Co komunisté nezdevastovali za čtyři desetiletí, po revoluci zloději odnesli během chvíle. Česko je na světové špičce krádeží v církevních objektech

Česko je jednou z mála zemí na světě, v níž jsou kostely otevřené prakticky jen v době bohoslužeb. Jinak se do nich věřící ani turisté nedostanou. Proč se tak děje, nejlépe ukazuje příběh známé křížové cesty v jihočeském Římově. Zloději ukradli z kaplí už tolik barokních soch, že ty zbylé církev raději ukryla do depozitáře. A nyní hledá způsob, jak vystavit a zabezpečit alespoň kopie.

Poutní místo s loretánskou kaplí a křížovou cestou vzniklo v Římově už ve druhé polovině 17. století a prakticky okamžitě se takzvané „římovské pašije“ staly oblíbeným cílem poutníků z blízkého i dalekého okolí. Kolem cesty v nádherné přírodě stojí celkem 25 barokních kapliček, z nichž řada byla vyzdobena dřevěnými barokními sochami v životní velikosti.

Tyto sochy jakoby zázrakem přečkaly celou dobu českého socialismu, která církevních památkám vůbec nepřála. Komunisté sice nechali římovskou cestu zchátrat, nijak aktivně jí ale od některých dalších církevních památek neničili. I za hlubokého socialismu, kdy byli učitelé vyhazování ze škol kvůli náboženským postojům, si tak lidé mohli prohlédnout zdevastované kaple i s původními sochami.

Autor tohoto článku, který v Římově vyrůstal, může z osobní zkušenosti dosvědčit, že do některých kapliček lezly tajně děti, ukrývaly se tam „dětské poklady“, zkrátka kapličky často sloužily i k účelům, ke kterým by asi sloužit neměly. Paradoxně ani to ale křížové cestě nijak fatálně neublížilo. Kapličky byly omšelé, zašlé, s oprýskanou omítkou, barvy na sochách dávno vybledly. Kdo si ale chtěl připomenout, proč se vlastně slaví Velikonoce, našel křížovou cestu omšelou a zdevastovanou, ovšem v původní podobě.

To se ale rychle změnilo po roce 1989, tedy paradoxně v době, kdy komunisté, potlačující tvrdě jakékoliv projevy náboženského smýšlení, konečně přišlpi o moc. Učitel mohl v rámci výuky konečně vzít celou třídu na výlet do Římova  a ukázat žákům významnou církevní památku bez obav, že ho někdo udá a bude vyhozen ze školy za „narušování mravní výchovy mládeže“. Jenže nastal paradoxně jiný problém.

Už po pár letech života ve svobodě najednou nebylo co ukazovat. To, co se nepovedlo za čtyři desetiletí komunistům, dokázali během chvíle zloději. Sochy z nezabezpečených kaplí začaly rychle mizet. První velkou krádež řešila policie už v roce 1993, postupně následovaly další. Jen během jedné červnové noci v roce 2009 neznámí pachatelé odvezli ze Římova 7 barokních skulptur v hodnotě několika milionů korun, nezastavily je ani mříže. Celkem zmizelo z křížové cesty 20 soch v životní velikosti, tedy zhruba třetina z jejich celkového počtu.

Místo soch fotografie

Po poslední krádeži se proto církevní představitelé společně s památkáři rozhodli zbývající sochy raději převézt do depozitáře a v kapličkách je nahradit alespoň fotografiemi. A tak je to dodnes. Návštěvníky křížové cesty, včetně těch zahraničních, tak čeká o Velikonocích poněkud zvláštní, možná světově ojedinělý pohled. Dívají se do kaple, kde jsou fotografie soch, které by tam „měly být, ale nemohou, protože kdyby byly, tak by je někdo ukradl“. Zní to možná divně, ale je to tak.

Některé původní skulptury z kaplí si přitom mohou lidé prohlédnout v římovském kostele, ani to ani není úplně jednoduché. Kostel je také zavřený, otevírá se pouze na bohoslužby nebo na zvláštní žádost o prohlídku, při níž návštěvníky musí vždy doprovázet někdo z fary.  A jsme opět u stejného paradoxu.

