Němčičky: Víno, sport a staré křivdy na jihu Moravy

Vratislav Dostál

06. 08. 2020 • 07:00
Jak se žije lidem v malých obcích? Jak to tam je s dostupností služeb, bydlení a práce? A co politika? Udělají si na ni místní alespoň někdy čas? Zajímá je vůbec, anebo si život organizují, aniž by se nějak spoléhali na stát? Odpovědi hledám přímo v regionech a přináším v novém seriálu INFO.CZ, který zahajujeme následujícím textem z jižní Moravy.

„Horaři, jsem rád, že jste přijeli do malé vísky na jižní Moravě, do 180 metrů nad mořem. My vás tady naučíme zasněžovat, naučíme vás provozovat lyžařskou školu, ale taky pít víno!“ Tak by v kostce mohl znít popis Němčiček – jihomoravské obce situované na východ od vodní nádrže Nové Mlýny. Právě tak mi je představil sportovní nadšenec a správce areálu, jehož součástí je nejníže položená sjezdovka s vlekem ve střední Evropě, velkorysé koupaliště a skvěle upravený fotbalový pažit i se zázemím, čímž nemyslím jenom kabiny, sprchy a restauraci, ale také ubytování, které využívají okolní mládežnické fotbalové týmy, když do Němčiček jezdí na soustředění.

Česká jízda

Politický reportér INFO.CZ Vratislav Dostál a jeho letní roadtrip po českých vesnicích a malých městech. Jak se lidem mimo centrum skutečně žije? Co jim chybí a co je těší? A zajímá je vůbec velká politika?

Ten pán se jmenuje Jaroslav Stávek, je to místní rodák, pamětník a držitel Ceny Jihomoravského kraje za rok 2011. Tehdejší hejtman Michal Hašek mu ji udělil za příkladnou práci s mládeží. Němčičky leží asi deset kilometrů od exitu dálnice D2 v Hustopečích, v kopcovitém terénu jihovýchodního výběžku Ždánického lesa. Do vísky, kde žije asi 700 lidí, se dá dostat i autobusem nebo vlakem, v takovém případě vás ale čeká cesta pěšky ze sousedních Bořetic. Odměnou jsou malebné výhledy na kopce zalité slunkem a všudypřítomné a většinou úhledně zarovnané vinice. Navíc je to elegantní způsob, jak se dostat ke zmíněnému areálu, aniž by se člověk obával, že zabloudí.

Minete značku na začátku obce a jste pod kopcem, v „lyžařském středisku“ s půjčovnou lyží a veškerého vybavení. Jeho spodní hranice je ve výšce 180 metrů nad mořem, nejvyšší bod sjezdovky o šedesát metrů výše, její délka je 350 metrů. Každému dojde, že to nemohlo vzniknout jinak než jako aktivita nadšenců s vášní pro sport. „Kdysi jsme založili – jako mladí kluci – tělovýchovnou jednotu. Bylo mi 21 roků, psal se rok 1971. A v roce 1986 jsme vybudovali lyžařský vlek, což byla na zdejší poměry rarita a zvláštnost,“ je si vědom Stávek, ze kterého čiší bez ohledu na věk energie vlastní každému, kdo život zasvětil sportu. A taky dětem. Dva roky na to položili na sjezdovku umělou hmotu, která jim umožňuje lyžovat i za nepříznivého počasí.

Jaroslav Stávek

Ve stejném roce začaly první lyžařské kurzy pro děti, později pravidelná výuka škol. „Za celou dobu jsme nepřerušili ani jednu sezónu. Kamarádi z lyžařských středisek mi volají a říkají, že jim děláme problémy. Říkám jaké? A oni, že se u nich nelyžuje, zatímco my jezdíme,“ vykládá mi Stávek. Směje se u toho a dodává, že mají čtyřicet instruktorů, kteří každou sezónu naučí lyžovat 1500 dětí. „Máme dlouhodobý kurz, který začíná v prosinci, v říjnu to dáváme na internet kvůli přihláškám a představte si to, už za hodinu je to obsazený. Od ledna do března máme rok dopředu obsazené týdenní výuky škol v dopoledních i odpoledních hodinách. Dojíždí sem vždycky po devadesáti dětech na tři hodiny.“ 

