Někdy jsem skutečně na větvi, že sedím na větvi a je mi dobře. Přitom stačí tak málo — procházet se krajinou, a když se objeví kazatelna, vylézt do ní a usnout.
Posedy, žebříky nebo také kazatelny jsou součástí české krajiny stejně jako boží muka, pomníky u cest nebo autobusové zastávky. Kazatelny nejsou jen místa v křesťanských chrámech, odkud kněz kdysi promlouval k věřícím, ale jsou to také dřevěné konstrukce v krajině, odkud lovec pozoruje přicházející zvěř. Původ slova je v latinském cancelli, což znamená zábradlí. Kazatelny v chrámech byly původně jen vyvýšené stupínky opatřené zábradlím, aby kněz nepřepadl dolů.
Laici bohužel nerozlišují mezi posedem a kazatelnou. Všemu, co má žebřík a sedátko, říkají posed. Rozdíl je ale jednoduchý: posed je otevřený, kazatelna uzavřená. Každá kazatelna je tedy posed, ne každý posed je ovšem kazatelna.
Než si něco řekneme o spaní v kazatelnách, vraťme se hluboko do minulosti, tisíc let zpět, kdy krajina ještě nebyla rozdělena mezi množství vlastníků. Byla volně přístupná všem lidem bez ohledu na jejich sociální status a majetek. Mohli jste se v ní až na nepodstatné výjimky pohybovat kdykoliv a kdekoliv. Ve středověku se z této svobody postupně vyvinul zvykový právní institut, pro který má němčina termín „Jedermanns recht“ — „právo každého“. Každý člověk mohl svobodně procházet krajinou a nebyl trestán za vstup na soukromý majetek. Existovala sice určitá omezení, ale svoboda průchodu byla vždy tolerována.
V Česku se právo „Jedermannsrecht“ oficiálně nazývá „Veřejná přístupnost krajiny“ a umožňuje každému volně procházet přes pozemky, které nejsou z tohoto práva vyloučeny (zákon o ochraně přírody a krajiny, §63). Právo na volný průchod se nevztahuje pouze na zastavěné či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice a pozemky určené k chovům zvířat (například obory). Orná půda, louky a pastviny jsou z oprávnění vyloučeny jen v době, kdy může dojít k poškození porostů, půdy nebo při pastvě dobytka.
Obyvatelé Česka, Slovenska, Polska, Maďarska, severských a baltských států, Rumunska, Švýcarska, ale také Skotska a částečně Německa se tak po krajině mohou volně potulovat, odpočívat v ní, trhat ovoce a sbírat houby a jiné lesní plody. Toto právo nám přijde tak přirozené jako dýchání a nikoho nenapadne, že by třeba na podzim nemohl pouštět draky na strništi.
V mnoha zemích to ale tak automatické není. Zkuste v USA, Anglii nebo v Nizozemsku sejít z veřejné cesty a přejít pole v soukromém vlastnictví. Často je to nemožné a vlastník pozemku vám může omezit nebo znemožnit volný průchod. Máme tedy právo v krajině pobývat i mimo značené cesty. Můžeme v ní ale i spát? Žádný český zákon toto nezakazuje a podle ústavy platí, že co není výslovně zakázáno, to je povoleno. Musíte ale rozlišovat mezi bivakováním, tedy přespáním, a tábořením.
