Mnichovská bezpečnostní konference bývala dlouho prestižní, i když relativně specializovanou událostí. Cílem setkání a debat politiků s bezpečnostními experty, diplomaty, ekonomy, magnáty zbrojního průmyslu i neziskovými organizacemi je zajistit, aby západní demokracie zůstaly nadále bezpečným místem k životu a aby se svět neřítil do další globální války. Dlouho se to dařilo, po nějakou dobu dokonce i za ruské účasti. Prezident Vladimir Putin zde sice v roce 2007 poprvé naplno „rozbalil“ své výtky a stesky ohledně nepřátelského Západu, ale jeho hrozby bral tehdy málokdo vážně. Vzpomněli jsme si na ně až v roce 2014, když obsadil ukrajinský Krym, jenže ani tehdy jsme dostatečně nezpozorněli.
Letošní šedesátý ročník Mnichovské bezpečnostní konference o uplynulém víkendu byl narvaný k prasknutí zvučnými jmény. Bezpečnost je už dlouhé roky – a v roce 2024 – globální starostí číslo jedna.
V Mnichově chtěli všichni mluvit, nebo tu být aspoň vidět. Putin zajisté pozvánku nedostal, zato se naplno potvrdilo to, co zde v roce 2007 naznačoval.
Jeho krvavá agrese na Ukrajině vstupuje do třetího roku. V průběhu konference padla Avdijivka na východní frontě – ukrajinská armáda ustoupila, protože nemá dost zbraní a střeliva ze Západu.
Dorazila také otřesná zpráva, že v trestanecké kolonii skonal Alexej Navalnyj, nejvýznamnější Putinův odpůrce a politický vězeň.
Konference se kvůli tomu stala fórem politického odsouzení autoritářského ruského režimu; bylo to o to emocionálnější, že se na ní shodou okolností vyskytovala vdova po Navalném Julija.
Západní státníci si nebrali servítky: za smrt Navalného je odpovědný jen a pouze Putin; a jeho skon je posledním a nejpádnějším důkazem brutality, s níž ruský diktátor potlačuje sebemenší opozici a kritiku. S tímto postojem ovšem kontrastuje nejednota západních účastníků, pokud jde o pokračování vojenské pomoci Ukrajině.
Ani Navalného záhuba však nezmírnila rétoriku předního republikánského senátora Jamese Davida Vance, podle kterého si Spojené státy prostě nemohou dovolit dál vojensky podporovat napadenou zemi, není to v jejich zájmu. Proto by bylo dobré a rozumné vyjednat „nějaký ten mír“.
AP: Republican opponent of US aid to Ukraine brings his case to an intl. conference
— Senator Vance Press Office (@SenVancePress) February 18, 2024
“What’s reasonable to accomplish is some negotiated peace,” @JDVance1 said, arguing that Russia, Ukraine, Europe and the U.S. all have an incentive to come to the table.https://t.co/r3I2IrvDnX
Problém je v tom, že Vance představuje velmi silný názorový proud v americké politice a veřejnosti. A prakticky opakuje jen to, co hlásá prezidentský kandidát Donald Trump. Ten byl proto logicky pověstným „slonem v místnosti“, symbolem drolící se jednoty Západu, a tudíž také jeho možného selhání tváří v tvář ruské agresi, jaké si ještě nedávno nikdo ani nepředstavoval.
Viceprezidentka Kamala Harrisová a ministr zahraničí Antony Blinken se snažili ujišťovat a chlácholit, že Spojené státy dostojí svým závazkům, pokud jde o Ukrajinu i obranu spojenců. Všichni přítomní však vědí, že prezidentské volby jsou v USA takřka za rohem; a není jasné, jak se zachová Trump, pokud je vyhraje.
