Její cíl je jasný – vrátit KSČM do Poslanecké sněmovny. I způsob, jakým toho chce dosáhnout, je už zjevný: komunisté půjdou do voleb v rámci projektu STAČILO! Ostatně letošní evropské a krajské volby jí v tomto ohledu posloužily jako test. Kdo je vlastně předsedkyně komunistů Kateřina Konečná, jaké jsou její vazby na Rusko a může být v něčem i nebezpečná?
Praktická, pragmatická a pracovitá. A dost nebezpečná. Tak vidí předsedkyni KSČM Kateřinu Konečnou lidé, kteří se v uplynulých dvaceti letech vyskytovali v její blízkosti.
„Je to bezesporu schopná či přinejmenším velmi agilní politička, která svoji rétoriku, okořeněnou nemalou dávkou útočnosti, dokáže velmi dobře přizpůsobit očekáváním vlastní voličské klientely,“ říká na její adresu politolog Daniel Kunštát.
Konečná se narodila v roce 1981 v Novém Jičíně, kde dodnes žije. V čase listopadové revoluce jí bylo osm let. Vyrůstala v komunistické rodině. Její otec Karel Konečný studoval v Moskvě, do KSČ vstoupil v roce 1974.
Komunistická rodina
„Každý máme svoji historii. Zůstal jsem v komunistické straně i po
roce 1989. Myslím, že je na to třeba pohlížet z té pozitivní stránky.
Nepřevlékl jsem kabát. Mé názory jsou konzistentní,“ uvedl Karel Konečný před lety pro server lidovky.cz.
O mnoho let později, když se jeho dcera stala poslankyní, jí dělal asistenta. Jeden čas byl také náměstkem hejtmana Moravskoslezského kraje pro zdravotnictví. Jeden můj dobrý přítel, který žije v Ostravě, mi řekl, že Konečná byla součástí prostředí, kterému se u nich tehdy říkalo „rudá šlechta“.
Maturovala v roce 1999 a už ve volbách v roce 2002 byla zvolena poslankyní. Bylo jí tehdy teprve jedenadvacet let. Mandát obhájila ještě v letech 2006, 2010 a 2013, načež byla v roce 2014 zvolena do Evropského parlamentu, kde působí dosud. V roce 2018 se stala místopředsedkyní KSČM, o tři roky později pak v čele strany nahradila Vojtěcha Filipa.
O Konečné je známo, že už v české sněmovně dokázala řečnit o právu pracujících nebo o životním prostředí, aby potom vcelku bez okolků a hlavně neomylně a skoro vždycky hlasovala v zájmu velkého byznysu. Konečná je sice komunistkou, možná ještě víc je ale byznysovou lobbistkou.
„Pocházím z komunistické rodiny, ale je za tím i celá souhra okolností, například bombardování Jugoslávie v roce 1999, přišlo mi šílené, že se tam zabíjí nevinní lidé.“ Tak kdysi reagovala na otázku, proč vstoupila právě do KSČM. Podle jejích slov jediný, kdo se vůči tomu tehdy postavil, byli právě komunisté.
A dodala: „Pak přišla nabídka od KSČM, která hledala mladého člověka, řekli mi, že jsem dobrá… A pak už to byla souhra okolností, že jsem se dostala na kandidátku. V roce 2002 byly volby pro stranu poměrně úspěšné, takže jsem se i díky nim dostala do sněmovny. To jsem si rozhodně dopředu nemyslela.“
Neviditelné začátky
Příští vláda
Seriál textů o politicích a političkách, kteří by mohli po příštích volbách vládnout Česku po boku Andreje Babiše. Jaká je jejich minulost, jaké mají hodnoty, program a motivace? Co jsou vlastně zač a odkud přišli do politiky? Tyto a další otázky budeme klást až do voleb lidem, kteří s potenciálními členy a členkami příští vlády přišli během jejich života do styku.
Byla nejmladší poslankyní, naprostý politický nováček. „Zpočátku byla neviditelná, schovaná,“ řekl mi sociální demokrat Lubomír Zaorálek, který byl v letech 2002 až 2006 předsedou Poslanecké sněmovny. „V parlamentních diskusích, pokud si dobře vzpomínám, tehdy nevystupovala. Nepamatuji si, že bych si ji spojil s nějakým tématem.“
Totéž platí o médiích, i tady byla v tomto období zcela neviditelná. Větší rozhovor poskytla až 6. dubna roku 2006, tedy několik týdnů před dalšími sněmovními volbami. Konkrétně šlo o Frekvenci 1, hovořila s ní Jitka Obzinová. A hned v úvodu ji konfrontovala s komunistickou historií, s totalitní etapou jejich panství v Československu, s lágry.
Konečná reagovala klasickým úhybným manévrem. Prý nemá ráda, když se vypichuje pouze tato část historie. „Takže já se snažím tu historii vysvětlovat velmi šířeji. Faktem zůstává, že i toto je historie. Bylo to selhání několika jedinců, to se děje v každém režimu. Každý režim si ho zažil, ať to byli křesťané, liberálové nebo komunisté. Byla to chyba.“
Obzinová se nenechala odbýt tím, že šlo o selhání několika jedinců. Otázala se tedy, zda to nebyla systémová záležitost. „Nemyslím si, ten systém je založený na ideálu humanity, takže to rozhodně nebylo v tom systému jako takovém,“ opáčila Konečná. Na námitku, že v komunistických lágrech skončily tisíce lidí, pak řekla, že systém bohužel dopustil, aby takto lidé v té době postupovali.
S komunisty se to má podobně jako s mafií. Uvnitř mohou mít spory, ovšem i kdyby se do krve hádali, navenek drží basu. Svou roli jistě hraje také věk většiny straníků. Komunistická strana stárne a vymírá. Také proto se mi aspoň trochu podařilo rozmluvit pouze jednoho člena strany, kterou chce Konečná vrátit do sněmovny – avšak pod podmínkou, že nezveřejním jeho jméno.
Takže jak vnímá svou stávající předsedkyni? „Ze začátku byla mladicky rozjuchaná. Pamatuju si třeba takové ty fotky, jak objímá Grebeníčka. To víte, pro novináře, pro fotografy ve sněmovně to byla tehdy pastva. Záhy se dost sblížila s Jiřím Maštálkou, který ji myslím hodně naučil, pokud jde o vazby na byznys a zahraniční politiku,“ řekl mi.
Maštálka vystudoval Volgogradský lékařský institut a Kyjevský lékařský institut. Dva roky poté, co byla Konečná zvolena poslankyní, se stal europoslancem, kterým byl až do roku 2019. Byl mimo jiné místopředseda bruselské komise pro vztahy s Ruskem, od ruského prezidenta Vladimira Putina dostal vysoké státní vyznamenání Řád přátelství.
