ČSSD před volbami: únava, málo lidí, složitá výchozí pozice. Ustojí Hamáček podzimní test?

Snad vůbec v nejsložitější pozici před podzimními krajskými a senátními volbami jsou sociální demokraté. Vládní strana ve stínu hegemona české politiky to má z logiky věci těžké, obzvlášť pokud platí, že v krajských volbách spíše vítězí formace, které pobývají na centrální úrovni v opozici. ČSSD navíc doplácí na dlouhodobý exodus voličů od tradičních politických stran. Aby toho nebylo málo, je její obraz pošramocený odchodem několika viditelných tváří. Personální nouze se ostatně projevuje také v tom, že letos snad vůbec poprvé nepostaví kandidáty do Senátu ve všech volebních obvodech.

Pokud lze něco na výsledcích podzimních voleb do zastupitelstev krajů a třetiny Senátu už teď odhadnout, je to další ústup z pozic sociálních demokratů. V horní komoře ČSSD obhajuje deset křesel, v krajských volbách pak několik hejtmanských pozic a především druhou pozici z roku 2016, přes patnáct procent hlasů a přes dvě stovky mandátů. To není málo, přičemž dnes se ta čísla musí sociálním demokratům jevit jako z říše snů. Má to své vnitřní i vnější systémové příčiny. Na jedné straně je zde zjevná opotřebovanost a vnitřní vyprahlost sociálních demokratů, na druhé nástup protestních a populistických formací, kterým těžko čelí všechny tradiční politické strany, a to nejen u nás. Také proto by podobný závěr nejspíš platil, i kdyby ČSSD zůstala po minulých volbách v opozici a třeba i s jiným předsedou v čele.

Bude to pro ČSSD věru složité. Pokud Jan Hamáček při svém nástupu do čela strany tvrdil, že se teprve v krajských a senátních volbách ukáže, jak úspěšná byla jeho strategie spočívající v přimknutí se k dominantní síle české politiky, tedy ke skandály obtěžkanému Andreji Babišovi, nyní nastává čas zúčtování. Hamáček si na jednu stranu vyzkoušel, že antibabišovský osten prostě nefunguje, a pokud ano, velmi omezeně. Proto vsadil na pragmatický obrat a navedl ČSSD do vlády. Obával se totiž, že by se v opozici ztratila v chumlu několika malých a těžko běžným občanem identifikovatelných stran. V neposlední řadě počítal s tím, že s vládními posty bude strana podstatně více mediálně viditelná, s čímž souvisí možnost nastolovat agendu a prosazovat své programové priority.

Takový byl plán v roce 2017. A praxe? Preference toho času dominantní síly české levice dlouhodobě oscilují okolo chabých sedmi či osmi procent. Sice přestaly klesat, v žádném případě ale nelze říct, že by se sociálním demokratům dařilo lákat voliče zpět na svoji stranu. Z členů vlády jsou nejviditelnější vedle Jana Hamáčka také ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a ministr kultury Lubomír Zaorálek. A zatímco ministr zemědělství Miroslav Toman je mediálně prakticky neviditelný, ministr zahraničí Tomáš Petříček patří mezi oblíbence liberálně orientovaných segmentů společnosti, leč tito voliči ve finále sociální demokraty skoro nikdy volit nebudou. Navíc jich je beztak málo, ostatně historicky měla těžiště voličské základny sociální demokracie jinde: byl jím venkov a menší města.

Tím se dostáváme k tomu hlavnímu: tradiční elektorát ČSSD dokonale vyluxoval premiér Andrej Babiš a jeho hnutí ANO. A pokud třeba Maláčová něco prosadí, Babiš to obratem těmto segmentům společnosti prodává jako svůj úspěch. Sociální demokraté v tomto smyslu zatím nevynalezli metodu, jak Babiše s robustní PR mašinerií a vlastními médii v zádech zneškodnit. Možná to ani nejde, obzvlášť pokud porovnáme jejich personální i finanční zázemí. Zatímco Babiš je v jistém ohledu politikem neomezených možností, ČSSD po čtvrt století na špici politického pelotonu trpí úbytkem kreativity, sil, lidí i peněz. Nad to musí na rozdíl od všech ostatních stran ve vztahu k prezidentovi a bývalému předsedovi sociálních demokratů, který má s některými z nich ještě pořád nevyřízené účty, lavírovat. Vzpomeňte na vleklé peripetie stran jmenování ministrů zahraničí a kultury.

Za dané konstelace tudíž nepřekvapí, s čím přišlo Právo v půlce května: ČSSD si nechala udělat interní šetření, ze kterého jí vyšlo, že překročí pět procent pouze ve třech ze třinácti krajů. Podobně tristní vyhlídky má nejspíš také ve volbách senátních. Přitom obhajuje zdaleka nejvíc mandátů, konkrétně deset. Skromné očekávání lze doložit třeba tím, že letos v pěti obvodech (ve Zlíně, Brně, Hradci Králové, Trutnově a Děčíně) sociální demokraté nebudou mít svého kandidáta. Jde o novum, jež stojí za samostatný rozbor, z něhož nemůže strana vyjít příliš dobře, vždyť ve všech pěti těchto obvodech ještě v roce 2008 volby ČSSD vyhrála. Pokud jde o krajské volby, sociální demokraté v nich testují různé strategie, a zdaleka ne všude budou o hlasy voličů usilovat na samostatné kandidátce.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital