Levice desítky let kolaboruje se systémem, říká Matěj Stropnický

Vratislav Dostál

10. 03. 2020 • 08:00

Bývalý předseda Strany zelených Matěj Stropnický v rozhovoru pro INFO.CZ konfrontuje své zkušenosti se životem mimo centrum země s bídnou kondicí levice u nás. „Levice v Praze řeší z pohledu lidí tady úplný kraviny, ta progresivní obzvlášť. To tu člověk nemá ani šanci vysvětlit, protože je ti tu hned jasný, že je to mimo,“ nepochybuje bývalý politik, který žije už téměř dva roky v Osečanech na Příbramsku.

Je to necelé dva roky, co ses odstěhoval z Prahy. Jak zkušenost ze života na vsi proměnila tvoje promýšlení politiky a společnosti?

Chtěl jsem začít žít jinak, v jiném prostředí, víc venku, míň v kanceláři, dělat něco užitečného a pracovat rukama. A vypadnout z bludného kruhu pořád stejných názorů svého okolí. Docela mi ta práce, když opravujeme ten starej barák a čistíme tady park, pročišťuje hlavu. Ta zkušenost je strašně užitečná, i když zatím krátká, tak nebudu moc zobecňovat a spíš glosovat.

Pojďme na to…

Tak třeba: bez auta se tu nedá být, to jsem si vlastně neuměl představit. Tím se nestávám obhájcem dostavby dálnic, to se omlouvám, vím, že občas bude cestou do Prahy u Průhonic dvacetiminutová zácpa, no, tak bude, no. Vyjedu o dvacet minut dřív, nebo nechám auto u vlaku v Olbramovicích. Kvůli tomu ještě nemáme chtít sem přivést kamiony, přes krásné lesy v Posázaví. Nebo: tuhle jsem přišel do spořitelny a chtěl jsem takovou blbost, jako je potvrzení o vlastnictví účtu. Chtěli za tu á čtyřku tři stovky. Řekl jsem, že to nedám a napsal stížnost. Hodně mých kamarádů z Prahy se mi vysmálo, proč nejdu radši k jiné bance. To jde snadno v Praze. Tady ale nemáte od všeho nekonečný výběr, musíte si vybrat z toho, co je, a to buď změnit, anebo s tím žít.

Stejný to je s jídlem, s kinem, a hlavně s lidmi, že jo. Je dobrý tady s lidmi zkusit vyjít, nejspíš je člověk ještě potká. Často jsem taky slýchal: na vesnici je v pět odpoledne mrtvo. No jo, živo je na návsi před šestou ráno, to jdou lidi na bus. Je tu jiný rytmus. A hodně problémů, který pálí lidi v Praze, tady fakt nikdo neřeší. Ohrožení demokracie? O tom jsem tu moc neslyšel. Mimochodem, spořitelna mi po té stížnosti poplatek prominula. Musíš se holt ozvat a měnit to, co je, a ne utíkat jinam. Tak se chová klient, já se chtěl chovat jako občan – a ten většinou nemá kam utéct.

V čem tě život mimo centrum republiky změnil? A co tě na něm překvapilo?

Nevím, neprocházím tu tak podrobným sebezpytováním… Nešel jsem si sem řešit žádnou osobní krizi, i když mi tu politika chybí. Prohra ve volbách mě mrzela, ale byla zasloužená. Byli jsme prostě špatní. Mimo. Navíc kampaň strašná, blbá, nudná, falešná. Úplnej trapas. Ale nešlo to už zastavit, jinou bych neprosadil, tak byla nijaká. Krátce před volbami jsem ale potkal kluka, s nímž od té doby žiju, a je nám spolu moc fajn.

A je tedy něco, co jsi na sobě změnil?

Říkám víc, co si myslím. Nemusím brát ohled na partaj, to mě furt svazovalo. Zelení si o sobě myslí, že spolkli všechnu moudrost světa a jsou ve skutečnosti hodně úzkoprsí, detailisti. To tu ze sebe setřásám. Zkouším koukat na svět víc pohledem těch druhých. A drobnost: na módu se tu celkem kašle. Stačí mi jedny kalhoty, dvoje tepláky a dva svetry. Dost mi to vyhovuje. Lidi tu ale nejsou žádní vidláci, jak si v Praze kdekdo myslí. Anebo jsem taky vidlák, a ať si trhnou. Fakt je, že když pak přijedu do Prahy, mám prostě boty od bahna. No a co, moc mě to netrápí. Sako jsem měl na sobě za ten rok a půl asi dvakrát.

Jak v místě svého současného bydliště vycházíš s lidmi a jak vnímáš to, jakým způsobem nazírají na věci veřejné?

Nazírají na věci veřejné… Nebuď tak škrobenej… Lidi tu zajímá jejich vlastní život, to je ta věc veřejná, o kterou jim jde. Není to tak málo, jak bych to asi viděl ještě před pár měsíci v Praze. Chtějí dělat poctivě svoji práci, vydělat si, mít hezkej dům a pak nedělat třeba taky nic. Na dovolený tu skoro nikdo nejezdí. Co se týče přijetí, chci ocenit, že nás tu, na to, že jsme dva kluci a koupili jsme zámek, což je dost ulítlý, přijali fakt dobře. Žádný předsudky.

Máme tu pár kamarádů, kteří i pomůžou, hodně lidí fandí a pak hodně těch starších, co je ani pořádně neznám. Je to prostě normální. Někomu určitě taky lezem krkem. Politika se tu ale probírá víceméně jen ta místní. Aby jezdil autobus, kdy budou čističky, že nám ukradli májku a tak. Když francouzský vlastník přesunul loni ze Sedlčan výrobu Hermelínu na Vysočinu, to se nadávalo, to jo. Lidé ale od velké politiky už vůbec nic nečekají.

Nad tím samozřejmě přemýšlím. Ale politické hovory moc nezačínám, spíš poslouchám. Jediná výjimka jsou asi besedy v hodně aktivní sedlčanské knihovně. Tam už jsem byl pozvaný třikrát, jednou bylo téma dálnice D3, teď naposled fake news. Přijde třeba třicet lidí, do filmáče taky tak, to není na malý město špatný, a je fajn, že to dělají. A píšu občas do místních novin Sedlčanský kraj a taky je čteme. Není to žádný koncern, prostě regionální noviny, týdeník, umírněný kritik místních poměrů v mezích zákona.

Ptám se mimo jiné proto, že sám do Prahy za prací dojíždím. Pocházím z maloměsta a přinejmenším tudíž tuším, jak lidé smýšlejí, co řeší, jaké hledají strategie k přežití, případně k úspěchu. A taky, že i ti, kteří se potenciálně hlásí k levici, jsou o dost jinde než levicové a progresivní elity v centru země, které by je případně měly nebo aspoň chtěly v politice reprezentovat…

Řeknu to asi takhle: levice v Praze řeší z pohledu lidí tady úplný kraviny, ta progresivní obzvlášť. To tu člověk nemá ani šanci vysvětlit, protože je ti tu hned jasný, že je to mimo: Ženy do politiky? Omlouvám se, nemám k tomu co říct. Asi jo, klidně, no a? To má být nějaké téma? Obsazování chátrajícího baráku jako byla Klinika? Jako vážně, a proč, vždyť není jejich, ne? Ať to koupěj a opravujou, jako vy tady ten zámek, ne? Jaký bio? Myslíš to drahý? Nechceš vajíčka?

O zahraniční politice jsme tu nemluvili ještě ani jednou, to ani neotvírám. Veolia, o té se tady občas mluví, to lidi považují za totální tunel, u nás vlastní vodovod, ale nikdo nečeká, že to někdo změní. Migranti? Ne, žádný. Ani děti. Vyrostou a nepřizpůsobí se.

Ale pro místní udělá obec hodně. Důchodci tu mají dotovaný obědy z obecního rozpočtu s donáškou domů. Párkrát do roka je starosta pozve na nějakou obecní akci, dechovka, řízky a tak. A životní strategie? Když se ptáš, být samostatný. Vydělat si svoje. Daně nějak ošulit. Ale těm, kteří by sami asi práci nenašli, ji seženou ti svižnější, vezmou je třeba s sebou na stavbu. Lidi si celkem pomáhají, na stát nikdo moc nespoléhá. Nevím, jestli to, co říkám, je reprezentativní. Není to vesnice jak od Lady ani od Mrštíků, je úplně obyčejná.

