Nepotrestali jsme totalitní zločiny. Na zákaz komunistů ale není pozdě, tvrdí Winkelmannová

Aneta Černá

Česká společnost je rozdělená. Sociologové a teoretici vysvětlují tuto situaci různě. Podle ředitelky Platformy evropské paměti a svědomí Neely Winkelmannové je to proto, že Češi neprovedli po revoluci morální očistu národa, neoznačili komunistické viníky, a ti se tak mohou nyní opět prodírat nenápadně k moci. „Dokážete si představit, že by v Německu seděla v parlamentu 30 let po konci druhé světové války nacistická strana NSDAP? To je absurdní. Ta strana zničila Německo. Komunistická strana zničila Československo, rozvrátila tuto zemi, vybila elity, ale my je necháme sedět v Parlamentu. Vždyť jsme úplní masochisti,“ vysvětluje v rozhovoru Winkelmannová, která se snaží před soud dostat dosud žijící komunistické zločince. 

Prezident Miloš Zeman se chystá na sjezd komunistů, premiér v demisi Andrej Babiš dle dostupných důkazů spolupracoval s StB. Dva vrcholní představitelé země mají komunistické vazby a zdá se, že veřejnosti to zas tak nevadí. Jak podle Vás česká společnost bojující před 29 lety proti totalitě dospěla do tohoto bodu?

Kdybychom se dokázali lépe vyrovnat s totalitní minulosti, tak se to nemuselo stát. Tohle je ale důsledek, že jsme se s ní vyrovnat nedokázali. Máme rozdělenou společnost, což bylo vidět i na prezidentské volbě. Velká část obyvatel si přeje, aby ji reprezentovali lidé s temnou minulostí z dob totality. Vůbec jim nevadí morálně pokřivený profil premiéra v demisi a jeho dnes už nezvratně potvrzená spolupráce s StB. Ani jim nevadí, že máme prezidenta, který byl členem komunistické strany a zcela otevřeně zastupuje zájmy autoritářských režimů. To je důsledek toho, že jsme neprovedli morální očistu národa. To vyrovnání s minulostí musí fungovat jako terapie. My všichni, kteří jsme se neangažovali v komunistické straně a jejích represivních silách, jsme byli oběťmi diktatury a za těch 29 let jsme se nestačili uzdravit. Proto se bývalé temné struktury zase objevují a upevňují svoji moc. Podle mě je to proto, že jsme se nedokázali přestat chovat jako oběti a nezačali jsme ihned aktivně bránit demokracii a hodnoty, které pro nás byly tak vzácné a drahé ještě před 30 lety.

Jak říkáte - společnost je rozdělená. A ta část, které vadí politici s totalitní minulostí, se snaží dávat nespokojenost najevo občanskými nepokoji a demonstracemi. Je to správná cesta, jak proti tomu bojovat?

Lidé by se určitě měli ozývat a ukazovat svoji nespokojenost. Každý podle toho, jak může. Z mého hlediska bychom měli hlavně zintenzivnit snahy o vyrovnání se s minulostí. Víc mluvit o tom, co se za totality dělo, publikovat osudy lidí, kteří trpěli, a udělat z toho větší společenské téma. Měli bychom si připomínat, jak se tady žilo a že jsme tehdy neměli žádná lidská práva. Při svých přednáškách na školách jsem zjistila, že studenti ani jejich učitelé často nedokážou vyjmenovat ani deset svých základních práv. To je poměrně varující, protože kdo nezná svá práva, ten je ztratí.

V čem tkví to vyrovnání s minulostí? V potrestání viníků?

Ano, je to důležitý krok. To se totiž po revoluci vůbec nestalo. Používáme takovou jednoduchou poučku, která říká, že pro vyrovnání s minulostí potřebujeme napřed poznat pravdu, pak nastolit spravedlnost a pak teprve může nastat usmíření. My žijeme v neusmířené společnosti, čehož využívá prezident Zeman, který nás ještě více rozděluje. Usmířit se můžeme teprve tehdy, když odkryjeme celou pravdu a alespoň částečně se pokusíme o nápravu nespravedlnosti. To je i z mého osobního pohledu jedna z největších chyb po roce 1989. Nekonaly se žádné procesy se strůjci komunistického režimu. Prostě jim to prošlo a podle mě právě oni odešli jako vítězové listopadu 1989. Nic se jim totiž nestalo a naopak měli výborně připravenou startovní čáru pro privatizaci. Různé klany politických prominentů z doby 80. let a jejich rodiny zprivatizovaly všechno, co bylo lukrativní. Demokratický režim po roce 1989 neoznačil viníky, nebyly procesy a takhle to dopadá. Do společnosti jsme nevrátili morálku a ty nejzákladnější hodnoty, které tam patřily a které komunistická diktatura vykořenila. Ta nevykonaná spravedlnost byla jedním z hlavních důvodů té takzvané blbé nálady, kterou pak kritizoval Václav Havel. Mě to osobně taky štvalo. Jako studenti jsme dělali revoluci a těšili jsme se, že přijde demokracie a spravedlnost, a to se nestalo. A lidi to pak otrávilo.

Proč k potrestání nedošlo? Bylo to i tím, že v případech v devadesátých letech rozhodovali stejní soudci, kteří za komunismu odsuzovali i politické vězně?

To je ten hlavní důvod. Nedošlo k očistě justice, policie i státních zastupitelství. V letech 1991 a 1992 proběhla takzvaná renominace soudců, tedy jejich opětovné jmenování do funkcí. A byli tam znovu najmenovaní snad úplně všichni. Parlament dostal na stůl posudky, které si o sobě napsali soudci navzájem. Byly v nich opakující se fráze, stejné formulace a všichni si vzájemně potvrdili, že nikdo nesoudil v rozporu s lidskými právy a s vyššími principy. Najednou všichni pachatelé zmizeli. Všichni soudci, kteří soudili disidenty, kteří soudili nevinné lidi, které posílali do vězení a na otrocké práce, jako by nebyli. Když se pak v 90. letech objevily snahy postavit před soud zločince bývalého režimu, tak tito soudci s pochybnou minulostí své bratry v triku vždycky chránili.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital