GLOSA RADKY TYPLTOVÉ | V moderním umění se nahota často stává manifestem, nikoli estetickým vyjádřením. A na sociálních sítích podléhá stejné cenzuře jako násilí. Do jaké míry se v rámci hyperkorektnosti, feminismu a dalších progresivistických hnutí mění umělecké zobrazování nahého těla v novodobý „hřích“?
Nedávno jsem si „povídala“ s ChatGPT o novém kalendáři Pirelli. V roce 2024 totiž sofistikovanou rafinovanou nahotu, kterou byl po dlouhá desetiletí tento prestižní kalendář proslaven, znásilnila ideologie hyperkorektnosti. Jeho nejnovější edici se snímky ghanského fotografa Prince Gyasiho mají údajně vyjadřovat nadčasovost. Ženské kráse tedy nejspíš „prošla doba trvanlivosti“.
Umělá inteligence je woke
Jak to vidí umělá inteligence? „Mnoho lidí oceňuje estetiku kalendáře Pirelli a umělecký přístup, zatímco jiní mohou mít výhrady vůči obsahu nahoty nebo erotických prvků. Jeho vydání může provázet diskuze o postavení žen v médiích. Historicky byla ženská krása, včetně nahoty, zobrazována v umění a kultuře často. Nicméně, moderní společnost se mění a názory na tuto problematiku se mohou lišit,“ našlapuje klasicky opatrně a alibisticky kolem tématu ChatGPT.
„Nové přístupy mohou odkazovat na snahu být otevřený a vnímavý k různým názorům, kulturám a identitám. V rámci této snahy mohou lidé upozorňovat na aspekty, které by mohly být považovány za diskriminační nebo problematické. Někteří lidé mohou argumentovat, že jisté formy zobrazování nahoty mohou přispívat k objektivizaci žen nebo vytvářet nerealistické normy krásy,“ teoretizuje korektně umělá inteligence.
Zrcadlo vaginy
Je Věstonická Venuše příkladem objektivizace žen? Jsou jimi antické sochy či renesanční obrazy? Ano, bezesporu. Jak to, že tehdy to nikomu nevadilo? Že bychom už byli „konečně vyspělí“ a pochopili, že zobrazovat nahé ženské tělo je špatně?!
Zobrazení nahoty a erotických motivů z minulosti bereme na milost. Většinou nás ani nenapadne se nad nimi červenat, natož pohoršovat. Dnešní společnost ale „odzrcadlila“ už v roce 2014 performerka Deborah de Robertis, když v pařížském Musée d’Orsay před věhlasným obrazem L’Origine du Monde (Původ světa) od Gustava Courberta obnažila svou vaginu. Panická reakce ochranky na sebe nenechala dlouho čekat.
Podobný kousek zopakovala o tři roky později v Louvru před obrazem Mony Lisy. Vysloužila si tím obvinění ze sexuálního exhibicionismu, kterého ji pařížský nejvyšší soud později zbavil s odůvodněním, že její genitálie nebyly skrz ochlupení vidět. Zároveň uznal, že její motivace byla nesexuální povahy.
Ona sama označila své umělecké poselství za politické a aktivistické. Vadilo jí, že ženám je v muzeích celého světa dáván prostor především jako objektům, nikoli jako tvůrkyním.
Nejde o sexualitu
Nahota může naživo působit lascivněji než v plošném 2D zobrazení, přesto účel nahých uměleckých performancí sexualitu potlačuje. Jinak by to bylo prachsprosté porno. Jde o úplně jiné emoce – většinou o setkání s vlastní intimitou, osobními limity a traumaty.
V roce 1977 v galerii v Bologni legendární performerka Marina Abramović a její milenec a spolupracovník Ulay svými, od hlavy až k patě nahými těly, téměř zablokovali průchod úzkými vstupními dveřmi. Kdokoli chtěl projít, musel se protáhnout úzkým prostorem mezi nimi.
Performance nazvanou Imponderabilia po třech hodinách ukončila místní policie pro obscénnost. Ve velké retrospektivní výstavě, která před pár dny skončila v Royal Academy v Londýně, vzkřísila tuto myšlenku Marina Abramović s absolventy svého institutu. Návštěvníci měli však možnost vejít do místnosti i vedlejším vchodem – a většina z nich nahé umělce zbaběle obešla.
Standing naked in the main entrance of a museum, facing each other while the audience passes sideways through the small space. Watch legendary performance artists Marina Abramović & Ulay share the story behind their poetic work, Imponderabilia: https://t.co/BSMCViboXV @msub_mocab pic.twitter.com/Zen2vHZ1BN
— Louisiana Channel (@LouisianaChann) November 16, 2019
Dalším (a o generace starším) ikonickým dílem performativního umění je akce Cut Piece z roku 1964. Yoko Ono tehdy poprvé předvedla své nejslavnější umělecké dílo v koncertní síni Yamaichi v japonském Kjótu. Seděla na pódiu se zkříženýma nohama ve svých nejlepších šatech. Náhodně vybraní diváci mohli její oblečení rozstříhat nůžkami na kousíčky. Nakonec skončila úplně nahá. Nehnula při tom brvou.
Cílem bylo vyprovokovat diskuzi o moci, zranitelnosti a vzájemném vztahu mezi uměním, tělem a účastí diváka. Cut Piece bylo jedno z prvních a nejvýznamnějších děl mezinárodního uskupení Fluxus, jehož působení je v knize Art in Time komentováno takto: „Fluxus proměnil umění z předmětu estetické kontemplace na gesto politické akce.“
Ať už má být nahota v umění manifestem nebo „prostým“ vyjádřením krásy, není hříšná – je jen exponovaná (odhalená) a přirozená. Chápou to tak nějak všichni. Kromě Facebooku, který jakoukoli nahotu cenzuruje a banuje. „Woke zděšení z objektivizace žen“ mu možná trochu nahrává. Nahota v umění není sprostá. Ale často už není ani krásná. A to je škoda.
Kvalita umění může splývat s pravdou a autenticitou, ale neměli bychom si nechat vzít jeho další estetické kvality. Pokud obnažíme sdělení až na kost a potlačíme premisu, že má umění budit libost, bude poskytovat už jen otázky nebo předem dané odpovědi.
Mimo všechny kategorie
Nahota nemusí být jenom krásná, nechutná, křehká, silná, plytká nebo myšlenkově naléhavá. Může být i fekálně vtipná, sympaticky prdlá a zdravě punková. Důkazem je „radikální balet“ Vyžvejklá bambule – teplické uskupení často zcela obnažených pošuků, kteří na jevišti posunovali hranice vkusu i morálky. Nudističtí performeři s hudebními ambicemi, kteří nikoho nenudili, bohužel dnes už aktivně nevystupují.
