Komunisté ji zatkli těsně před svatbou. Byli jsme generací velkého loučení, vzpomíná pamětnice

Mikuláš Kroupa, Barbora Šťastná

21. 04. 2020 • 18:35

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ | Na začátku léta 1951 zatkla StB Hanu Johnovou a jejího snoubence studenta Otakara Čeňka Trunce. Hana dostala 13 let a Otakar 15 let vězení za údajnou velezradu a špionáž. Milenci vydávali a roznášeli po schránkách letáky vyzývající k občanské odvaze a pomáhali lidem utíkajícím přes hranice.

Krátce před jejich svatbou je kdosi udal, Hana se domnívá, že to byl někdo z pěveckého sboru. Do vězení za napomáhání putoval i tatínek Hany, který si odseděl čtyři roky. Po devíti letech komunisté Hanu a Otakara propustili. Milenci se vzali, děti už ale neměli. Z manželů dnes žije jen Hana. Je jí šestadevadesát let. Dobu s koronavirem prožívá úzkostlivě, má starost o rodiny svých přátel a o budoucnost celého lidstva.

Hana Truncová ve svém pokoji v pečovatelském domě čte denně knížky a po emailu koresponduje s přáteli, ale i s dokumentaristy z Paměti národa, kteří jí nabídli pomoc s nákupy potravin, sháněním léků a ochranných prostředků. Říká, že je v domově zaopatřena a vděčná za zájem mladých lidí. Byla zvyklá pravidelně navštěvovat základní školy a svůj příběh žákům vyprávět, diskutovat s nimi o totalitní minulosti. S tím je nyní – kvůli epidemii a zavřeným školám – konec.   

Hana Truncová píše Paměti národa:

„Zažila jsem život v ‚einzlíku‘ v kriminálech 50. let minulého století. Nemohu to porovnávat se současnou dobou, nemohu to srovnat s korekcí ve vazbě, ani Křišťálovou nocí, těžkým záškrtem v roce 1946 bez léků, bez vakcíny, bez citronů na celý měsíc a následnou rekonvalescencí. Nenacházím rovnici k ničemu. Místo, abych si mohla žít bezstarostně, dělám si starosti ani ne tak o sebe jako o krásné děti mých přátel, o existence rodin, o lidi, kteří byli zvyklí denně vydělávat pilnou prací. Pokládám únik viru za pohromu lidstva. Přála bych si slyšet, vidět černé na bílém omluvu zodpovědných občanů Číny, ale nikoliv aby vydělávali na prodeji ochranných prostředků proti epidemii – naopak, měli by být štědří, poskytnout celosvětovou pomoc právě oni. Z Centra pomoci Paměti národa mi došla písemná nabídka pomoci servisem. Srdečně jsem poděkovala, je o mne v Hořicích postaráno. Načež mezi námi vznikla krátká korespondence – mám slzy v očích. Až bude opět život normální, dostanou ode mne kytku! Že mi s korespondencí ulehčili život. Děkuji.“

Křesadlo byl nacista a polekal se malých holek

Hana Truncová se narodila v roce 1924 v rodině Jana Johna, který provozoval truhlárnu v Teplicích. Už v dětství se stala svědkem mnohých dramat. Jejich dům v noci ze 14. na 15. března 1939 přepadla horda asi pěti mužů s železnými tyčemi. Nacisté v Teplicích tu noc vypálili i místní synagogu:

„Naši rodinu tu noc přepadli třikrát. Byli to nacisté v uniformách. Vedl je jakýsi Křesadlo, bývalý tatínkův zaměstnanec, který všechno v našem domě znal a věděl, kde jsou klíče,“ vzpomíná Hana Truncová.

„Rodiče tu noc nebyli doma a strýc se před nacisty ukryl v dřevníku. Ale já a moje sestra jsme se šly podívat, kdo měl tu nehoráznou drzost s takovým rámusem vstoupit do našeho domu. Oni vyhákli domovní bránu a všechno tyčemi rozmlátili. Tisíce střepů všude. Zůstali jsme stát na schodech nad přízemím a sledovali jsme je. Oni se zastavili a koukali na nás jako na obrazu Noční hlídka od Rembrandta. Dívali jsme se jim do očí. To nečekali,“ popisuje paní Truncová, jak se jí podařilo odehnat útočníky, kteří se polekali dětských svědků.

Jsme generací velkého loučení

V Teplicích před válkou žila asi šestitisícová židovská menšina, která po nacistickém záboru Sudet na podzim 1938 utíkala do vnitrozemí. Hana si vzpomíná na slzavé loučení se svými kamarádkami ze školy. Celý život se s lidmi, které měla ráda, musela loučit:

„Někdo mi ve školní lavici pošeptal, že zítra už do školy nepřijde, že se stěhují z Teplic. Já jsem se ani nezeptala proč, byla jsem perplex.“

Tehdy ve třinácti letech poprvé zažila to, co později prožívala tak často a bolestivě: „Jsme generací velkého loučení,“ říká smutně Hana Truncová. Přátelství, lásku či rodinné svazky události války a komunismu mnohokrát násilně zpřetrhaly.

Rudoarmějci kradli. Mysleli si, že jsou v Německu

Z 8. na 9. května 1945 dorazili do Teplic sovětští vojáci. Z okna svého domu v noci pozorovali, jak se světly sestupují z Krušných hor do údolí: „To vojsko ani nevědělo, kde je. Mysleli si, že jsou v Německu, protože viděli německé nápisy. A podle toho se k nám chovali. Brali lidem jízdní kola, sundávali z rukou hodinky, rvali z krků křížky, všechno možné. Všechno si brali. Jakým právem?!,“ rozčiluje se paní Truncová, kterou zachránil tatínek.

Přesvědčil rudoarmějce, že se v jejich domě právě nachází sovětští velitelé: „Nevím, co by s námi bylo, kdyby neuvěřili a do domu násilím vtrhli. Možná bych tu teď neseděla,“ říká ve studiu Paměti národa paní Truncová. Její vyprávění jsme zaznamenali v roce 2018.

Paní Hana Truncová je jednou z 5000 pamětnic a pamětníků, kterým nezisková organizace Post Bellum nabídla pomoc prostřednictvím Centra pomoci Paměti národa v době mimořádných opatření v souvislosti s koronavirem. Více o fungování Centra pomoci Paměti národa najdete na https://pomoc.pametnaroda.cz. Děkujeme případným dobrovolníkům a dárcům za podporu!

Chtěla emigrovat, ne se zamilovat

Ona sama už tehdy uvažovala o emigraci. Dokonce si kvůli tomu dlouhou dobu záměrně nehledala žádného partnera. „Z každého plesu jsem utekla před půlnocí, aby mi nikdo nenabízel doprovod. Poslední tramvaj a domů.“

Po únoru 1948 pak spolupracovala s převaděčem z východního Německa, který za drobnou úplatu převáděl uprchlíky. Lidé z vnitrozemí se přes známé obraceli na Johnovi s prosbou, zda by jim nepomohli do zahraničí. Hana jim předávala kontakt na převaděče. Sama však odejít nestihla.

Právě v té době se seznámila s Otakarem Čeňkem Truncem, čerstvě vyhozeným studentem z Vysoké školy politické a sociální. Přátelil se s doktorkou Miladou Horákovou. Dne 25. února 1948 se účastnil průvodu studentů na Pražský hrad, kde chtěli podpořit prezidenta Beneše, aby odolal tlaku komunistů.

„Jestli si mě chceš vzít, tak počítej s tím, že budu pracovat v politice a jednou budeme nahoře a jednou dole. Tak si to velmi dobře rozmysli,“ řekl jí snoubenec. Souhlasila, aniž by se rozmýšlela.

Někdo si všiml psacího stroje

Otakara zatkli roku 1951 na Městském národním výboru v Krupce, kde v té době pracoval jeho otec. Hana ještě nějakou dobu byla na svobodě.

„Stihla jsem zlikvidovat letáky, které jsme přepisovali na stroji. Veškeré kopíráky, každý cár papíru, všechno proletělo komínem. Netušila jsem, kdo nás udal. Ale já a můj snoubenec jsme zpívali v církevním sboru, který někdy zkoušel u nás v domě. Ve stejné místnosti byl i ten velký psací stroj, na kterém jsem psala letáky. Je možné, že během zkoušek si tam toho někdo všiml.“

Pro Hanu si estébáci přišli v červnu 1951 do kanceláře firmy Císařské lázně v Teplicích, kde pracovala jako administrativní pomocnice. Odvlekli ji do temných vězeňských katakomb v Ústní nad Labem, které se nacházely pod budovou spořitelny:

„Byla tam mokrá podlaha, po hmatu jsem poznala neomítnuté stěny, žádná okna. Jídlo mi servírovali v gumové nádobě, v jaké zubaři míchají amalgám na plomby. Žádnou lžíci mi k tomu nedali, protože bych si tou lžící třeba ublížila. Nebyl tam záchod, takže člověk nevěděl, do čeho šlape. Neustále tam byl slyšet hluk nějakých motorů v podzemí. Ta tma, mokro a neviditelní pavouci všude…“ Zážitek z temnice byl pro ni tak traumatizující, že o něm léta nemluvila ani s jinými vězni.

Poklop zakrýval záchod, aby do cely nevylézaly krysy

Po několika dnech ji převezli do věznice v Praze na Pankráci. Hned první den náhodou zahlédla na chodbě svého otce a snoubence, které vedla jiná eskorta:

„Využila jsem toho, pootočila jsem se, zamávala jsem jim a bachař mě okřiknul. Já jsem mu řekla, že ke své rodině se budu hlásit kdykoli a kdekoli! A kráčela jsem na vysokých podpatcích dál. A on mě dal k raportu,“ popisuje Hana Truncová důvod druhé vazební korekce na deset dní.

Spala na „tvrdém loži“, což byla pryčna z prken se záměrně velkými mezerami: „Jako pro fakíra. Ale já jsem dobrý spáč, usnu kdekoli.“ Bachař se jí před tím, než ji zavřel, zeptal podivnou otázkou: „Máte to s poklopem, nebo bez?!“

Teprve po chvíli jí došlo, že se ptá na turecký záchod v cele. Z jeho nezakrytého otvoru totiž v noci vylézaly krysy. Dozorce podle Hany nejspíš patřil k té menšině slušných, a bez dalšího jí podal prkno: „Bez toho poklopu bych to opravdu nezvládla, opravdu ne,“ směje se Hana Truncová.

Za podrápaný ešus milostnými vzkazy putoval do korekce

Hana Truncová si odseděla devět let, stejně jako její muž. Po propuštění v roce 1960 se vzali a začali žít v Bohosudově kousek od Teplic. Děti už – jak říká – bohužel - nepřišly. O tom, co prožila v kriminále, se svým milým prý takřka nikdy nemluvila. Až na jednu výjimku.

Svěřil se jí, proč jednou vyfasoval korekci. Dozorci totiž zjistili, kdo rýpe do ešusů milostné vzkazy. Otakar se domníval, že tyto plechové nádoby putují po všech věznicích a doufal, že se dostanou do ruky i jeho Haničce.    

Hana Truncová po propuštění pracovala jako pomocná síla v jeslích, později po roce 1968 v teplické pobočce Čedoku, kde prý dokázala některým lidem obstarat letenky na Západ a opět jim pomoci emigrovat. Od roku 2006 žije sama na pokoji v pečovatelském domově pro seniory v Hořicích, kde je o ní podle jejích slov báječně postaráno.

SDÍLET