Komunisté zavírali faráře do kriminálu a církev obviňovali ze „šíření bludů“, kostel v Římově byl však za totality běžně otevřený pro každého. Bez doprovodu, prakticky kdykoliv. Kdo by tam také co kradl? A hlavně komu by to v době zavřených hranic a totální kontroly každého obchodu prodal?

Jakmile ale totalita padla, hranice se otevřely a obecně se zvýšila poptávka po starožitnostech (včetně těch církevních) jako obchodní komoditě, nastala v Česku ztěží uvěřitelná situace. Místo, aby Češi s nabytou svobodou mohli bez obav z postihu navštěvovat kostely kdy se jim zlíbí (ať už z náboženských či jiných důvodů), mají najednou přístup do kostela mnohem složitější než za tuhého socialismu. A to je paradox, o kterém se zřejmě komunistům, potíračům náboženství, ani nesnilo. Dovedl si někdo představit, že po pádu totality budeme žít v zemi „zavřených kostelů“? Podobně jako kostel v Římově se totiž v obavě před zloději uzavírají na většinu času i další církevní památky v Česku.

Zloději jako husité

Vladimír Kelnar, vrchní diecézní konzervátor Arcibiskupství pražského, řekl už dříve, že škody, které způsobili po roce 1990 zloději na českém barokním umění (zejména církevního původu) vysoce překračují výši škod z třicetileté války. A jsou tak údajně srovnatelné pouze s devastací českého gotického umění za husitských válek.

„Některé kostely byly vykradené i dvacetkrát za sebou, počty ukradených dřevěných andělů a dalších barokních soch jdou do desítek tisíc,“ uvedl Kelnar. Odhalení pachatelů přitom bývá vzhledem k neprůhlednosti obchodu se starožitnostmi spíše sporadickou záležitostí. U krádeží v Římově se to povedlo pouze v jednom případě, kdy se objednávku krádeže podařilo prokázat jednomu starožitníkovi.

Kelnar přitom tvrdí, že objednavatelé nemusejí vždy být „profesionální“ obchodníci se starožitnostmi a uměním. „Když se dívám na některé pořady, kde se celebrity chlubí svým bydlením, už stalo, že jsem tam zahlédl někde u bazénu barokní sochu. Jenže prokázat někomu, že jí koupil s vědomím, že je kradená, opět představuje složitý oříšek i pro kriminalisty,“ řekl Kelnar.

Jedna věc je podle něj každopádně jistá. I když Češi na tom nejsou z hlediska celkové kriminality možná zdaleka tak špatně jako jiné národy, co se týče krádeží v církevních objektech, představují „světovou špičku“. A dokazují to třeba i okolnosti kolem plánované rekonstrukce římovské křížové cesty.

Budějovické biskupství se totiž rozhodlo, že s využitím peněz z církevních restitucí kaple kompletně zrekonstruuje. Práce v celkové hodnotě 20 milionů korun už začaly, skončit by měly v srpnu. Příští Velikonoce by tak měla římovská křížová cesta znovu zářit v „plné kráse“. Tedy i se sochami místo fotografií. Jenže je tu problém. Vystavit znovu originály soch by byl „holý nerozum“ , žádné zabezpečovací zařízení nedokáže ochránit všechny kaple, roztažené po lesích a lukách v délce takřka pěti kilometrů.

Podle mluvčího Biskupství českobudějovického Petra Samce je tak už dnes jisté, že místo originálů budou v kaplích vystavené jejich kopie. Otázkou ale zůstává z  jakého materiálu. Nejde jen o to, že dřevěné sochy jsou drahé. Některým zlodějům by mohlo být jedno, zda tentokrát místo barokního originálu kradou jeho přesnou dřevěnou kopii. I na tu snadno seženou kupce. Horší by to bylo, kdyby sochy byly třeba z plastu. V takovém případě by i hodně neznalá celebrita mohla pojmout podezření, že nekupuje barokní originál. Jenže je vůbec možné, aby kaple na slavné římovské křížové cestě zdobili třeba plastový Pilát či plastoví apoštolové? I když to může někomu zdát poněkud zvláštní, v „zemi zavřených kostelů“ to není vůbec nemístná otázka.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital