KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Nastupující kancléř Friedrich Merz a spolu s ním i členové nové německé koalice, tedy strany pravého a levého středu CDU, CSU a SPD, slibují zásadní posílení role Německa v rámci Evropské unie. Totéž od nich očekává naprostá většina vlád partnerských zemí v EU. Je celkem logické, že silné a aktivní Německo, nejlidnatější stát unie a její největší ekonomika, bude ku prospěchu celému bloku.
„Máme solidní plán, jak naši zemi posunovat kupředu. Je to jasný a silný signál pro všechny občany naší země a také pro naše partnery v EU. Německo buduje schopnou a silnou vládu,“ řekl Merz minulý týden při prezentaci koaliční dohody. Posléze oznámil, že okamžitě po svém zvolení kancléřem ve Spolkovém sněmu 7. května navštíví dvě klíčové země – Francii a Polsko. Jak symbolické!
Po skončení dlouhé éry Angely Merkelové, dnes zpochybňované a ostouzené, a po nemastném neslaném intermezzu Olafa Scholze, se Německo vrací do popředí evropského politiky. Děje se tak chvályhodně v okamžiku, kdy se EU ocitla ve zlomovém dějinném okamžiku, kdy má na jedné straně za humny válku vedenou agresivním Ruskem a na druhé nevyzpytatelnou Ameriku, jejíž prezident zpřetrhává poválečné transatlantické vazby.
„Německo se vrací,“ opakoval Merz při prezentaci koaliční dohody o 144 stranách. Doufejme a sdílejme jeho optimismus. Ovšem při vědomí, že za posledních pět let ztratila země do značné míry opory, na kterých spočíval její předchozí ekonomický úspěch.
Laciné ruské energie jsou v nenávratnu a Čína už není vývozním eldorádem absorbujícím obrovské množství prvotřídních německých strojírenských výrobků. A Spojené státy vyvolávají pochyby o tom, zda budou dál zajišťovat evropskou bezpečnost.
Samo Německo zaspalo v časech Merkelové strukturální reformy a jeho infrastruktury potřebují naléhavou modernizaci. Scholzovu éru poznamenaly spory mezi členy tříbarevné koalice, které podvazovaly vůli přikročit k zásadním změnám.
Rozhodnutí budoucího kancléře odstranit ústavní dluhovou brzdu znemožňující hospodaření s deficitem tak bylo naprosto zásadní – Merz dokázal prosadit schválení tohoto kroku ještě starým Spolkovým sněmem, protože v tom novém by kvůli počtu poslanců Alternativy pro Německo (AfD) neměl dostatečnou podporu. Velmi neobvyklé a velmi prozíravé.
Bez zmíněné brzdy bude moct Merzova vláda rozjet obrovský investiční program zahrnující jak obnovu zastaralých infrastruktur, tak obranu včetně podpory Ukrajině. Merz se na rozdíl od svého opatrného předchůdce vymezuje zcela jasně jak vůči Rusku a Číně, tak vůči Donaldu Trumpovi. Klade do značné míry rovnítko mezi Německo a Evropskou unii – německé počínání bude maximálně koordinovat s partnery v EU, německá svrchovanost se podle něj překrývá s tou evropskou.
Zdá se také, že si Merz rozumí s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, což by usnadnilo restart německo-francouzského „motoru“ pohánějícího evropský blok vpřed. Se Scholzem Macron notoricky nesouzněl, i když se oba snažili, aby to nebylo vidět. Problém je ovšem v tom, že Macron je po neuvážených veletočích na domácí scéně významně vnitřně oslaben a nebude do voleb v roce 2027 plnohodnotným sparring partnerem.
