Evropský soud pro lidská práva: Hranice pro vstup do parlamentu i přepočty hlasů mohou být různé, nejde o porušení práv

ČESKÁ JUSTICE | Různě stanovené hranice pro vstup politických stran i nezávislých kandidátů i různé přepočty v poměrných nebo většinových volebních systémech nejsou v rozporu s právem na svobodné volby. Jde o politické rozhodnutí. Už v roce 2008 dal Evropský soud pro lidská práva bez dalšího Českou republiku za příklad země, která stanovila pro koalici stran hranici pro vstup do parlamentu 5 % za každou stranu. Například Polsko mělo tuto hranici na 8 % dohromady. Český Ústavní soud nyní zrušil část volebního zákona pro porušení rovnosti volebního práva a šancí kandidujících stran.

Analýza volebních systému jednotlivých zemí v Evropě se odehrála na základě stížnosti proti Turecku. K Evropskému soudu pro lidská práva podali stížnost na turecký volební systém po volbách v roce 2002 dva Turci, pánové Mehmet Yumak a Reslu Sadak. Turečtí občané si stěžovali, že práh pro vstup do parlamentu 10 % uvalený celonárodně v parlamentních volbách zasahuje do práva lidí svobodně projevit svůj názor a ve volbách si vybrat své zákonodárce.

Vyhráli volby v provincii, poslanci se nestali

Svoji stížnost opírali Turci o článek 3 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Předmětný článek 3 zní doslova takto: „Právo na svobodné volby: Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru.“

Konkrétně v předmětném roce 2002 v provincii Sirnak získala strana DEHAP 47 449 hlasů ze 103 111 odevzdaných hlasů, tedy skóre 45,95 %. Strana však nepřekročila národní hranici 10 %, takže turečtí stěžovatelé nebyli zvoleni. Z osmnácti politických stran, které se v Turecku v roce 2002 zúčastnily voleb, pouze dvě strany překročily 10% hranici, a to zástupci republikánů a levice. Výsledek voleb byl interpretován jako „politický otřes“, stojí ve faktech případu, jak je shrnuje Evropský soud pro lidská práva. Parlament, který vzešel z těchto voleb, byl méně reprezentativní, než ten v roce 1946, kdy byl v Turecku zaveden systém více stran, konstatuje Soud.

ESLP: Volby se musí konat a být svobodné. Nic jiného

Soud na samém začátku rozhodování znovu upozornil, že státy mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o určení druhu způsobu hlasování, kterým je zprostředkováno svobodné vyjádření názorů lidí při volbě zákonodárce. „V tomto ohledu článek 3 Protokolu č. 1 nejde dále, než k předepsání ‚svobodných‘ voleb konaných v ‚přiměřených intervalech‘, ‚tajným hlasováním‘ a za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názoru lidu.“

Pouze s touto výhradou předmětný článek jinak nevytváří žádnou „povinnost zavést zvláštní systém“, jako je poměrné zastoupení nebo většinový systém s jedním nebo dvěma hlasy, zdůraznil Soud.

Český Ústavní soud ve středu kvůli porušení rovnosti volebního práva a šancí kandidujících subjektů zrušil část volebního zákona. Nechal v platnosti pětiprocentní hranici pro vstup do Sněmovny, zrušil ale přidanou klauzuli, jež pro koalice stanovila hranici deseti, 15, respektive 20 procent, podle počtu subjektů. Soud škrtal i v paragrafech upravujících určování počtu poslanců v jednotlivých volebních krajích a průběh skrutinia, tedy rozdělování mandátů za použití d´Hondtovy metody.

Případ Yumak a Sadak proti Turecko.

Nestabilita země a férovost zastoupení

V rámci rozhodování se ESLP zabýval i srovnáním systému mezi členskými státy Rady Evropy i jejich důvody: „Proporcionální zastoupení je obecně považováno za nejspravedlivější systém, protože má tendenci více odrážet různé politické síly. Nevýhodou poměrného zastoupení je však to, že má tendenci vést k roztříštěnosti těch, kteří hledají volební podporu, a ztěžuje tak ustavení stabilní parlamentní většiny,“ stojí mimo jiné v odůvodnění rozsudku.

Zpráva Benátské komise o stavu volebního práva a o volebních zákonech z roku 2006 říká: „Dopad volebního systému může být země od země různý a my musíme vzít v úvahu, že systém může sledovat různé, a dokonce protichůdné cíle. Jeden volební systém se může soustředit více na férovou reprezentaci stran v Parlamentu zatímco cílem jiného je vyhnout se roztříštěnosti systému stran a podpořit sestavení vládní většiny jedné strany v Parlamentu.“

Podle citované zprávy Benátské komise „v některých poměrných systémech se zákonné prahové hodnoty používají k nápravě negativních účinků poměrného hlasování, a zejména k zajištění větší parlamentní stability“. „Nízký práh vylučuje pouze velmi malá seskupení, což ztěžuje vytváření stabilních většin, zatímco v případech, kdy je stranický systém velmi roztříštěný, zbavuje vysoký práh mnoho voličů zastoupení.“

Česká republika, Polsko, Moldávie, Rusko, Gruzie

Podle rozboru v odůvodnění rozhodnutí ESLP k případu dvou Turků se pouze čtyři státy poměrným zastoupením rozhodly pro vysokou hodnotu prahu: „Turecko má nejvyšší, 10%; Lichtenštejnsko má hranici 8 %; a Ruská federace a Gruzie 7 %. Třetina států stanoví 5% hranici a třináct z nich zvolilo nižší hodnotu. Ostatní členské státy (v počtu sedmi) prahové hodnoty nepoužívají. V několika systémech se navíc prahové hodnoty vztahují pouze na omezený počet křesel (například v Norsku a na Islandu). Prahové hodnoty pro strany a mezní hodnoty pro koalice mohou být stanoveny na různých úrovních.“

„Například v České republice je hodnota prahu pro jednu stranu 5 %, zatímco v případě koalice se zvyšuje o 5 % za každou ze stran, která ji tvoří. V Polsku je prahová hodnota pro koalice 8 % bez ohledu na počet stran, které ji tvoří. Mezi hodnotami pro nezávislé kandidáty existují podobné rozdíly: například v Moldávii je příslušná hodnota prahu 3 %,“ uvádí se doslova v komparaci v odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva.

Unitární stát s cílem vyhnout se chaosu

Jak dále ve svém rozhodování Evropský soud pro lidská práva uvedl k případu stížnosti dvou Turků, Turecko zvolilo svůj systém s 10% klauzulí, když sledovalo legitimní cíl. A to přesto, že část voličů se může cítit deprivována, jenže tato okolnost sama osobě není rozhodující. Hranice 10 % je stanovena pro všechny strany. Volební systém v Turecku, tak jako jiné systémy členských států, reflektuje unitární stát, nikoli stát regionů. „V důsledku toho Soud souhlasí se zjištěním soudního senátu, že předmětné nastavení mělo legitimní cíl vyhnout se nadměrné a oslabující parlamentní fragmentaci, a tedy posílit vládní stabilitu,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva doslova.

Co se týče přiměřenosti 10% prahu pro vstup do parlamentu, uvedl ESLP, že se mu tato klauze jeví jako obecně nepřiměřená. V souladu s orgány Rady Evropy doporučil její snížení. „Nutí politické strany, aby využívaly lstí, které nepřispívají k transparentnosti volebního procesu,“ uvedl Soud.

V projednávané věci však Evropský soud pro lidská práva nepřisvědčil stěžovateli s ohledem na konkrétní politický kontext tureckých voleb a při existenci opravných prostředků a dalších záruk, že stanovení hranice 10 % pro vstup do parlamentu mělo za následek porušení Úmluvy a práva na svobodné volby zaručeného článkem 3 protokolu č. 1. Stanovením hranice 10 % nebyla lidská práva porušena uvedl v rozsudku z roku 2008 Evropský soud pro lidská práva.

Volební chaos vedl k převratu a k zásahu armády

Jak vyplývá ze shrnutí faktů a historie voleb v Turecku, volby v roce 2002 nebyly jediné problematické. V obrovskému vzepjetí voličů došlo v parlamentních volbách v roce 2007. V těchto volbách kandidovalo 14 politických stran, byly poznamenány silnou mobilizací voličů po prezidentské krizi v Turecku. Účast dosáhla 84 %. „Za další, politické strany užívaly dvě předvolební strategie, aby překročily národní hranici 10 %,“ uvádí se v odůvodnění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v rámci exkurze do historie.

Hranice 10 % přivedla na jednu kandidátku i politické rivaly na jedné straně, na straně druhé jiné strany vydávaly své kandidáty na nezávislé kandidáty a stavěly je jako nezávislé na kandidátku jiných stran, další kandidovali jako nezávislí. V parlamentních volbách kandidovalo takto více než 60 nezávislých kandidátů ve čtyřiceti provinciích. Nakonec bylo zvoleno v roce 2002 pouhých devět poslanců z celkem 260 nezávislých kandidátů a v roce 2007 jich bylo zvoleno 27. „Vládu sestavila AKP, která získala absolutní většinu,“ uvádí se ve faktech k případu.

„Volby v letech 1950, 1954 a 1957, kde byl použit většinový systém reprezentace, nebyly schopny zajistit institucionální rovnováhu mezi většinou v Parlamentu a opozicí. Tato nerovnováha byla jedním z hlavních důvodů státního převratu,“ stojí doslova v odůvodnění rozsudku ESLP.

Po intervenci armády přijal parlament systém poměrného zastoupení s použitím D´Hondtovy metody, což posílilo pluralismus a politický systém. Ve výsledku volby v letech 1965 a 1969 vyprodukovaly většiny a současně byla umožněna reprezentace malým stranám,“ uvádí se v odůvodnění. „Přesto už v letech 1973 a 1977 nebyly hlavní politické strany schopny ustavit stabilní vládu, i když měly širokou podporu voličů. Tato doba byla poznamenaná formováním jedné koalice za druhou, tvořené velmi křehce pod nepřiměřeným vlivem malých stran na vládní politiku,“ uvádí se o vývoji v Turecku v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.

Text vyšel na portálu Česká justice

SDÍLET
sinfin.digital