Od počátku pandemie koronaviru se na celém světě porovnává nákaza koronavirem s tím, kolik obětí si ročně vyžádá „obyčejná“ chřipka. Právě v porovnání s klasickou chřipkou se podle řady laiků i odborníků hrozba koronavirové nákazy zbytečně zveličuje. O tom, proč je koronavirus nebezpečnější a z jakého důvodu proti němu bojujeme s větším nasazením než proti chřipce, jsme hovořili s Janem Kynčlem, vedoucím oddělení epidemiologie infekčních nemocí Centra epidemiologie a mikrobiologie Státního zdravotního ústavu.
I v některých odborných médiích se běžně uvádí, že v Česku ročně zemře na následky chřipky kolem 2400 lidí. Je to správné číslo?
Tento údaj pochází z naší dřívější studie, porovnávající průměrný počet úmrtí v souvislosti s chřipkou mezi lety 1981 až 2000. Nejnovější dostupné statistky ale pracují s tím, že v Česku ročně zemře na následky komplikací, spojených s chřipkovým onemocněním, mezi 1500 až 2000 lidmi.
Stejně je to ale v porovnání s dosavadními počty zemřelých v souvislosti s koronavirem obrovské číslo…
Ano, ale porovnáváme neporovnatelné. Počty zemřelých v souvislosti s chřipkou jsou důsledkem toho, že chřipka, tedy různé cirkulující subtypy viru chřipky, promoří každý rok prakticky celou populaci. To se ale zatím u koronaviru nestalo. Pokud by prošel koronavirus celou populací podobně jako chřipka, počty zemřelých by byly výrazně, zřejmě až řádově vyšší.
O jakých číslech je konkrétně řeč?
V případě chřipky nám sérologické studie dávají dnes poměrně přesný obrázek výskytu nákazy. Ročně se nakazí nějakým subtypem chřipkového viru v Česku pět až deset procent dospělé a pětina dětské populace. Celková smrtnost, tedy míra úmrtí mezi nakaženými, se přitom pohybuje maximálně do 0,1 procento. Kdybychom tedy vzali, že se v Česku běžně nakazí chřipkou patnáct procent obyvatel, zhruba 1500 jich nákaze přímo či nepřímo podlehne. U koronaviru by to ale byla úplně jiná čísla.
Jaká?
My o novém koronaviru zatím nevíme zdaleka tolik jako o viru chřipky. Ovšem už z dosavadních údajů třeba za březen vyplývá, že v celosvětovém měřítku byla smrtnost mezi nakaženými 2,4 procenta. V některých zemích, například v Itálii, ale zemřel prakticky každý desátý, vysoká míra smrtnosti se objevila i v americkém státě New York nebo v Belgii. I pokud bychom ale vzali těch globálních 2,4 procenta, tedy pokud by se koronavirem nakazilo stejně jako klasickou chřipkou v Česku jeden a půl milionů obyvatel, nezemřelo by jako při chřipce 1500 nemocných, ale 36 000. V případě italského scénáře by se dokonce mohlo jednat o 150 000 mrtvých za rok. Dovedete si to představit? To už jsou řádově úplně jiná čísla než počet úmrtí na chřipku.
Jinými slovy říkáte, že pokud bychom nechali koronavirus projít populací podobně jako u viru chřipky a nepřijali současná epidemiologická opatření, z Česka by za rok mohlo v krajním případě zmizet i město zhruba o velikosti Plzně. Je to tak?
Ano, vlastně ano. Ukazují to alespoň dosavadní zkušenosti ze zemí, kde epidemiologická opatření přišla pozdě nebo nebyla dostatečná. Musíme si totiž uvědomit jednu zcela zásadní věc, na kterou bohužel zapomínají i někteří lékaři a vědci. Na rozdíl od chřipky se koronavirus u nás nešíří epidemicky. My ho různými opatřeními výrazně brzdíme, nedovolíme mu, aby se šířil jako chřipka. V takovém případě bychom se dnes bavili o úplně jiném počtu zemřelých, to je jisté.
Řada odborníků, včetně vědců a lékařů, ale argumentuje tím, že zapomínáme na úmrtí, vyvolaná právě protiepidemickými opatřeními a obecně strachem z koronaviru. Lékaři se třeba obávají, že kvůli strachu lidí jít k lékaři na prohlídku najednou vyskočí počet nádorových onemocnění, na jejichž léčbu už bude pozdě…
Ano, tento argument je určitě v mnoha ohledech oprávněný, logický. Ovšem my si musíme uvědomit, že koronavirus pro nás přes veškeré získané poznatky zůstává stále velkou neznámou. I já se musím přiznat, že jsem musel korigovat to, co jsem si o o novém koronaviru myslel ještě v únoru. Na podzim už budeme možná mnohem chytřejší, dokážeme už lépe zhodnotit míru rizika nákazy v porovnání s negativními následky protiepidemických opatření. Dnes se snažíme těmto rizikům předejít, nedovolit, aby nás kvůli podcenění nebezpečí zasáhla skutečná katastrofa.
Porovnali jsme smrtnost u chřipky se smrtností u nákazy koronavirem. Jak je to ale s věkovým složením nejohroženějších skupin obyvatel. Tak je to v případě obou nákaz podobné?
Ne tak docela. Nákaza novým koronavirem podobně jako u chřipky nejvíce ohrožuje na zdraví i na životě zejména seniory a lidi s oslabenou imunitou. U nákazy chřipkou jsou ale další ohroženou skupinou děti do dvou let, i u nich může mít chřipka v některých případech vážné následky, což zatím, jak se zdá, u koronaviru neplatí. I starší, školní děti, procházejí nákazou koronavirem většinou prakticky bez příznaků, zatímco s chřipkou se většinou musí léčit a být v klidu.
A jak je to u dospělých? Hodně se píše o tom, že podle aktuálních epidemiologických studií například z Itálie většina infikovaných lidí v produktivním věku na sobě nákazu vůbec nezpozoruje…
Tyhle odhady o podílu dospělých nakažených bez příznaků už se ale korigují, ukazuje se, že tento podíl je mnohem menší než se původně očekávalo. Přesná čísla zatím k dispozici nejsou, ovšem dá se odhadovat, že u většiny dospělé populace má nákaza koronavirem v průměru dvakrát až třikrát vážnější průběh než u chřipkové nákazy. U starších osob je ale průběh onemocnění koronavirem ještě závažnější.
A jak je to vlastně s porovnáním imunoreakce u chřipky a koronaviru?
Z toho, co víme, vyplývá, že když se člověk nakazí jedním kmenem chřipkového viru, podruhé se jím zřejmě už dokonce života nakazit nemůže. Opakované chřipkové epidemie vyplývají z toho, že virus mutuje a částečně mění své vlastnosti. U koronaviru zatím není jisté, nikdo to neprokázal, na jak dlouho po nákaze jsou infikovaní lidé chráněni před další nákazou. Ten virus se z mého pohledu prostě chová divně. O to víc je důležité, abychom k němu přistupovali s maximální opatrností a odpovědností.
Vraťme se ale ještě k počtu obětí chřipky a koronaviru. Řekněme, že bychom při klasické chřipkové epidemii, jaká se opakuje prakticky každý rok, zavedli podobná opatření jako dnes proti koronavirové pandemii. Kolik životů bychom podle vás mohli zachránit?
Podle mého názoru možná do stovky, rozhodně ne třeba polovinu. A v tomto případě bychom skutečně bez jakékoliv pochybnosti mohli striktními opatřeními současného druhu a utlumením ekonomiky opravdu více životů ohrozit než zachránit. Navíc, a to si bohužel málokdo uvědomuje, i při chřipkové epidemii hygienici a epidemiologové doporučují odstup mezi lidmi, řádné mytí rukou, dodržování tzv. respirační etikety, tj. kašlat a kýchat do kapesníku, zakazují se návštěvy nemocnic i domovů důchodců, při vysoké nemocnosti žáků mohou ředitelé uzavřít školy. Nejde tedy o to, že bychom proti šíření chřipky vůbec nebojovali. Děje se to, jen to možná už tolik nevnímáme. Stejně jako většina z nás už možná zapomněla, že nás poměrně nedávno, v roce 2009, zasáhla pandemie chřipky a některá opatření byla tehdy podobná těm dnešním.
Přiznám se, že ani já si na žádná pandemická opatření před jedenácti lety nepamatuji…
No vidíte. A přitom například i tenkrát praktičtí lékaři ordinovali takzvaně přes telefon, návštěvy ordinací se kvůli hrozbě šíření nákazy doporučovali jen v naprosto nejnutnějších případech. Domovy důchodců byly zavřené a izolované. Přitom se ale hlavně stalo něco, co už dnes takřka nikdo neví, a přitom se to stalo důležitým vodítkem i při řešení současné pandemie. Málem totiž v Česku zkolaboval systém intenzivní péče.
V jaké konkrétní oblasti?
Prostě kvůli vysokému počtu vážných onemocnění vyvolaných novým virem pandemické chřipky začala chybět lůžka na intenzivní péči, některé nemocnice se ocitly na konci své kapacity, neměly už ani jedno lůžko navíc. Navíc chyběly plicní ventilátory pro těžce nemocné, někdy už nebyl žádný volný. To už si dnes skoro nikdo nepamatuje. A přitom opravdu chyběl jen krůček k tomu, aby i při tehdejší, jinak relativně mírné chřipkové pandemii náš zdravotnický systém zkolaboval a lidé začali i s chřipkou umírat podobně jako při současném přetížení systému v Itálii. Protože se tak ale naštěstí nestalo, většina populace události z roku 2009 vnímá jen jako běžnou sezónní chřipku. Závažný průběh totiž měla jen pro někoho. Pro nás by měly být důsledky tehdejší chřipkové pandemie varováním, abychom hrozbu koronaviru rozhodně nepodceňovali.
