně, protože moje práce i můj život je vlastně složený z množiny po sobě jdoucích malých zázraků. Ale nedávno jsem četl třeba článek, který v titulku říkal: „Kdo má naději – lže sám sobě.“ To moc optimistické není.

Dá se to nahlížet z více úrovní. Faktické, morální a duchovní. Někdy člověk vnímá věci ne podle toho, jak se reálně projevují, ale jestli mají, nebo nemají smysl. Myslím, že Ukrajina je v tomto ohledu zemí dost požehnanou, protože tam ty věci smysl mají. Válka jako taková smysl nemá, ale to, co se díky tomu děje mezi lidmi, jak se celé prostředí vystavilo schopnosti projevit se, lidskost je společným jmenovatelem… 

Prostředí na Ukrajině je v něčem mnohem víc v pořádku než například prostředí tady u nás v Česku. Lidé jsou k sobě pozorní, dokáží se obětovat, mají hloubku a vidí věci, které jsou často očím skryté. Mnozí se jimi dokonce řídí. Je to průsečík faktu, morálky a víry.

Třeba by to fungovalo i u nás, kdybychom byli konfrontovaní s nějakou absolutní krizí.

Myslím, že by to fungovalo. Nemyslím, že kdyby s námi přišel někdo bojovat, všichni by utekli. To podle mě není Čechům úplně vlastní, i když jsou tím z historického hlediska stigmatizovaní. Je škoda, že se tak mnozí cítí a identifikují se s tím. Já se tak necítím a na Češích nevidím slabost. Myslím, že odvahu projevujeme i teď.

Jak se s válkou ukrajinští civilisté vyrovnávají psychicky?

Myslím, že to často vytěsňují. Že se snaží v podstatě dělat, jako by se žádná válka neděla.

To se snaží i někteří Češi. Ale mohou to takhle vnímat i Ukrajinci?

Nemyslím, že by někdo vyvracel, že se válka děje, ale je snazší jít dál, jako by se neděla. Prostě přijali „povětrnou terevohu“ (letecký alarm) za standard, jakým je například zvon kostela. Když je poplach a něco vybouchne, člověk se lekne, koukne do telefonu, jak daleko to bylo, a za chvíli pokračuje dál. Ve městech se už skoro nikdo nechodí schovávat do krytů. Prostě se snaží fungovat dál. Když se stane něco velkého, seběhnou se, vyřeší to a jedou dál. Zvykli si. I my jsme si zvykli.

Když mi polští pohraničníci říkají, že na Ukrajině žádná válka není, mám pocit, že žijí v nějakém jiném světě. Ale já tu válku vnímám tak, že nám klepe na dveře daleko větší problém, a my se ho nesnažíme odvrátit dostatečně. Nepředpokládám, že se stane to nejhorší, ale určitě nejsem optimista. Spíš realista. Myslím, že nás teprve čekají těžké časy a tohle je pořád jenom zkouška, příprava.

V Česku a celé Evropě by lidé měli pochopit, že už dávno měli zbrojit a uzavřít vzdušný prostor nad Ukrajinou, budovat armádu po vzoru Polska a připravovat se na konflikt. Rusko by pak začalo přemýšlet jinak. 

Hlava mi nebere, že když banda dvacetiletých lidí to chápe, banda politiků, kteří to mohou nějakým způsobem ovlivnit a mohou na vojenskou ekonomiku přejít, to nechápe a váhá. Nehledě na to, že z ekonomického hlediska to bude vždy jen vydělávat peníze, protože válka, jak víme, vždy peníze vydělává. Je to vlastně nutná investice do vlastní bezpečnosti, které se nelze vyhnout. A čím dříve to pochopíme, tím méně životů to bude stát.

Jaký byl váš nejhorší zážitek na Ukrajině?

Nevyhledávám úplně věci typu Buča, Izjum nebo Irpiň. Vím, že to může mít na člověka ničivý dopad. Udržuji si odstup, nemusím vidět všechno, abych věřil, že se to stalo. 

Nejhorší pocit mám v noci z přeletu dronů, íránských Šáhidů. Je jich hodně a protiletecká obrana všechny nezvládá zachytit. Jsou hrozně hlučné. Když vám přelétají nad hlavou, říkáte si: Když to sestřelí, tak to spadne na nás, když to nesestřelí, tak to spadne jinam a nejspíš to někoho zabije. Je to bezmoc. V Oděse máme dům na pobřeží. Je krytý zástavbou, ale víte přesně, když se to nepodaří sestřelit nad vodou, že to někam dopadne.

Pocit strachu, který jste zmiňoval na začátku, už nemáte?

Už ne. Protože jsme uzavřeli dohodu, že ho nemáme a děláme, co dělat máme. Všechno ostatní se „nějak stane“.

Proč to vlastně děláte? Proč Ukrajincům pomáháte?

Protože můžu.

Nechcete to ještě trochu rozvést?

Mám v životě takovou svou vnitřní politiku – když se rozhoduji, tak se neptám, jestli se mi něco chce, nebo nechce. Ptám se spíš, jestli je to nutné a jestli to lze. Takže se spíš rozhoduji, jestli můžu, nebo nemůžu. A po tomto rozhodnutí často následuje přijetí odpovědnosti za jeho pokračování, nebo jeho zachování. To, jestli člověk chce, nebo nechce, je spíš o zachování vlastní energie. Zda člověka nabíjí, že udělá něco, co má smysl, anebo to smysl nemá, tudíž je to ztráta času.