Nedá mi to a stále dokola se ho snažím doptat, jak to celé vzniklo. Vždyť to muselo ještě předtím, než místní kopec sjel první lyžař, budit leda posměch. „Já jsem se sice špatně neučil, ale protože nás bylo šest, šest dětí, nebyly peníze, abych mohl jít dál do školy. Vyučil jsem se opravářem zemědělských strojů. Dvanáct let jsem pak dělal v servisní buňce na traktory. A když jsem v roce 1981 viděl, že chce hygiena zavřít místní koupaliště, nebyla tady čistička, chodníky, zábradlí, byla to v podstatě požární nádrž, tak jsem se rozhodl uspořádat jeho přestavbu v akci Z,“ vysvětluje mi Stávek počátky, které sahají hluboko do normalizačních poměrů. Doma pak prý dva roky prakticky nic neudělal, neměl na to čas. Opravoval zkrátka s kamarády koupaliště.

Dnes ho Němčičkám může závidět každá podobně velká obec. „Obec fungovala hodně pospolitě, za dva roky jsme to přebudovali. Od obce jsme posléze koupili budovy, které tady tvoří zázemí, pak jsme postavili další, kde jsou sociální zařízení, fotbalové kabiny, ubytování. V roce 2003 jsme postavili zázemí k lyžařskému vleku. Jsou tam garáže pro rolbu, půjčovna lyží, opět prostory k ubytování, kancelář,“ vzpomíná a provádí mě celým areálem, k němuž patří také úhledně upravené fotbalové hřiště. Na mistrovské zápasy sem ale místní fandové už nějaký čas nechodí, nehraje mládež, ani dospělí, nejsou lidi. Vznikla generační mezera, kterou sice chvíli zaplňovali kluci z okolních vesnic, časem ale ani to nestačilo a oddíl přestal fungovat.

Zajímám se o politiku. A také o to, jak Němčičky fungují ve srovnání s dobou před rokem 1989. Jaroslav Stávek byl dlouhé roky v zastupitelstvu, takže i v tomhle ohledu mi má co říct. „Po roce 1989 se tady začalo politikařit, což je špatně,“ kroutí hlavou. Ptám se, co tím přesně myslí. „Za starého režimu to bylo lepší. Sport se celkově víc podporoval. Po listopadu 1989 tady začaly vznikat zbytečný politický boje. Devět volebních období jsem byl v zastupitelstvu. Pro dědinu jsem žil. Pak jsem tam ale už být nechtěl, byly tam zbytečný boje.“ A kdo tady bojoval? A za co? reaguju. „Hlavně ODS se tady začala chovat fanaticky. Říkal jsem těm chlapcům, že jsou fanatičtější než komunisti v 50. letech. Oni na mě, že ten kdo má moc, má peníze, a že je všechno podplatitelný,“ říká znechuceně Stávek.

ODS je v Němčičkách roky nejsilnější politický subjekt, vyhrála tu nejen poslední komunální volby, ale dokonce i ty sněmovní. K volbám v roce 2017 dorazilo 376 voličů, bylo odevzdáno 373 platných hlasů. Občanští demokraté brali 85 hlasů, což znamenalo zisk 22,78 %. Až druhé hnutí ANO obdrželo 72 hlasů (19,30 %), třetí skončili lidovci (49 hlasů, tj. 13,13 %), čtvrtá SPD Tomia Okamury (45 hlasů, 12,06 %) a pátí komunisti, které volilo 32 lidí (8,57 %). Jen na okraj, v roce 2006, tedy v roce, kdy ODS naposledy vyhrála sněmovní volby, ji tady volilo 143 lidí, což znamenalo zisk necelých čtyřiceti procent. Přestože postupně oslabila, je stále hodně silná. Těsně vyhrála i poslední místní volby, se ziskem čtyř mandátů z devíti ale skončila v opozici. Němčičkám od roku 2018 vládne koalice nezávislých, kteří byli ve volbách těsně druzí, a lidovců.

Starosta Zbyněk Slezák

K rozhovoru se správcem areálu se ještě vrátíme, jeho postřeh o proměně místních poměrů po listopadu 1989 je ale ideální moment k tomu, abychom ho přerušili a pokračovali svědectvím starosty obce Zbyňka Slezáka, kterého jsem v jeho kanceláři navštívil o týden později. Cestou napříč obcí si nešlo nevšimnout, jak pečlivě se lidé starají o své domky, téměř všude pěkně posekané trávníky, sem tam záhon. Zchátralých budov pomálu. A především: téměř na každém kroku hlavní lákadlo pro turisty – vinný sklípek. „V zásadě musím říct, že se nám podařilo po dlouhých letech poslat do opozice ODS, což se projevuje v tom, že se nacházíme ve složité situaci. Opozice má tendenci nám škodit, jsem tady necelé dva roky a už čelím trestním oznámením a podobným záležitostem. Sáhli jsme jim na byznys a oni se s tím těžko smiřují,“ říká mi hned v úvodu starosta.

Staré křivdy

O jaký byznys jde? „Kšeftovali s pozemky a teď po obci chtějí, aby jim je za vcelku velké peníze zasíťovala,“ vysvětluje mi. Ihned mě napadá, jakou to musí v obci dělat atmosféru. Vždyť se tu všichni musí moc dobře znát. „Já to mám tak, že dorazím na zastupitelstvo, kde se dohádáme jak psi, ale po skončení pracovní doby to hodím za hlavu. Někteří v tom naopak pokračují i mimo zastupitelstvo, různě pomlouvají a podobně. Každý myslím ale musí vidět, že obec funguje, budují se tady nové věci, aniž by se obec zadlužovala.“ Potom, co obec zrekonstruovala obecní úřad, chystá opravu chodníků. „Půjde asi o jeden a půl kilometru nových chodníků napříč celou obcí,“ zdůrazňuje starosta a ukazuje mi na mapě, kde všude se bude stavět.

Na otázku, co všechno obec spravuje, reaguje, že je toho celkem hodně. V Němčičkách je první stupeň základní školy, domovinka, což je pečovatelská služba pro důchodce, mají zde kulturní dům, obnovují hasičský oddíl, podíl má obec také v už zmíněném sportovním areálu. Kromě toho pronajímá několik obecních bytů, což je další zásadní téma, které mě zajímá. „Pokud bych to rozdělil, tak dole máme sedm sociálních bytů. Jsou dotované a platí tam striktní podmínky, za kterých je lze pronajmout.“ Hned mě napadá, jak jsou zaplněné. „Všechny byty jsou plné,“ reaguje starosta s tím, že jde o sedm bytů, každý má 35 metrů čtverečních. 

Tím to ale nekončí. „Pak máme na jiném místě dalších šest sociálních bytů, ve kterých jsou o něco mírnější podmínky. Dále čtyři byty na škole, dva na faře, jeden na hasičce a jeden tady na úřadě. Celkem tedy máme jedenadvacet bytů, z toho třináct sociálních.“ A kdo že v nich bydlí? Jak říká starosta, je to „namíchaný“. V těch dole, na spodním konci obce, kde jsou přísnější podmínky, je to pro seniory, bydlí tam lidé, kterým je 70 roků a více. „Dle podmínek dotace. Nahoře,“ pokračuje starosta Slezák, „jsou maminky s dětmi. Ale také senioři.“

Poměr seniorů a mladých nejen v sociálních a obecních bytech, nýbrž celkově v obci, je dalším zásadním tématem. Jak obec čelí stárnutí, úprku mladých do velkých měst? „Je to problém. Máme tady celkem hodně prázdných domů. Jako obec se je snažíme buď odkoupit, anebo zprostředkovat jejich prodej. Zkrátka aby se tady obnovovala populace, případně abychom sem natáhli lidi odjinud. Přece jen se tady za metr čtvereční platí méně, než třeba v sousedních Hustopečích, natož v Břeclavi. Přesto je to jedna z věcí, která je problematická. Přestože tady je škola, koupaliště, dvě hřiště, kulturní dům, pošta, prodejna potravin, lékař, zkrátka celkem dost míst k vyžití a dobré zázemí, je to těžké,“ přiznává starosta. Co s tím souvisí, je pracovní nabídka. Přestože hodně lidí podle starosty za prací dojíždí, i v obci je práce relativně dost. Hlavně ve vinařství a v místním zemědělském družstvu. Nejspíš i proto je zde téměř nulová nezaměstnanost

„Když potřebuju někoho sehnat na technické práce, nemám šanci. Nejsou lidi. Pokud bych nepočítal mladé, kteří jsou těsně po škole a chtějí si ještě užít prázdniny, tak je tady nezaměstnanost okolo jednoho nebo jednoho a půl procenta nezaměstnaných lidí. Faktem ale je, že mimo vinařskou sezónu, někdy od listopadu do února, to stoupá na nějaká čtyři procenta.“ Co mě zajímá všude a vždycky, je zájem lidí o centrální politiku; kudy chodím, tam se na ni opatrně ptám. Na otázku, zda ji sleduje, starosta odvětí, že se tomu nejde vyhnout. A jak ji tedy hodnotí? „Když to srovnám třeba s Francií, kde se to mele, tak u nás je to pořád o dost mírnější. A vypadá to, že se chtějí domluvit. Zdá se mi ale, že je to taková hra.“

Zajímá mě, zda se někdy viděl s premiérem. „Neviděl, ani nevím, jestli bych to chtěl. Ale přes dva lidi na něj máme kontakt,“ ubezpečuje mě Slezák. Pokud jde o prezidenta, nemá podle něj už co ztratit. „S panem Babišem jsou kamarádi, jdou si na ruku.“ A jak podle něj fungovala obec ve srovnání s dneškem před rokem 1989. „Bylo to soudržnější, byly tady jen dvě strany, komunisti a lidovci. Opravdu se tenkrát snažili a spolupracovali. Bylo to tady klidnější. Po převratu chtěl každý vládnout, každý jel na sebe,“ míní starosta. Tím se vracíme zpět k povídání s pamětníkem a správcem sportovního areálu. Vidí to dost podobně: „Před listopadem 1989 se lidi víc sdružovali, měli k sobě blíž, dobrovolně pro obec něco dělali, dědina byla více pospolu. Dřív bylo víc dobrovolníků, kteří se o děti starali. Dneska je musíte pomalu všechny zaplatit.“

„Dorazím na zastupitelstvo, kde se dohádáme jak psi, ale po skončení pracovní doby to hodím za hlavu. Někteří v tom naopak pokračují i mimo zastupitelstvo, různě pomlouvají a podobně.“

Zbyněk Slezák

Také s ním v hovoru zabřednu na téma vysoké politiky. „Hodně věcí mi vadí,“ opakuje. „Podle mě se zbytečně moc politikaří, lidi by se měli spíše dávat dohromady, a ne se rozpolcovat.“ A co premiér Andrej Babiš, jak ho hodnotí? „Nesouhlasím se všemi jeho názory, najděte mi ale někoho lepšího. I já si totiž myslím, že by se měly rozkrýt všechny špinavosti. Dát to k soudu. Proč se tolik peněz odvádí do zahraničí, proč to nezůstává v dědině, v Česku? Já kdybych hospodařil tady v areálu jako stát, tak to nemůže fungovat. To, co vydělám, musí zůstat tady, nemůžu to rozkrást nebo prodat. A pokud se říká, že zneužívá dotace, vždyť ty dotace někdo nastavil! On to přece udělal podle nastavených kritérií! Taky jsme tady využili dotace, na provozní budovu vleku. Vzali jsme si na ni hypotéku, minulý rok jsme ji splatili. Jsem rád, že jsem se toho dožil.“

Odjet z Němčiček, aniž navštívíte nějakého vinaře, je nemyslitelné. Vinařství je podstatou zdejší identity. Mířím za Janem Stávkem, jehož vinařství patří k nejvyhlášenějším. Zajímá mě především, jak se mu v Česku podniká, jak hodnotí fungování státu, s čím je spokojený, co mu naopak vadí. „Já jsem si to uvědomil až před pár lety, že podnikám. Ze začátku to podnikání nebylo, člověk se tady narodil, ve vinařské obci, nějakým způsobem v tom vyrůstá a žije. Po gymnáziu jsem ale šel studovat něco úplně jiného, předtím jsem nevěděl, co chci dělat. A jediné, co jsem věděl, že nechci dělat, je, že budu vinař. Tehdy mě práce ve vinohradě nenaplňovala. Kamarádi byli na koupališti, já musel s rodiči na vinohrad. Byl jsem přesvědčený, že existuje spousta zajímavějších profesí.“

Nepodbízet se

Studovat tedy šel chemii životního prostředí do Olomouce. A teprve tam si podle svých slov uvědomil, jaké má doma bohatství. „Každou láhev, kterou jsem tam dovezl, spolužáci hltali. Každé slovo, které jsem tam o víně řekl, hltali taky. A taky jsem zjistil, kolik toho o vínu vím, páťáci mě jako prváka poslouchali – což se mi pochopitelně hodně líbilo. Do té doby jsem si myslel, že o vínu nevím nic, pak jsem zjistil, že jim dokážu udělat i dvouhodinovou přednášku s řízenou degustací,“ vzpomíná vinař a provází mě zázemím. Tehdy si prý uvědomil, že by bylo škoda nevyužít toho, co před ním vybudovali předci. „Došlo mi, že by byla škoda, kdybych nekultivoval a nerozvíjel to, co tady máme. Po studiu v Olomouci jsem proto šel studovat vinařství do Lednice.“

