Politici mi kradou slova. Odsoudili mě za něco, co dnes říká každý, tvrdí Vandas

Markéta Žižková

Čtyřicátník sedící na tmavé pohovce v pokoji jednoho z činžáků na pražském Smíchově působí vcelku nenápadně. Vypadá klidně. Snažím se v něm vidět divoce gestikulujícího politika, jehož původní stranu soud rozpustil kvůli extremismu. Ale jde to těžko. Tomáš Vandas, předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti, bojuje svou bitvu proti menšinám a politickému establishmentu už víc než dvacet let. Jeho přesvědčení zůstává stejné: tahle země patří Čechům a nepřizpůsobiví musí pryč. Při hlásání své pravdy mluví o přivandrovalcích a krvi nevinných na rukou politiků. Útočí stále na stejné skupiny: Romy a cizince. Mění se ale svět kolem. Stejné výroky, za které stál Vandas před soudem, dnes bez skrupulí říkají mainstreamoví politici. V extremistickém rybníčku teď brouzdají noví samozvaní obránci národních hodnot – Okamurovci a Konvičkovci, ale i vrcholně postavení čeští politici.

V dopoledne všedního dne skutečně není v pražské pobočce Dělnické strany sociální spravedlnosti rušno. O stranické letáky nebo odpověď na otázky nemá nikdo zájem. Vandas se tak může plně věnovat našemu rozhovoru. Ví, že mluví k novinářce. Vyjadřuje se proto klidně, s lehkým úsměvem. Jeho výraz je diametrálně rozdílný od zarputilého pohledu a burácejícího hlasu, se kterým se obrací na davy na demonstracích. Když ho vidím na videích ze severočeských náměstí, kde prudce gestikuluje a volá po vyhnání přivandrovalců a nepřizpůsobivých Romů, trnu. I při pohledu na skandující dav lidí, kteří v ruce drží vlajky České republiky a DSSS a volají: my jsme tady doma. A všechno „jiné“ musí pryč.

Jenže teď naproti němu sedím jen já. „Spolu mluvíme v klidné atmosféře, takže tady nemám důvod být přísný nebo zamračený. A to si myslím, že normálně ani nejsem. Myslím, že jsem v tomto směru v celku normální,“ říká. V civilním životě pracuje ve stavebnictví. A klišé by znělo, že působí jako běžný otec od rodiny.

Do práce prý politiku neplete. „Nesetkal jsem se nikdy s negativními reakcemi, že by ze mě byl někdo pohoršen,“ tvrdí. Přesto se mu při některých mých otázkách blýskne v očích. Má v sobě i tu druhou stránku. Tu, kdy mu pozornost dělá dobře. „Vždycky mě motivuje, když hovořím k náměstí, které je plné. Cítíte tu odezvu a souhlas,“ popisuje.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital