Myslbekův Kristus má zmizet z chodby AVU. Prý studenty děsí

Ladislav Nagy

KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Pražská AVU o sobě v poslední době dala vědět hned dvakrát. Nejprve taškařicí v předvečer prvního máje, vzápětí plánem na odstranění významné Myslbekovy plastiky Krista. Domněnka, že obě akce odrážejí myšlenkové směřování školy (a potažmo určité části naší společnosti), určitě není nemístná.

Proč je Myslbekův Kristus najednou nepřijatelný, se můžeme jen dohadovat, ale některé důvody v diskusi, která o víkendu živila sociální sítě, přece jen zazněly. Sama rektorka ve vyjádření na Facebooku zmínila „sekulární“ charakter školy, někteří z diskutujících vyjádřili pocit, že je pohled na trpícího Krista děsí. Obojí je symptomatické, ale stejně děsivé. 

Bolest a smrt jsme vytěsnili ze svých životů: nemocní a umírající jsou odklízeni do hospiců a nemocnic, jako nepatřičnou nevnímáme jen bolest, ale i nepohodlí spojené s pohledem na ni. Právě křesťanství dokázalo ale zkušenost smrti zpracovat a skrze své symboly umožnilo lidem se k ní nějak vztáhnout. Pokud z umění (výtvarného umění, literatury, hudby) vyloučíme všechna díla traktující bolest nebo náboženský prožitek, zbude nám jediné: hygienicky ošetřená povrchní nuda.

V jedné z diskusí oficiální profil školy odstranění sochy „vysvětloval“ takto: „Socha zůstává na Akademii výtvarných umění, pouze se z důvodu ochrany (na současném místě byla několikrát poničena) přesouvá do vestibulu Moderní galerie AVU. Bude tak nadále přístupná studujícím AVU (a při výstavách či dnech otevřených dveří veřejnosti).“ Na to mnozí z diskutujících právem namítli, že plastika bude vlastně uklizena do „depozitáře“.

Možná kdyby škola žádné vysvětlení nedávala, bylo by to lepší. Působí totiž trapně, ať se vezme z jakékoli strany. Jsou snad studenti vandalové, kteří ničí vrcholná umělecká díla? A pokud skutečně k poničení došlo, pak přece existují způsoby, jak ochranu uměleckého díla zajistit – ne ho uklidit do skladu. 

To by po těch případech, kdy skupinky vyšinutých lidí polévaly slavné obrazy polívkou, nemohla být ve veřejných galeriích žádná díla. Vysvětlení prostě neobstojí, a pokud škola nemá odvahu přiznat pravý důvod, měla by si najít výmluvu lepší, nebo mlčet.

Přemisťování má ale ještě jednu zákonitost: původní dílo by mělo nahradit něco lepšího – a to tady bude hodně velká výzva.

Na druhou stranu to, že se výtvarná díla přemisťují, je docela běžné. Někdy prostě jen proto, že je zapotřebí změny. A také je běžné, že jsou odstraňována z ideologických důvodů. Pokud se přemisťují z důvodů neideologických, většinou je jim nalezeno jiné místo plnící podobnou funkci.

To se zde ale nestalo: socha má být uklizena v podstatě do depozitáře. Škoda, že AVU sochu nenabídla jiné veřejné instituci, kde by si jí vážili. Přemisťování má ale ještě jednu zákonitost: původní dílo by mělo nahradit něco lepšího – a to tady bude hodně velká výzva.

Záměr přesunout sochu vyvolal bouřlivou diskuzi a za její zachování v hlavní budově AVU vznikla i petice. Rektorka nakonec v pondělí oznámila, že socha se zatím přesouvat nebude. „Socha zůstane viset na svém místě, na rok, na pět let, do kdy budeme/budete chtít, do nekonečna,“ uvedla v prohlášení

Nahota v umění: Proč je dnes krása neuctivá a nahé tělo se nemá líbit

Zajímavá je (a bude) v tomto ohledu reakce studentů. Před nějakým časem zaujal protest ústeckých studentů proti umístění plastiky připomínající holokaust před školu. 

Hlavním tónem protestu bylo, že s nimi nikdo umístění skulptury nekonzultoval: přitom to úplně pravda nebyla. Měli pražští studenti možnost se vyjádřit? A pokud neproběhla diskuse, budou následovat též protesty proti vedení školy?

Odstranění sochy připomíná podobné případy ze západní Evropy a Spojených států. I zde z veřejného prostoru (velmi často též z univerzitní půdy) mizely sochy a putovaly buď do depozitářů, nebo byly svrženy. 

To druhé naštěstí Myslbekovu Kristu nehrozí, nicméně oproti případům tzv. cancel culture je zde jeden podstatný rozdíl. Sochy byly odstraňovány kvůli tomu, koho zobrazují, přičemž ve většině případů nešlo o velká umělecká díla. Vadí tady Kristus, anebo uráží kvalita díla?

Tuhle sochu tady nechceme! „Spontánní protest“ odhaluje tragikomické pozadí studentských vzpour

To druhé by se dalo pochopit v kontextu události, která zaujala česká média zkraje května. Poslední dubnový den škola uspořádala performanci své pedagožky Kateřiny Olivové, která se nahá válela po zemi a házela po dětech hlínu.

Mluvčí školy to vysvětlovala takto: „Performance probíhala v rámci studentské akce Slay the Patriarchy pořádané v den, který veřejnost slaví jako ‚čarodějnice’. Dle slov autorek bylo jejím smyslem otočit zažité role. Místo upalování čarodějnice (symbolu potrestání nepodřízené ženy) byla rozbita piňata z hlíny, která ale obsahovala semena rostlin – ta se při rozbití uvolnila do zahrady a dala vzniknout novému životu.“ 

Spojovat tradiční oslavu konce zimy a probouzení přírody, tedy archetypálně ženského prvku, s patriarchátem chce už hodně velkou dávku ideologické zaslepenosti.

Je nicméně zřejmé, že pokud je novým standardem nahá pedagožka válející se v blátě, musí Myslbekův Kristus urážet, a to jak formou, tak obsahem. Cizelovaný výraz proti tupé rozbředlosti, askeze víry proti hédonismu těla. 

Je možné, že se novým standardem umění stane pohled na nahou obézní ženu. Pak je možná dobře, že se na to Kristus z kříže nebude muset dívat.

„Kultura rušení“ konečně dorazila do Česka. Albatros ustoupil aktivistům a poslal knihu do stoupy

Lord Byron se dnes čte míň než jeho současníci, tvář literatury ale ovlivnil jako nikdo jiný

sinfin.digital