Školu zakončil doktorským studiem v roce 2010. Ptám se ho tedy, kdy se vrhnul na podnikání. „Nejdřív jsem to bral tak, že si dělám víno pro sebe a své kamarády. Teprve postupně jsem zjišťoval, že z toho můžu mít také nějakou korunu, což byl skvělý přivýdělek ke studiu. Ze začátku mě to neživilo.“ Inu dobrá, napadá mě, někdy ale musel přijít moment, kdy si uvědomil, že vede poměrně slušně fungující firmu? „Asi až tehdy, když jsme vyhráli cenu Vinařství roku, což bylo v roce 2017. Tehdy jsem si říkal, aha, tak ono už to není jenom tak, že si tady vinaříme někde na dvoře nebo v malém sklípku,“ říká Stávek s pokorou v hlase a dodává, že to bral jako potvrzení, že je na správné cestě. „Potvrzení toho, že si i odborná veřejnost myslí, že to děláme tak, jak se má. Že jdeme správnou cestou, nejen pokud jde o kvalitu, ale i pokud jde o odbornost, výrobu, filozofii. I pokud jde o to, co děláme pro zákazníky.“

Logicky mě zajímá, kde si lze jeho víno opatřit. „Vůbec nejsme samozřejmě v supermarketech, tam bychom to nesplnili, ani pokud jde o kvantitu. Jsme ve specializovaných vinotékách, především jsme ale hodně zastoupeni v gastronomii, v restauracích. V prestižních restauracích, třeba v centru Prahy. V tomto ohledu nás hodně postihl koronavirus. No a pak máme privátní klientelu, kterou sdružujeme v našem klubu. Má už asi 300 členů, jde o stálé zákazníky.“ Nemohu vynechat otázku na politiku, reakce je tentokrát stručná a jasná: „Politiku vůbec nesleduji.“ A co Evropská unie, vždyť vinařství je obor, kterého se naše členství v unii dotýká. A Stávek přiznává, že to platí hned v několika ohledech. „Nemohli jsme například rozšiřovat vinice, pak tam jsou nějaká technologická omezení při výrobě vína. I když v tomto ohledu musím říct, že jsou naše zákony přísnější než ty evropské.“ A co dotace? „Ano, ty využíváme hodně. Musíme si tedy platit právníka, je s tím totiž obrovská administrativa. A je stejně náročná, když žádáte o sto tisíc, anebo deset milionů.“ 

Těžko říct, zda jsem měl v Němčičkách štěstí na lidi, kteří si nestěžují. Na lidi, kteří se ve svých životech bez ohledu na politický režim uměli dobře zařídit. Ani stopy po blbé náladě, frustraci, poraženectví, natož fňukání. Spíše realismus, přiměřené sebevědomí a odhodlanost. Vlastně jsem odjížděl s veskrze pozitivními dojmy. „Kultura vína je úplně jinde, dneska prakticky nenarazíte na nekvalitní víno,“ řekl mi vinař Stávek těsně před tím, než jsem od něj odešel. Zjevně si dokáže cenit také konkurence, a to aniž by si stěžoval, s kým vším musí v prodeji soutěžit a jak je to či ono nespravedlivé.

„Já nevím. My nemáme problém naše víno prodat. Žádný boj o zákazníka nezažíváme. V supermarketovém světě je to asi jiné, tam je boj o zákazníka. U nás je to ale jinak. Nikdy jsem třeba nezajel do žádné restaurace, kde bych naše vína nabízel. I z toho důvodu bych také nechtěl produkovat víc vína. Nechci se nikde podbízet,“ uzavřel. Odcházím a uvažuju, že tak nějak by to měl mít ve svém životě snad každý. Dělat, co ho baví, kultivovat sebe, ale i okolí, a ještě se přitom všem slušně uživit. Zda jde o pravidlo, anebo výjimku z pravidla, nevím. Jisté je, že každý takové štěstí v životě nemá. Sportovní nadšenec, který si plní sen každý den na sjezdovce nebo koupališti, o které se už roky stará. Vinař, jemuž jde práce evidentně od ruky, a starosta, který sice svádí tuhé boje, ale práce na obci ho baví a chce v ní pokračovat i v příštím volebním období. Vesnice takřka středisková. Příště se vypravím do východních Čech.

SDÍLET