KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Do konce května měli učitelé, akademici, ale i širší laická veřejnost možnost se vyjadřovat k zamýšlené reformě českého školství, tedy rámcovým vzdělávacím programům Strategie 2030+. Na stránce revize.tvp.cz byl k dispozici odkaz, kam šlo zadat vlastní názor… a žít ve vědomí, že ho někdo bude číst nebo dokonce se nad ním zamyslí. Něco na způsob dotazníků, které člověk dostává po nákupu.
Většinou to smažete, protože jste chtěli hlavně nakoupit a na zasílání nějaké „zpětné vazby“ nemáte čas ani náladu: pokud jste nebyli spokojeni, půjdete příště prostě nakoupit jinam.
Bohužel u vzdělávání to takhle nefunguje. Jinam jít nemůžeme a na jeho kvalitě závisí budoucnost naší společnosti a kvalita našich životů. Zároveň cítíme, že podstata vzdělání je něco jiného než nákup v e-shopu. Diskuse jistě musí proběhnout, stejně tak je ale jisté, že nemůže mít podobu internetového dotazníku.
Pokud někoho na ministerstvu napadlo, že veřejnou diskusi je možné takovou formou vést, vypovídá to o mnohém. Tohle s veřejnou diskusí nemá mnoho společného. Druhou možností je, že si to nikdo reálně nemyslel a celý dotazník byl jen alibistickou zástěrkou.
Snahy o lepší definování toho, co by měli budoucí žáci umět a znát, narážejí na to, že samo ministerstvo nemá jasnou představu o tom, jak by měli vypadat ti, kteří je budou učit.
Diskuse o novém profilu absolventa učitelských oborů (ba dokonce i o délce jeho studia) se točily v kruhu, až se po několika letech vrátily na svůj počátek.
Je přitom jasné, že rámcové vzdělávací programy mohou být sebepropracovanější, bez kvalitních učitelů, kteří by tento rámec naplňovali a předávali vědomosti a dovednosti svým žákům, ale nemají smysl.
Kolik se sešlo připomínek přes internetový dotazník a nakolik budou brány vážně, to zatím nevíme. Mezitím se nicméně rozjela diskuse v médiích, a to v podobě vyhrocených polemik o obsahu. To nutně není od věci, protože právě vyhrocené postoje dokáží leckdy nasvítit něco, co lze pak umírněně dolaďovat.
Asi nejhlasitěji zazněly výtky proti aktivismu a ideologiím, konkrétně ty, že vzdělání je podřizováno zhusta ideologickým výkladům zaměřeným na témata LGBT+ a environmentalismu. Proti nim se ozývá obrana, že o nic takového nejde, že daná témata jsou součástí důkladně promyšleného rámce a že dotyční materiál vůbec nečetli, anebo že mají problém mu porozumět.
Asi nejhlasitěji zazněly výtky, že vzdělání je podřizováno zhusta ideologickým výkladům zaměřeným na témata LGBT+ a environmentalismu.
Jedno nelze obhájcům materiálu upřít. Skutečně to není uspěchaný dokument, pracovalo se na něm řadu let napříč mandáty hned několika ministrů. Bývalý ministr Plaga se v rozhovoru před šesti lety záměr pokusil přiblížit metaforou, že by se učivo mělo „provzdušnit“.
Co to přesně znamená? A co bude výsledek? Provzdušňování neboli aerace je proces, kdy se do málo okysličených částí určité hmoty dostává vnějším působením vzduch. Pokud by tomu takto bylo i ve školství, určitě by to nebylo na škodu: zachovat objem znalostí, případně ho mírně upravit, aby došlo k pěstování praktických dovedností. Bohužel, současná podoba takto úplně nevypadá.
Nové rámcové vzdělávací programy ono „provzdušnění“ realizují prostě a jednoduše tak, že ubírají znalosti. Objem poznatků by měl klesnout o plnou třetinu ve prospěch dovedností neboli kompetencí.
Slovo „kompetence“ je v českém diskursu o vzdělání přítomno již dlouho a nelze si bez něj prakticky představit žádný text věnovaný oblasti školství. Tyto kompetence bývají neproblematicky stavěny proti znalostem, aniž by bylo reflektováno, že i znalosti jsou svého druhu kompetencí a že kompetence bez znalostí nemohou existovat.
Každý, kdo má co do činění s absolventy českého středního školství, může potvrdit, že s kompetencemi na tom čeští maturanti často dobře nejsou – tedy pokud mezi základní dovednosti budeme řadit schopnost kritického a logického myšlení, matematického výkonu a schopnost psaného a mluveného projevu.
Tyto dovednosti se za uplynulých dvacet let rozhodně nezlepšily, spíše zhoršily. Víra, že se zvýší ubráním dalších znalostí, se jeví jako bláhová.
Zatímco o schopnosti se vyjadřovat slovem a písmem se moc nediskutovalo, dějepis a humanitní vědy obecně patřily k těm nejdiskutovanějším. Částečně právem, částečně zkresleně.
Nemyslím si, že by nové RVP trpěly přílišným zatížením ideologií; daleko větším problémem je povrchnost a bulvarizace. Právě jejich produktem jsou ideologicky zabarvené floskule, které některým kritikům v materiálu tolik vadí.
Podívejme se na jeden konkrétní příklad. V sekci „Materiály do výuky“ pro kategorii středních škol (16 až 19 let) najdeme sadu dokumentů s názvem „B. Spinoza a jeho prokletí“.
V perexu materiálu se píše: „Zjistit některé životopisné údaje filozofů lze i zábavnou formou. Zde je žákům předložen zápis o prokletí B. Spinozy a další indicie. Logickým uvažováním formou hry žáci poznávají konkrétní údaje ze života tohoto filozofa i jeho filozofické názory.“
Celý program výuky je pak následující: „Nejdříve určíme jednoho ze studentů, který bude jako jediný znát celý příběh, proč byl filozof proklet, a podrobný životopis autora. Také dostane k dispozici základní informaci o názorech filozofa. Ostatní se pak budou pomocí logického uvažování snažit rekonstruovat celou událost a současně si dělat zápis zjištěných indicií z jeho života. Studenti smí pokládat otázky, na které je možné odpovídat ano/ne. Řešíme základní problém – proč byl Spinoza proklet a současně s tím se dozvídáme i o jeho filozofických názorech.“
Pokud vám to přijde jako parodie na výuku nějakých základů humanitních věd, nejste sami. Spinoza patří k jedněm ze zakladatelů novověké filosofie a společně s Descartem a Leibnizem k pilířům toho, co se označuje jako kontinentální racionalismus – v protikladu k empirismu, který našel živnou půdu na Britských ostrovech.
Středoškolák by jistě byl s to pochopit základní kontury tohoto směru, dozvěděl by se něco o myšlenkovém kontextu a nepochybně by si ve snaze učivo pochopit tříbil i své kompetence logického myšlení.
Namísto toho je mu bulvárně servírován příklad „prokletí“. Pravda, informací o prokletí začíná doslov k českému překladu Spinozovy Etiky, ale to je jen úvod, od něhož se autor odráží k dalšímu výkladu.
Reforma školství je jistě nutná a chvályhodná. Musí mít však jasně stanovené cíle, kroky a prostředky.
Mnohem horší však je, že zde nejde jen o redukci znalostí, ale i o jejich nahrazení znalostmi méně relevantními. Jistě, Spinoza měl problémy jak s křesťanskými úřady, tak s židovskou obcí, ale jeho odkaz nelze redukovat na tohle, je mnohem bohatší.
Reforma školství je jistě nutná a chvályhodná. Musí mít však jasně stanovené cíle, kroky a prostředky, jimiž bude těchto cílů dosaženo, a v neposlední řadě zajistit, že tyto prostředky bude mít kdo kvalifikovaně realizovat.
Definovat cíl změn RVP jako „přizpůsobení vzdělání potřebám 21. století, nikoli indoktrinace“ je dosti vágní, zaštiťovat se bojem proti mýtu jménem rakousko-uherská tradice biflování směšné a redukovat výuku myšlenkových směrů na příhody ze života evropských myslitelů povrchní.
Provzdušnit by potřebovaly zejména struktury, které o RVP rozhodují: od laxních ministerských úředníků přes nevládní organizace až po pedagogické odborníky, kteří vzorové výukové materiály připravují.
