KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | V Česku za loňský rok poklesla spotřeba elektřiny na rekordní minimum, což z jistého pohledu nahrává utopickým vizím o klimaticky krásném novém světě, v němž zvítězí úspornost. Vždyť také zpráva o snížení spotřeby tu a tam přinesla radostnou odezvu s dalekosáhlými konotacemi. Jde ovšem tak trochu o radost předčasnou. Drtivé úspory jsou totiž vykoupeny nepříjemnými souvislostmi. Do budoucna je navíc – nikoliv překvapivě – předvídán podstatný nárůst spotřeby „proudu“, což vyvolává zásadní otázku: kde na to vezmeme dostatek zdrojů?
Čistá spotřeba elektřiny dosáhla loni v tuzemsku celkové hodnoty 57,8 terawatthodin (TWh), což je nejnižší spotřeba za posledních 14 let – oproti předchozímu roku se snížila o více než čtyři procenta. K tomu je ovšem nutné dodat, že i výroba elektřiny u nás klesla, a to o téměř deset procent.
Na první pohled se někomu tento vývoj může zdát jako potěšitelný. Může svádět k pocitu, že se přibližujeme ke splnění snů o klimaticky neutrálních zítřcích. Je nepochybně lepší a ekologičtější, když se energie nemusí vyrobit či spotřebovat, než kdyby se energiemi plýtvalo. Méně spotřebované, potažmo méně vyrobené elektřiny znamená méně vyprodukovaných emisí.
Jenže loňské (stejně jako předloňské) brutálně nízké spotřeby bylo dosaženo nikoliv na základě vývoje organicky směřujícího k úsporám, na spontánně vysoké míře klimatického uvědomění firem a domácností. Ne, tohoto spektakulárního výsledku bylo dosaženo drtivým tlakem, který je ale vzhledem k mnoha okolnostem nadále neudržitelný.
Z některých reakcí bylo cítit nadšení z toho, že se země konečně začíná ubírat energeticky správnou cestou, jejíž směr je určován klimatickým Green Dealem. Nízká spotřeba se stává argumentem k vyvozování oprávněnosti rušení klasických (tj. uhelných) elektráren a nepotřebnosti výstavby nových jaderných zdrojů. Nemluvě o glorifikaci zdrojů obnovitelných jakožto čím dál mohutnějšího pilíře – údajně zářné – energetické budoucnosti.
Realita i výhledy do následujících let jsou daleko rizikovější, než by se z optimistického jásotu nad nynější redukcí spotřeby mohlo zdát.
Především je v jistém smyslu diskutabilní už jen samotná „radost“ z toho, že spotřeba elektřiny v Česku oproti předchozímu období ještě více klesla. Nelze si nepoložit otázku, zda je opravdu našim ideálem nízká spotřeba elektřiny za cenu omezování mnohých činností, které jsou na energiích závislé?
Neměli bychom zapomínat, že k propadu spotřeby došlo do značné míry kvůli vysokým cenám. Spotřebitelé zkrátka šetřili, aby vůbec byli schopni vyjít se svými příjmy. To nezní jako óda na Green Deal...
To se samozřejmě týká primárně domácností, jejichž peněženky dostaly krutě zabrat kvůli rekordní inflaci, tedy celkovému růstu cen všeho, na co si člověk jen vzpomene. Životní úroveň lidí (čest mnoha ekonomicky úspěšným výjimkám) poklesla, a to i v oblasti komfortu při využívání energií. Vyvozovat z toho uspokojení by bylo předčasné a zrádné.
Neméně fatální dopady krize se ale projevily v podnikové sféře. Spotřeba elektřiny v průmyslu poklesla, ovšem jen za cenu či pod vlivem poklesu ekonomické aktivity, tedy snížením výroby.
Takže na jedné straně tu sice opravdu máme o kousek „lepší“ greendealovský svět s nízkou energetickou spotřebou, ale na straně druhé jsme svědky ekonomické stagnace, tedy nulového růstu hrubého domácího produktu, který je důvodem k pláči zejména pro státní kasu a vládu, jíž chybí peníze na nespočet (mnohdy zbytečných, ale to je na jinou diskusi) výdajů.
Jistě, důvodem poklesu spotřeby nebyly jen cenami vynucené úspory. Je nutno si všímat i vlivu počasí. Loni v zimě bylo tepleji než v roce předchozím, takže se nevyrábělo ani nespotřebovávalo tolik energie. A ani léto nepůsobilo jako zrovna tropické, tudíž nebylo nutné nadměrně využívat (elektricky náročnou) klimatizaci.
Počasí však rozhodně nehrálo zásadní roli. Jak bylo zmíněno, výroba elektřiny v České republice loni klesla meziročně o deset procent, což je nejnižší výroba od roku 2002. Příčinou byla zejména nižší ekonomická aktivita v průmyslu a to nejenom u nás. Stagnovala výkonnost ekonomik mnoha států EU.
Lze sice ekologicky kvitovat, pokud se musely uskromnit energeticky vysoce náročné podniky. Ale (makro)ekonomicky jde o fatální problém jak pro samotné firmy (a jejich zaměstnance), tak pro státní rozpočet. Opájet se nízkou spotřebou energií je tedy přinejmenším dvojsečné.
Rozpaky mohou vyvolávat i naděje nad rolí obnovitelných zdrojů při pokrývání spotřeby. Solární elektrárny a „větrníky“ u nás loni neměly ani 4% podíl na celkové výrobě elektřiny. Jejich podíl na spotřebě byl nižší než 5 procent.
Pokud by došlo – či přesněji, až k tomu dojde, neboť jde o závazek tak učinit – k zastavení uhelných elektráren v Česku (loni vyrobily přes 30 TWh elektřiny, což je desetkrát více než větrníky a fotovoltaika dohromady), pak se náš dnešní a mnohými kritizovaný přebytek (potažmo export) vyrobené elektřiny změní v nedostatek „proudu“ z domácích zdrojů.
Z dnešního pohledu vůbec není jasné, co se v takovém případě bude dít. Lze zatím jen matně dovozovat, jak by chybějící elektřinu mohly vyrobit obnovitelné zdroje, i když je před námi nepochybně jejich dramaticky progresivní rozvoj ve stylu „po nás potopa“ (tzn. „soláry“ a „větrníky“ budou doslova na každém kroku, kam jen se kdo podívá).
Ano, postupně se snižující spotřeba elektřiny – jakkoliv dosahovaná za cenu vedlejších negativních dopadů do peněženek domácností a ekonomiky jako celku – by byla jistým dílem řešení rébusu.
Jenže podle prognózy provozovatele přenosové soustavy ČEPS u nás spotřeba elektrické energie vzroste během dvou desetiletí na zhruba dvojnásobek.
Česko podle realistického scénáře přestane být do roku 2030 energeticky soběstačné a bude muset elektřinu dovážet.
Vzhledem k loňskému údaji o rekordním propadu spotřeby se taková prognóza odhadující masivní využívání elektřiny může zdát jako překvapivá. Ale není. Plně zohledňuje dopady opatření a změn, jimiž mají být plněny cíle Zelené dohody pro Evropu, tedy Green Dealu.
Stačí, když například zadotujeme používání elektromobilů „do každé rodiny“, k čemuž ostatně již byla cesta vydlážděna zákazem spalovacích motorů v EU. Masivní využívání, respektive nabíjení elektromobilů vyvolá masivní spotřebu elektřiny – a tedy problém, který se nevyřeší tím, že lidé budou žít večer potmě, nebo vařit a prát jenom v noci.
Zpochybňovat v této situaci snahu o udržení energetické bezpečnosti ve výrobě elektřiny je opravdu krátkozraké, jakkoliv se energetické úspory jeví jako chvályhodné a prospěšné.
Radost nad překotným šetřením elektřinou je proto unáhlená, neboť udržovat nízkou spotřebu by mj. znamenalo nechat se dlouhodobě drtit drahými energiemi a nechat padnout větší část domácího průmyslu, který je nadále pilířem tuzemské ekonomiky. Jinými cestami se k nízké spotřebě nelze dopracovat.
Rezignovat na otázku zajištění dostatečně vysoké a spolehlivé domácí výroby elektřiny pak v uvedeném kontextu doslova zavání snahou o ekonomickou sebevraždu.