Jak vlastně zpětně hodnotíš své působení v čele Zelených?

Všechno špatně. Bylo naivní si myslet, že můžu uspět. Dostal jsem rok a půl a straníci mne na sjezdu ve vedení obklopili mými odpůrci, načež se pak mnozí jen dívali, jak to nefunguje. Přebíral jsem stranu úplně neviditelnou, se dvěma procenty v průzkumech. Kdo tedy tvrdí, že jsem ji pohřbil, kecá. Byli jsme vidět naposled ve vládě. Jenomže hlavním tématem voleb nebyla klimatická krize ani neférové podmínky práce nebo nedostatek bydlení, ale migrace. Mnoho aktivistů ve straně vytvářelo obraz zelených jako vítačů milionů uprchlíků. To nešlo zvrátit, aniž bych si proti sobě nepostavil veškerou členskou základnu, bez ní ale zas nemůžeš dělat kampaň.

Je něco, co bys s odstupem času dělal jinak? Ať už jde o cíle, ambice, strategii, anebo metodu oslovování voličů…

Právě že skoro všechno. Ale se Zelenými by to nešlo. Tohle bylo maximum, a to je teda žalostně málo. Nechtěl jsem třeba dělat Kalouskovu politiku „antibabiš“. Nejsem Babišův příznivec, servilní dopis, který koluje po internetu pod mým jménem na jeho podporu, je podvrh, ale nepovažuji Babiše za arcičerta. Je to jeden z mnoha miliardářů a jeho vládnutí je mnohem snesitelnější než éra Topolánka, Nečase a Kalouska. Morálně je to stejná bída, taková je už politika.

Jenže Zelení „antibabiše“ jet chtěli. Trval jsem třeba na tom, že v programu nebude zrušení EET. Zůstal jsem s tím názorem ve straně při schvalování programu jak Jakeš v plotě, ani partajní levice můj názor nepodporovala, ačkoli do programu protlačila spoustu velmi drahých opatření a já věděl, že nebudu umět vysvětlit, kde na ně vezmeme. Hlasoval jsem kvůli tomu dokonce proti našemu vlastnímu volebnímu programu. To byl zřejmě okamžik, kdy jsem se měl se stranou rozejít. Tohle ostatně dělají Zelení pravidelně: nevěří intuici těch, které si zvolí do svého čela, takže vést tu partaj je peklo.

Do vedení strany jsi nastupoval s tím, že jí vtiskneš nové akcenty. Chtěl jsi ji profilovat jako progresivní levicovou sílu, což nakonec – pokud jde o volební výsledek – ztroskotalo. Základní otázka zní: proč?

Nedokázali jsme se jako celek rozhodnout jednoznačně, čí zájmy chceme hájit, kdo vlastně jsme. Změna, kterou jsem chtěl, abychom udělali, protože jsem věřil v její nezbytnost, byla příliš velká na ten krátkej čas, co jsem měl. A co víc: partajníci se s ní neztotožnili, taky i kvůli té rychlosti, ale hlavně proto, že se mnoho lidí v zelených názorově rozchází skoro ve všem, co se netýká klimatu a ochrany životního prostředí, a v i těchto otázkách se velmi liší navrhovaná řešení a míra jejich radikalismu.

A pokud jde o voliče?

Z hlediska voličů, a to je podstatnější, tu byl rozpor, který zjednoduším příkladem. Bohatší voliči, kteří by snesli naši větší solidaritu s uprchlíky, odmítali můj tah na mnohem větší míru solidarity s lidmi, kteří jsou na tom mizerně u nás, třeba ty v exekucích (chtěli jsme dluhovou amnestii), a přerozdělování, zvyšování daní bohatým a podobně. No a lidé s nižšími příjmy by bývali sice z našich návrhů profitovali, ale nevolili nás kvůli uprchlíkům. O tom jsem hluboce přesvědčen. Těch, kdo by chtěli nebo aspoň snesli obojí, bylo málo a i to málo jsme odradili špatnou kampaní a přetáhli je Piráti.

Je tu ale ještě jiný problém a my, a tady konkrétně i já osobně, jsme se stali jeho ztělesněním. Liberální levice je vnímaná jako parta dobře zajištěných chytráků, kteří o práci nic nevědí a akorát by chtěli všem říkat, co mají dělat. V očích lidí se zastává víc menšin proti většině společnosti než většiny společnosti proti establishmentu, politickému i ekonomickému, i když u toho má plnou pusu devadesáti devíti procent, jejichž zájmy chce prý hájit.

Můžeš být konkrétnější?

Zjednodušeně řečeno: liberální levice slibuje zdanění bank, ale reálně pak prosazuje manželství gayů. To říkám jako gay. V téhle věci se ukázalo jako moje velká osobní nevýhoda, že jsem ze známé rodiny. Lidé v mém politickém vzestupu viděli protekci a ve mně rozmazleného synáčka, jehož otec na ně v případě nutnosti pošle tanky, jak to šířil jeden úspěšný mem na netu. Byla to blbost, otec pro mne v politice nehnul prstem, a dokonce se nezdráhal kandidovat v Praze přímo proti mně, ačkoli byl v prvním volebním období ANO v parlamentu poslancem za Jihomoravský kraj. Ale lidé to tak chtěli vidět, protože odmítali naši politiku. Já jsem nebyl rozhodující faktor, ale jenom katalyzátor.

Zelení si nedávno zvolili nové vedení. Jak volbu hodnotíš a co o od nového vedení strany čekáš?

Nečekám nic a taky se nic nestane.

V troskách není pouze progresivní, ale i tradiční levice. Kde vidíš příčiny úpadku levice jako celku?

Levice desítky let kolaboruje se systémem. Krom zvýšení důchodů nebo mateřské o pár stovek není schopná prosadit změnu poměru sil mezi lidmi a velkým byznysem, protože o to už ani neusiluje, ona se s ním kámoší. Kdyby se opravdu střídala u moci pravice a levice, museli by lidé změnu vidět, ale nic takového není. Je jen levý a pravý střed, pořád totéž. Velké firmy si vylobují úlevy a výjimky přesně, jak potřebují, a lidem se hodí pár korun navíc a pozornost se obrátí na nějakou kulturní válku jako třeba na přejmenování náměstí před ruskou ambasádou po Borisi Němcovovi.

Viděl jsem teď třeba u nás v Sedlčanech ve filmovém klubu film Pardon, nezastihli jsme vás skvělého britského režiséra Kena Louche. Je to příběh rodiny, kde dva od rána do noci pracující rodiče nejsou schopni uživit dvě děti. On rozváží zásilky pro nějakou firmu typu Amazon, ona dělá asistenční službu důchodcům u nich doma, uvaří, vypere a tak. Dřou, mají málo a nemají žádné volno, rodina se rozpadá. Několik lidí v kině brečelo a mnou taky otřásl.

A pak si přečtete v novinách, že majitel Amazonu Jeff Bezos je dnes nejbohatší člověk na světě. Daně firma neplatí. V té firmě neplatí žádný zákoník práce, najímají vás jako soukromníka a je prý jen na vás, že tam pracujete dvanáct hodin denně. Takových firem je spousta a fakt nemám na mysli živnostníky.

A proč myslíš, že s tím levice nic nedělá?

Neumí nic udělat. Bojí se Evropské unie, připustila společný trh bez ohledu na národní právo, takže místní lidi platí daně jak mourovatí a velkej byznys se sídlem za oceánem nebo v daňovém ráji neplatí nic. Společným evropským trhem jsme napojeni na světový trh. Úkolem levice dnes je před tím lidi tady chránit, a ne jenom žvanit o reformě Evropské unie. Je potřeba se jí i postavit. Kdo tu nebude platit daně, nebude tu podnikat – to má říct levice a jestli se to v Bruselu nebude líbit, jsem zvědav, jestli bude teda veřejně kárat Česko, že vymáhá placení daní. Pořád je EU sice zárukou míru, ale na každodenní bázi pracuje pro velkej byznys a proti lidem, protože je vystavuje celosvětové konkurenci.

S tím vším souvisí vznik hned dvou nových levicových stran. Není to málo? Co na to říkáš?

Jsou fajn, ale neříkají nic jiného, než jsme během mého vedení Zelených říkali my. Zelení se teď už teda zase vrátili do běžného liberálního kurzu. Myslím, že Budoucnost i Levice narazí ve svém idealismu na podobné problémy jako my tehdy. Předmětem střetu bude volba: buď budou sdílet kulturně-konzervativní názory a řekl bych i určité materiální sobectví lidí, které chtějí zastupovat a jimž chtějí pomoct, nebo k nim svoje sdělení o levicových řešeních ekonomických otázek vůbec nedoručí, protože je ti lidé ani nezačnou poslouchat. Příkladů jsem už uvedl hodně, ale klidně je ještě shrnu. Náš volební manažer, který se mne snažil tlačit do středu a oslovovat městské liberály, což jsem ale nechtěl, protože jsou mi ukradený, tomu říkal „hygienické předpoklady“.

Co tím myslel?

Na pár základních věcí musíš odpovědět bez zaváhání, jednoznačně a vždycky stejně. U městských liberálů to mělo být třeba: Jste pro naše členství v EU? Odpověď musela být ano. Ne, že řeknu, že EU podporujeme, ale že je Evropa v mnoha ohledech málo demokratická a že straní koncernům. Nebo: podporujete naše závazky v NATO? Zase, odpověď musela být ano. Čili i zvýšení podílu na zbrojní výdaje na dvě procenta. Nešlo říct, podporuji setrvání Česka v NATO s tím, že smyslem našeho členství je spolu s ostatními malými státy krotit v alianci expanzivní politiku těch velkých, hlavně USA. V programu to bylo. Ale říct jsem to neměl. No, nedodržoval jsem to ani tenkrát. Dneska chápu, že to svým způsobem funguje, a to i směrem k levicovým voličům. Je to taková záruka, desatero.

Třeba migrace je příklad. Nebo kritika Evropské unie. Nebo České televize. Prostě migrace ne. EU úplně změnit, nejlíp referendem. Českou televizi nechce nikdo platit, mnozí redaktoři si z ní udělali vlastní názorovou troubu. Občas se teď na něco kouknu a fakt to moc nejde. Je to straaaašně zaujatý, o Blízkém východě, o migraci, o ekonomice a daních, o Rusku vs. USA. Jo, dělají i dobrou investigaci, ale názorově je to nesnesitelný bias (zaujatost, předsudek – pozn. redakce). Ostatně způsob, jímž většina liberálů mluví o Rusku, považuji už dávno za totální šovinismus. A pak celé rámování populismu v médiích, jako je ČT nebo u Bakalů, je prostě strašně old school.

V jakém slova smyslu?

Populismus je to, že místo elit znovu rozhodují lidé. Občas blbě, občas dobře, ale znovu oni. Populismus je jen jiné slovo pro demokracii, ale elity z něj dělají strašáka. Bojí se lidí, to je celý. Nechápou, že demokracie znamená i možnost, že lidi vymění i je, kteří ji pro ně tak bedlivě střeží. A lidé už nevěří tomu, že se EU nebo ČT změní, už se nemění moc dlouho, proto ty stavby chtějí bourat.

Čili, zpátky k otázce, vzhledem k tomu, že se leví a praví liberálové vlastně výborně doplňují, jak píše třeba francouzský filosof Jean-Claude Michéa v teď i u nás vyšlé knížce Tajnosti levice, protože ti praví chtějí svobodu kvůli volnému podnikání a ti leví kvůli útlaku státu a jeho institucí, což nakonec obojí vede ke zmenšování státu, regulací a ke snižování daní bohatým, není mezi nimi pro běžné lidi žádný velký rozdíl.

Já vím, že má Budoucnost i Levice v programu mnoho skvělých věcí, které by běžným lidem fakt pomohly. Říkám ale – a v tom se s Michéou shoduji, ostatně mám tři roky rozepsaný esej s názvem „Proč nejsem neomarxistou“ –, že pokud budou ty strany kulturně progresivní, mohou na podporu lidí, jichž se prostě otázky genderu, LGBT, lidských práv ve světě, domácí péče, odporu k očkování atd. netýkají, myslím, zapomenout.

A podpora přijímání uprchlíků je korunou všeho. Chtít po lidech, kteří tráví dvanáct hodin v práci, na krku mají dvě nebo tři exekuce a bojí se, že přijdou o střechu nad hlavou, aby projevovali solidaritu s uprchlíky z Blízkého východu, kde Západ rozpoutal několik konfliktů, které liberálové podporovali, zatímco vlastní lidi nechali upadnout do dluhové pasti, je vlastně nehoráznost. V těchto otázkách je pro levici ten zásadní rozpor doby. Buď bude bojovat za pracující, řečeno postaru, tady, za naše, za Česko třeba i proti všem, nebo bude hájit celej svět najednou.

Ale o tom si většina lidí myslí své a vlastně i trochu právem: to bude na náš úkor. Na úkor naší bezpečnosti, na úkor našich mezd, na úkor pozornosti pro naše problémy. Nebo to tak neříkají doslova, ale vnímají to tak. Před pár dny sdílel bývalý státní tajemník Sobotkovy vlády pro evropské záležitosti Tomáš Prouza na sociálních sítích zprávu o tom, že 68 % uprchlíků z té největší vlny má v Německu dnes už práci. A k tomu dodal něco v tom smyslu, že to je důkaz, že migrace je správně a že Německu prospívá.

Pan Prouza je teď prezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu. A jistě, velkým firmám migranti v Německu prospěli: podlezli mzdovou laťku místních, dělají za míň a firmy ušetří. Takže ne, že to pomáhá Německu, pomáhá to bohatým v Německu. Aby byli ještě bohatší. To lidi cítí. Internacionalismus a mezinárodní solidarita jsou skvělé ideje a v zásadě si stále myslím, že symbolicky správné. Jenže s globalizovaným masovým volným pohybem osob nepočítají. Ať si mě levice sežere, tak to u nás je.

Co by tedy levice – a nejen ta progresivní, nýbrž i tradiční – měla učinit pro to, aby z ní byla zase relevantní síla české politiky?

Musí se rozhodnout, koho chce hájit. Jestli to mají být běžní lidé, tak musí začít mluvit tak, aby tomu rozuměli, aby to bylo reálné a aby jim to k něčemu bylo. Musí sdílet i jejich předsudky, pokud už tomu tak chceme trochu povýšeně říkat. To neznamená, a na to chci fakt upozornit, těm předsudkům nadbíhat, a ještě je živit, to může levice opravdu přenechat krajní pravici, ta je v tom hodně dobrá. Musí mít ale pro tyto názory pochopení a musí je do určité míry snést. Většina společnosti odmítá migraci? Levice to musí skousnout a prosadit pro lidi maximum toho, v čem se levicové ideály a řešení s představami lidí protínají, spíš než poučovat lidi o tom, co mají chtít. Důležitá je ta míra, hranice je velmi tenká.

V situaci, kdy na sebe jednotlivé části společnosti pořvávají: vy jste xenofobové, rasisti atd., a naopak vítači, vlastizrádci atd. je ale, obávám se, pochopitelné, že je nedůvěra vůči někomu, kde chce skloubit národní a mezinárodní solidaritu, příliš velká. Takže si i ty strany musejí ujasnit, jestli do toho jdou vážně a jestli tohle vědí. Chtít hájit lidi v exekucích a zároveň u toho být miláčkem pražské kavárny, potažmo liberálních médií, nejde. To rozhodnutí musí být vědomé, kolektivní a velmi jednoznačné. Jinak levici vždycky porazí lidé ještě dřív, než se s velkým byznysem vůbec střetne. A to je pro levici vždycky ta největší hanba.

 

SDÍLET