Nová obranná strategie: co Česku do nejisté doby přináší zásadní bezpečnostní dokument

Z úst expertů zaznívá, že se jedná o „nezvykle otevřenou strategii“. Otevřeně totiž označuje za primární bezpečnostní hrozbu Rusko, zatímco předchozí strategie se nesly v duchu obecného konstatování a pouze „mezi řádky“ naznačovaly, co konkrétně autoři mají na mysli.

Nová obranná strategie v tomto směru značně „přitvrdila“. Je ale logickým pokračováním razantní politiky v oblasti obrany, která začala zejména s příchodem nové vlády. Česká republika se chce konečně vymanit z role tzv. černého pasažéra, kterou dlouhodobě hrála v rámci Aliance. A zároveň tak chce dohnat dlouholetý deficit v modernizaci armády.

Zásadním aspektem je posun ve vnímání bezpečnosti od úzce resortního pohledu k nutnosti zapojit do obrany země celou společnost. Tato konstatování slýcháváme již dlouhodobě jak od ministryně obrany, tak náčelníka generálního štábu. A Ministerstvo obrany již v této oblasti podniká první konkrétní kroky – mimo jiné zintenzivnění náboru do armády i aktivních záloh a spolu s tím rovněž zavedení institutu dobrovolného převzetí výkonu branné povinnosti. 

Zatímco zejména po roce 2005, kdy byla zrušena povinná základní vojenská služba, rezonovalo společností heslo „demilitarizace“, nynější proces by se dal nazvat „re-militarizace“. Vraťme se ale k nové Obranné strategii. Jaké jsou její základní parametry, co přináší nového a co od ní mohou očekávat občané České republiky i naši spojenci v NATO? 

Při pohledu na klíčová sdělení v části věnované bezpečnostnímu prostředí a jeho dopadům na obranu si nelze nevšimnout zásadního diskurzivního posunu ve vztahu k Rusku. To je zde označeno za „nejzávaznější hrozbu pro bezpečnost ČR“ a je tím pádem výrazně „sekuritizováno“. 

Toto velmi ostré konstatování je logickou reakcí na aktuální proměny bezpečnostní architektury v „post-studenoválečné“ Evropě, která v současnosti zažívá největší konvenční mezistátní konflikt od konce druhé světové války. 

Zatímco obranná strategie z roku 2017 uvádí Rusko pouze jednou, v současném dokumentu je výslovně zmíněno hned osmnáctkrát(!) – jako stát s mocenskými ambicemi, který využívá hybridní působení a nezdráhá se porušovat mezinárodní právo. Nová strategie navíc upozorňuje i na ruskou agresivní jadernou rétoriku vůči NATO a z tohoto důvodu zdůrazňuje i zájem naší země podporovat NATO jako „jadernou alianci“.

Obranná strategie ovšem nezapomíná ani na „asertivní“ chování Číny na mezinárodním poli. Čína zde sice není „sekuritizována“ v podobném duchu jako Rusko, nicméně se jí dokument nevyhýbá označit za bezpečnostní riziko jak pro stávající světové uspořádání, tak pro Českou republiku. Naše bezpečnostní zájmy mohou být ze strany Číny ohroženy jejím hybridním působením, především zneužíváním technologické a surovinové závislosti, ale i těsnou spoluprací s Ruskem či vesmírnými aktivitami. Přitom česká obranná strategie z roku 2017 se o Číně vůbec nezmiňovala.

Dokument upozorňuje i na další problematické regiony, které mohou do budoucna ohrozit bezpečnost naší země. Jde zejména o oblast severoafrického Sahelu, který se od dob nezvládnutého protipovstaleckého působení Francie a jejích spojenců zmítá v celé sérií krizí. A také Blízkého a Středního východu sužovaného saúdsko-íránským geopolitickým soupeřením a arabsko-izraelským konfliktem, který se opětovně rozhořel 7. října v ranních hodinách po útocích Hamásu a dalších islamistických teroristických skupin na území Izraele.

V zorném poli české obranné strategie standardně zůstává také oblast západního Balkánu. Ta se potýká s celou řadou vlastních krizí a zároveň se ocitla uprostřed geopolitického soupeření o vliv v regionu mezi Ruskem, Čínou, Tureckem, Saúdy a zprostředkovaně i Íránem.

Klíčovými riziky pro bezpečnost a obranu ČR je dnes ale především neustále se zesilující hybridní působení ze strany Ruska a Číny. Na nebezpečí kybernetických útoků, dezinformačních kampaní, ekonomického nátlaku, sabotáží či subverzní zpravodajské aktivity mimochodem upozorňuje již Národní strategie pro čelení hybridnímu působení z roku 2021.

Obranná strategie dále definuje „východiska, principy a předpoklady obrany ČR“. Zásadním sdělením je v tomto ohledu fakt, že se Česko musí všestranně připravit na dlouhotrvající obrannou válku vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem vybaveným jadernými zbraněmi. 

Jedná se o další zásadní posun – v předchozích dvaceti letech, zejména ve světle amerického angažmá v Afghánistánu či francouzského působení v Mali, se totiž česká armáda a priori zaměřovala na protipovstalecký boj, stabilizační operace a postkonfliktní rekonstrukci.

Konvenční konflikt vysoké intenzity, jaký dnes probíhá na Ukrajině, má zkrátka zcela odlišné parametry než tzv. „lovení povstalců a teroristů“ kdesi v zapadlém v afghánském údolí. Expediční vojenské mise v současné době ustupují do pozadí a česká armáda se musí více zaměřit na zcela jiné provedení vojenských operací.

Strategie dále uvádí, že se Česko připravuje na nejzásadnější realizaci severoatlantické aliance spojené s posílením svých schopností a nástrojů odstrašení a obrany za posledních třicet let.

Tato proměna má proběhnout v kontextu Nového modelu sil (New Force Model) včetně struktury velení a řízení. Strategie mimo jiné říká, že obrana ČR nebude posílena jen spoluprací s NATO, popřípadě EU, ale i skrze bilaterální spolupráci, obzvláště s USA, Velkou Británií, Německem, Polskem a Slovenskem. To, jaký postoj zaujme v tomto ohledu zejména Slovensko, se ale pravděpodobně ukáže až po vzniku nové vlády.

Patřičná obrana ovšem nemůže být zajištěna bez řádného financování. Symbolická 2 % HDP by měla být dosažena již v roce 2024, nicméně se objevují hlasy o nutnosti jít i přes tuto 2% hranici.

Jak již uvádíme v úvodu, strategie rovněž poukazuje na tzv. celospolečenské předpoklady k obranyschopnosti ČR. Od českých občanů očekává, že budou při zajišťování obrany sehrávat aktivní roli – nikoli pasivní jako doposud. 

Celospolečenskými předpoklady má strategie na mysli, že je obrana země založena na integrovaném přístupu zahrnujícím spolupráci všech orgánů veřejné správy a celé společnosti včetně občanů, soukromého a nevládního sektoru a vzdělávacího systému.

Klíčovou roli tak má mít i příprava občanů na obranu státu, zvýšení prestiže služby v ozbrojených složkách a adekvátní strategická komunikace nejen v krizových dobách.

Další významnou oblastí je i důraz na rozvoj schopností ozbrojených sil – Obranná strategie tak reaguje na již zmíněný Nový model sil (New Force Model). Sama Aliance po 50 letech aktualizovala své obranné plány, které se nyní opírají o nutnost bránit se dvěma klíčovým hrozbám: Rusku a terorismu. 

Změny v uvažování nastaly již po roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a na summitu ve Vilniusu v červenci 2023 byly zmiňované dokumenty schváleny. Na jejich základě se alianční země, Česko nevyjímaje, musí připravit na válku velkého rozsahu proti vyspělému protivníkovi.

Pro Armádu České republiky to bude znamenat, že musí zajistit jednotky do mnohonárodních bojových uskupení na východním křídle a zároveň mít část jednotek v režimu „360 stupňů“ – jinými slovy schopnost vyslat jednotky kamkoliv, kde bude třeba. Mimo jiné bude nutné v případě konfliktu na východě zajistit přesuny aliančních jednotek přes naše území a poskytnout jim logistickou podporu.

Pro podporu obranného a bezpečnostního průmyslu – dlouhodobě diskutované téma, které v nějaké podobě obsahuje volební program všech politických stran – vytváří aktuální dokument bezpečnostní strategie řadu možností pro uplatnění českých firem. 

Můžeme mluvit o dvou cestách: první je zapojení do akvizic ministerstva obrany, a s ohledem na plánované objemy strategických zakázek v budoucích letech lze předpokládat, že náš obranný průmysl bude mít mnoho příležitostí. Druhou oblastí je podpora našich firem na zahraničních trzích, bez níž se obranný průmysl neobejde.

Nově vydaná obranná strategie je nepochybně významným dokumentem, který v porovnání s předchozími dokumenty posouvá uvažování o zajištění naší obrany do kvalitativně nové dimenze. Klíčové je pojetí obrany jako celospolečenského fenoménu, což představuje hlavní výzvu jak pro současnou vládu, tak i pro ty budoucí. 

Představitelé státu budou muset přesvědčit českou populaci o tom, že se obrana týká každého z nás. Tento úkol pro ně jistě nebude snadný, ale pokud se to povede, budou se jim lépe obhajovat rostoucí výdaje na obranu, případně další opatření týkající se českého obyvatelstva.