Šlachta se vtíral k Nagyové. Chtěl mě odrovnat za policejního prezidenta, říká Nečas

Jan Hrbáček

03. 06. 2020 • 11:00

Robert Šlachta a jeho lidé měli k takzvané kauze Nagyová informace z odposlechů ještě před tím, než byly oficiálně povoleny soudem. V první části rozhovoru pro Českou justici to tvrdí bývalý předseda ODS a premiér Petr Nečas. „Šlachta si v roce 2010 řekl o post policejního prezidenta a já jsem ho odmítl. Tam v té kavárně, na té schůzce, se zřejmě zrodila nějaká silná averze. Protože pak už ke mně putovaly jen signály, že je od něj zájem na mě takzvaně pracovat,“ říká Nečas.

Bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) zítra pokřtí svoji knihu Pod přísahou. V tomto, řekněme spíše rozhovoru, věnuje velkou část vám. Vy jste si něco udělali, že o vás tak nepěkně píše a v podstatě si o vás otírá boty jako o rohožku? Kde jste na Šlachtu narazil poprvé?

Já jsem na toto jméno narazil v době, kdy jsem byl místopředsedou vlády a ministrem práce a sociálních věcí. Tehdy odešel z pozice ředitele ÚOOZ Jan Kubice, kterého jsem znal ještě z druhé poloviny devadesátých let, protože jsem byl dvě volební období předsedou sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost. Tehdy se řešil problém, kdo nahradí tohoto respektovaného policejního šéfa. Ministr vnitra Ivan Langer přišel se jménem tohoto člověka, který se do té doby věnoval drogové problematice. To bylo poprvé. Podruhé, to bylo výrazně významnějším způsobem, na podzim 2010, kdy mě sám požádal o schůzku.

O schůzku, proč? Nemýlím-li se, ta proběhla v kavárně na Malostranském náměstí.

Ano, dnešní Café 22, tehdy se to jmenovalo Café Segafredo. Tam jsem se sešel s ním a tehdejším ředitelem Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Liborem Vrbou. A tam Šlachta si řekl o pozici policejního prezidenta.

Takhle přímo?

Takhle natvrdo. Že to má domluvené, má podporu tehdejšího nepsaného šéfa Věcí veřejných Víta Bárty a tím pádem má automaticky podporu Radka Johna, jakoby to s úsměvem konstatovali všichni, kterými se oháněl. Takhle to tam za Věcí veřejných na vnitru fungovalo. V té době jsem už byl premiérem.

A jak ta výzva ke jmenování policejním prezidentem od něj vypadala?

Tehdy bylo jasné, že tlak na tehdejšího policejního prezidenta Oldřicha Martinů ze strany Věcí veřejných byl obrovský. A Šlachta svou výzvou i předjímal, že pomáhá v jeho odstranění. Čili, odstraňování policejních prezidentů by se dalo označit jako jakési hobby ÚOOZ. Řekl mi to s tím, že má tuto silnou podporu a jestli by se tedy nemohl stát policejním prezidentem. Já jsem na to nijak verbálně nereagoval, jsem poměrně známý tím, že i ve vypjatých situacích dokážu udržet poker face. Nicméně jsem spáchal tehdy podle něj asi závažný zločin, když na mém obličeji nešlo zamaskovat jisté velké pobavení. Proč? Protože můj základní dojem z Roberta Šlachty byl, že jeho personální strop je možná tak vedoucí obvodního oddělení v Pohořelicích, odkud pochází.

Nejste na něj příliš tvrdý?

Dodnes jsem nepochopil, jak někdo s jeho podměrečným vzděláním a ne zrovna briskní inteligencí to mohl dotáhnout až na policejního plukovníka. A navíc měl zcela evidentní ambice na policejního generála. Protože jsem se dlouhodobě systematicky věnoval bezpečnostním otázkám, mimo jiné armádě, tak místopřísežně prohlašuji, že Šlachta by to v armádě dotáhl maximálně na nějakého rotmistra. A tím se nechci dotknout armádních rotmistrů, kteří jsou páteří armády. Ale v životě by se nikdy nemohl stát armádním plukovníkem, srovnatelnou hodností v jiném ozbrojeném sboru. Tam v té kavárně, na té schůzce, se zřejmě zrodila nějaká silná averze. Protože pak už ke mně putovaly jen signály, že je od něj zájem na mě takzvaně pracovat. První vlna byly informace, že je snaha mě propojit s ministrem obrany Martinem Bartákem a jeho kauzou, do které byl uměle vtažen nákup armádních tatrovek.

Tu dělal Šlachtův podřízený Marek Foglar, který byl pod krycím jménem Šípek v úzkém spojení s dnešním premiérem Andrejem Babišem.

A tam jsem dostal první varování, že bude snaha mě nějak s tímto případem spojit. Více než 8 let jsem byl v ODS stínovým ministrem obrany, sice jsem pak vedl resort práce a sociálních věcí, ale o armádu jsem se nadále zajímal a měl jsem v jejím okruhu spousty kontaktů. Po tom varování, že mě chce Šlachta do této uměle vytvořené a soudem později zcela zproštěné kauzy vtáhnout, docházelo k takovým věcem, že jsem třeba nebral telefony od Martina Bartáka. Za což se mu dnes, po dlouhých letech, zpětně omlouvám.

Já jsem tehdy dostal informaci, že když se nějak propojíme, osobně, nebo telefonicky, tak to bude důvod k napsání úředního záznamu. A pak zahájení úkonů, včetně odposlechů. Další zcela evidentní vlna útoku na mou osobu už byla spojená s činností Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, do jehož čela se vrátil Ivo Ištvan. Ten se netajil ani mezi státními zástupci svou alergií a averzí vůči ODS. Tam, v Olomouci, pak byla uměle konstruována kauza úniku takzvaného utajeného svědka v jiném případu – nákupu obrněných transportérů Pandur. Tu Šlachta naprosto nesmyslně předhazuje mé tehdejší vrchní ředitelce kabinetu a současné manželce Janě. Že kauzu tohoto utajeného svědka vypustila do novin ona. Což je totální nesmysl. I ve své knize, tak, jak mě informovali přátelé, protože představa, že bych si jí koupil, je jaksi mimo úvahu, tak na jednom místě píše, že se nikdy nepodařilo prokázat, kdo ten únik způsobil.

Tehdy se řešilo, že měl výslech utajovaného svědka uniknout od jednoho z náměstků Nejvyššího státního zástupce. V bezpečnostních kuloárech se skloňovalo jména Igora Stříže. Jaké jste tehdy měl informace?

Ano. Já jsem měl tehdy jako premiér informace, že rakouská policie má ve svých spisech zapsáno, že zdrojem úniku utajovaného svědka je jeden z náměstků Nejvyššího státního zástupce. Ta konstrukce úniku tohoto výslechu od mé vrchní ředitelky kabinetu je hloupost. Ona se s novináři nikdy nepotkávala. Koneckonců byla tři čtvrtě roku odposlouchávána a kdyby tam byl sebemenší kontakt s novináři, tak by na tom určitě začali pracovat. Dnes je jednoznačně vidět, že to byla vylhaná záminka.

Nebyl to pokus získat na vás odposlech?

Určitě. Tato takzvaná kauza úniku utajovaného svědka byla samozřejmě uměle vytvořena ve vztahu k mému okolí, aby byly důvody zahájit úkony, nasadit operativní prostředky a podobně. Moje tehdejší vrchní ředitelka prokazatelně v žádném kontaktu s novináři nebyla, nikomu tuto informaci nepředala a ani ji neměla. Skutečným důvodem snahy ÚOOZ jsem byl já. To vyplynulo okamžitě, když byla Jana v této věci dvakrát vyslýchána ÚOOZ. Ve druhém případě dokonce i v přítomnosti jednoho z olomouckých prokurátorů Rostislava Bajgera. Z jejich seznamu otázek, kterými byla vyslýchána, bylo evidentní, že vůbec nešlo o Pandury. Ptali se hlavně, kdo chodí k premiérovi? Jak je organizovaná kancelář premiéra? Kdo organizuje premiérovi schůzky? Kde se premiérovy schůzky konají? Jak často k němu chodí někteří lidé? Konají se jeho schůzky pouze ve Strakově akademii, nebo i na jiných místech? Devadesát procent dotazů směřovalo pouze na premiéra, tady na mě. Kauza utajovaného svědka s Pandury byla pouze zástupnou kamufláží. Bylo tedy evidentní, že cílem ÚOOZ a olomouckých prokurátorů jsem já.

Ale tam se objevilo i jméno náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Ten se pak stal podstatnou součástí té kauzy, které se dnes říká Nagygate.

Toho použili, protože asi dvakrát, nebo třikrát se s mojí vrchní ředitelkou kabinetu sešel prostě proto, že domlouvali můj termín setkání s tehdejším vrchním státním zástupcem Vlastimilem Rampulou. Nikdy před tím, ani nikdy potom, se už nepotkali. Ve chvíli, kdy jsem viděl protokol z tohoto výslechu, mi bylo jasné, že ve skutečnosti je cílem nalézt nějaký důvod k vyšetřování premiéra a k jeho kriminalizaci nebo alespoň skandalizaci. Ten protokol z výslechu mé tehdejší vrchní ředitelky z konce roku 2011 je toho naprosto jasným a evidentním důkazem.

A sepnula vám nějaká kontrolka, že se něco děje, že to může mít dopad na existenci vlády?

Samozřejmě, že mi sepnula. Zvlášť, když ke mně v té době už začaly putovat i nějaké informace o působení Roberta Šlachty například v Brně.

Jaké?

O jeho symbiotickém vztahu s jedním albánským klanem obchodujícím s drogami, které šly z Afghánistánu přes Kosovo. S tím, že tento klan mu poskytoval informace k likvidaci konkurenčních pašeráckých klanů a tomuto klanu se dostávalo ochrany, nebyl postihován. Takže Robert Šlachta vykazoval výsledky, velké množství kontaktů s informátory, množství pochytaných drogových dealerů. Ale já jsem dostal i konkrétní informace o tom, že ve skutečnosti byl ten efekt asi takový, jako když potlačíte kartel z Medellinu, tak na jeho místo nastoupí kartel z Cali. Protože poptávka po drogách zůstane stejná. Takže výsledek je ten, že se zvedne cena drog a ten druhý kartel postupně zabere část trhu, na kterém působil ten první. Druhý kartel má daleko větší příjmy, než měl před tím. Čili pro ty drogové bosse maximálně výhodná situace. Tyto informace ke mně putovaly již v roce 2012, varovaly mě před tím, že mám před sebou bezskrupulózně ambiciózního policistu. Což koneckonců dosvědčuje i jeho současný příběh.

Mluvíte o tom, jak zveřejňuje utajované informace z vyšetřování ÚOOZ?

Ano. On je stále vázán mlčenlivostí. Jedna z největších hanebností, kterou bývalý policejní důstojník může udělat je, že obchoduje věci a informace, které se dozvěděl ve službě. A je jedno, jestli ty informace někomu prodává, nebo je zpeněžuje prostřednictvím rozhovorů, knížek apod. Je to prachsprosté zobchodování těchto informací a já to považuji za nejhanebnější chování, kterého se může policejní důstojník dopustit. Zpeněžit informace, ke kterým se dostal jako policista. Sám za to stíhá jiné a on vynášet informace beztrestně může? Tady něco nesedí.

Teď se trochu vrátím do minulosti. Roberta Šlachtu objevil a instaloval do funkce ministr vnitra Ivan Langer. Máte o tom procesu, jak se Šlachta dostal do nejvyšších pater policie, nějaké podrobnější informace? On Langera poměrně často navštěvoval v Olomouci, jezdil za ním domů, vtíral se mu. Máte nějaké informace o tom vztahu, a tom, jak se chtěl vetřít do Langerovy přízně?

Řeknu to takhle. Šlachta měl jednu zásadní vlastnost, byl to vždy policejní plukovník svého ministra vnitra. Kdyby se ministrem vnitra stal Reinhard Heydrich, tak nemá oddanějšího policistu, než je Šlachta. On se snažil, protože byl prostě obrovsky ambiciózní, dostat se i k premiérům. Není mimochodem bez zajímavosti upozornit na to, že se třikrát setkal s mou vrchní ředitelkou v Hrzánském paláci na snídani. Pokaždé se ohlásil sám a strašně stál o pracovní snídani s ní.

Co tam probírali?

Já jsem u toho samozřejmě nebyl. Nicméně jsem byl vždy o těchto jejich setkáních dopodrobna informován. V podstatě první jeho vzkaz z těchto setkání byl, že on za to vyšetřování kolem utajovaného svědka u Pandurů nemůže, že za všechno můžou prokurátoři z Olomouce. Že jim (ÚOOZ) to nařídili, že by to jinak vůbec nedělali, ale dělat to musí, protože jim to přikázalo státní zastupitelství.

Takže pokus o lobbing?

Samozřejmě. A pak tam vedl takové ty řeči, jak má těžký osobní život, jak nikdy nebyl u moře, nikdy ho neviděl. A že s ním žádná partnerka nevydrží, že si kvůli tomu, aby byl pro ženy atraktivnější nechal udělat i plastickou operaci. On tam prostě probíral i tyto zcela nepracovní záležitosti. A co je zajímavé, vždy se ozval sám. Už na začátku roku 2012 evidentně řešil volbu, když to řeknu zjednodušeně, jestli se má ke mně jako k premiérovi vetřít, anebo jestli je pro něj výhodnější mě jako premiéra odrovnat.

Přinesl paní ředitelce třeba odznáčky ÚOOZ, nebo policejní hodinky, takové ty typické policejní prezenty, když dnes řeší, co všechno se do Hrzánského paláce nosilo?

To ne. Pouze, pokud se nepletu, přinesl pouze kalendář.

V této souvislosti se v poslední době objevuje poměrně zajímavá informace, že ho po odchodu z ozbrojených složek podporuje známý právník a další z častých návštěvníků Hrzánského paláce Karel Muzikář. V kuloárech se hovoří od Muzikářově podpoře jeho knihy.

Tuto informaci slyším poprvé. Nemám důvod vůči doktoru Muzikářovi cokoliv říkat, nebo vynášet soudy. Ano, doktor Muzikář byl ve velmi přátelských vztazích s mou tehdejší vrchní ředitelkou. Ona o něm také velice hezky mluvila.

Zaslechl jsem spousty poznatků, že Karel Muzikář cítil značnou potřebu ukazovat se po boku vaší současné manželky, protože tím stoupal jeho vliv a s ním i šance získat státní zakázky. Je pravda, že když byla nemocná, přinesl jí dokonce jídlo?

O tom mi není nic známo a znovu opakuji, že nemám žádný důvod vynášet o něm nějaké soudy. To bylo do značné míry spíš naopak, ona se starala o něj, když byl nemocný. Uvařila mu jídlo, vždy ho považovala za přítele a vždy o něm také hezky mluvila.

Vrátím se ke Šlachtovým výrokům z poslední doby. Tvrdě se vymezil vůči Andreji Babišovi, že ho prý jako politik zklamal. Přitom ze začátku spolu evidentně kooperovali a Šlachta mu umetl cestu k politické moci. Přijde vám takto útlý vztah policistů s politiky v pořádku?

Kontakty Roberta Šlachty s Andrejem Babišem byly dlouhodobé a systematické. Prostřednictvím už zmiňovaného Marka Foglara. To je skutečnost. A ani jeden z nich to nemůže popírat. A podle mě to ani popírat nebudou. K tomu, abyste s někým komunikoval, se s ním nemusíte potkávat osobně. Na to můžete mít svého člověka. Co těm dvěma z toho plynulo, nebo neplynulo, to nedokážu říct, já jsem jim u toho nesvítil. Ale že ty kontakty Andreje Babiše s Markem Foglarem byly dlouhodobé a systematické, to dnes nemůže popřít nikdo.

Foglarova manželka se stala okamžitě náměstkyní ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů pro trestní řízení, hned po té, co se Babiš stal premiérem, pod kterého GIBS spadá. Ona měla v ÚOOZ hodnost pouhé kapitánky. A tady jako náměstkyně šéfa GIBS vystřelila o tři hodnostní stupně směrem nahoru. To byl kariérní katapult. To asi nepovažujete za náhodu.

Je skutečností, že Robert Šlachta tak, jako se zkoušel vlísávat ke mně, tak zcela evidentně se snažil vlísávat i k současnému premiérovi. Koneckonců na audionahrávce z twitterového účtu Šuman, tam je jednoznačně řečeno, že Babiš říká, že mu Šlachta vzkázal, že chce být policejním prezidentem. Já bych k tomu dodal: To už je recidiva. A nejpozoruhodnější na tom je ten náhodný názorový obrat, který jsme zaznamenali v těchto dnech. Babiš se nade vší pochybnost Roberta Šlachty zastal, když odcházel z ÚOOZ, stál na jeho straně, akorát ho zase neudělal tím policejním prezidentem.

A generálem.

A generálem. Postaral se o něj, protože představa, že náměstkyně ministerstva financí a šéf celní správy přijmou někoho na náměstkovský post bez souhlasu ministra je iluzorní. A je skutečnost, a veřejnost to málo ví, že tím, když se stal náměstkem ředitele celní správy, tak ve skutečnosti ještě povýšil. Protože to je pozice ještě o jeden stupeň vyšší než ředitel celostátního policejního útvaru. Když to řeknu zjednodušeně, jedenáctá tarifní třída, čili plukovnická, až generálská tabulka. Navíc toto místo získal jako typickou trafiku.

Proč trafiku?

Neměl na něj kvalifikaci, dokonce se stal náměstkem ředitele bez toho, aby složil celní zkoušku. Šlachta je klasický trafikant. A jiné za to honil. Ale pro něj nikoliv poprvé asi platí jiná pravidla. A teď najednou plive na Babiše, který se k němu choval loajálně. V podstatě se o něj postaral. To také něco vypovídá o charakteru Roberta Šlachty.

Vraťme se v ději zpátky, do roku 2012. To probíhala metanolová aféra. Vy jste tehdy ÚOOZ poměrně tvrdě kritizoval za to, že se nevěnoval gangu, který vyráběl a prodával pančovaný alkohol, a na základě toho zemřelo 47 lidí. Když se na to dnes díváte zpětně, dělal to Šlachtův fámulus Jiří Komárek – šéf ostravského ÚOOZ. Mimo jiné strůjce kauzy Vidkun. Pochválil byste ho za kvalitní policejní práci?

To je jedno z nejfatálnějších selhání státní instituce od listopadu 1989. Respektive nějaké policejní složky. Policie, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, a i celní správa, dlouhodobě a systematicky ignorovaly černý obchod s alkoholem, s etylalkoholem. To je prostě mimo vší pochybnost. Je potřeba zmínit, že organizovaný zločin v České republice měl v drtivé většině cizí původ. Když to řeknu zjednodušeně, byly to zpravidla ruskojazyčné, nebo balkánské mafie. Českojazyčný organizovaný zločin byl tak trošku protimluv. V podstatě, po Berdychově gangu tu byl jeden jediný případ systematicky pracující zločinecké skupiny, která představovala organizovaný zločin a to byla lihová skupina. Pracovala tu léta a v obrátkách, při kterých možná bledne i obchod s drogami, bílým masem i klasické mafiánské praktiky. To byla skutečná mafie.

Ukazuje se, že tato skupina z nezdaněného lihu vyrobila a prodala až jednu čtvrtinu veškerého alkoholu v České republice. To bylo fatální selhání policie a také celní služby. A podle mě to nebyla jen nějaká nedbalost, ale přímá tolerance a krytí ze strany některých policistů a celníků. Byla to klasická organizovaná zločinecká skupina mafiánského typu, spojená s násilím, vydíráním, falšováním kolků, čili cenin – klasická oblast působení ÚOOZ. Proto byl tento útvar zřízen. A kdo si přečte příslušné směrnice policejního prezidenta, tak když to řeknu zjednodušeně, tak Březinova mafie nikomu jinému než Šlachtovu útvaru patřit neměla.

Úspěšnější než ÚOOZ, byli přeci lokální detektivové?

Že to ÚOOZ dlouhodobě ignoroval, tak se můžeme ptát, co v tom, především moravské, expozitury dělaly. A proč to nevyšetřovaly. Tam se můžeme ptát velmi významně a s povytaženým obočím. Zasáhnout ÚOOZ dokázal až ve chvíli, kdy pro něj vznikl už naprosto neustojitelný společenský tlak, kdy začali umírat lidé, byť největší gró práce odvedly krajské kriminálky v Ostravě a ve Zlíně. To pak ÚOOZ dokázal najednou zasáhnout velmi rychle. To znamená, že ty informace měli, ale je jenom z nějakého nepochopitelného důvodu nevyužívali.

Proč?

Můžeme se bavit, zda za tím byly nějaké zájmy typu informátorů, nebo finanční zájmy. Bylo to fatální selhání. A to, že Šlachta dneska tvrdí, že to s tím otráveným alkoholem, metylalkoholem, nemělo nic společného, tak to jenom ukazuje nízkou úroveň jeho inteligence a vzdělání. Přece kdyby tu neexistoval obrovský černý trh s alkoholem, tak by nikdy nenapadlo žádného idiota pokusit se tam dodat nějaký alkohol vzniklý z metylalkoholu. A naopak, kdyby byl ten trh protimafiánskou policií totálně potřený, tak je tu nula a v životě by ten svůj smrtící koktejl někdo, kdo by namíchal metylalkohol s etylalkoholem, prostě neprodal. Takže, oni to dlouhodobě a systematicky neřešili a vytvořili předpoklady pro to, že se dříve, nebo později, našel nějaký kretén, který použil metylalkohol a zkusil ho zpeněžit. ÚOOZ nese svým nekonáním v oblasti organizovaného zločinu, lihové mafie, jednoznačnou odpovědnost za smrt těch lidí. Dnes už tomu rozumí, proč se to stalo. Oni na to, na takové voloviny, jako je lihová mafie, neměli čas ani prostředky, protože honili Nečase a Nagyovou.

Právě ve vašem případě bylo nasazeno nebývale mnoho pátracích prostředků, zapojeno lidí do sledování, detektivové poslouchali tisíce hodin odposlechů atd. Přijde vám takové nasazení ve srovnání s tím, jak dlouhodobě ignorovali lihovou mafii, v pořádku?

K tomu se také ještě dostaneme. Plyneme rokem 2012, kdy jsem měl informace, že jsme odposloucháváni. To bylo navíc ještě před 5. zářím 2012, kdy bylo vydáno oficiální povolení k odposlechu. Informace od některých policistů a státních zástupců byly takové, že po odchodu více než dvou set policejních důstojníků, když odešel Jan Kubice, tak došlo k decimaci ÚOOZ, a ten nebyl vůbec schopen efektivně pracovat proti skutečným mafiím. Nástupem Roberta Šlachty začal, především pro cizojazyčné mafie, v České republice pozemský ráj. Oni ve chvíli, kdy zjistili, že jim stačí trochu omezit násilné trestné činy, od racketeeringu, přes prostituci až po obchod s drogami…

To je v policejní hantýrce klasické drbanství.

Ano, takové to, co je viditelné, že když to nebudou dělat, tak tu ty mafie v podstatě žily v naprosté oáze klidu, protože ÚOOZ na nich nedělal.

To byla přeci oblíbená hláška z vazebních věznic, Šlachta dělá politiku, my máme pré.

Tak, přesně. Takhle to fungovalo. Protože Šlachta se rozhodl zaměřit na měkké cíle, které mu přinášely mediální publicitu.

Ale to je strašně důležitá informace, co jste řekl. Že vás odposlouchávali ještě před tím, než bylo vyšetřování tzv. kauzy Nagyová soudem oficiálně povoleno.

Ty informace jsme měli. A plynuly především z následujících věcí. Za prvé i Šlachta ve svých textech říká, tak jak mi byl přáteli poslán obsah jedné strany z jeho knihy, že moje tehdejší vrchní ředitelka se pokoušela dovolat v době jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní několika lidem. Ale nikdo jí to nebral a pak jí zavolal doktor Tomáš Jindra a bavili se o jmenování Bradáčové. Problém spočívá v tom, že tyto události proběhly 30. července 2012, kdežto povolení k odposlechu mé vrchní ředitelky je od 5. září 2012. Jak mohl Robert Šlachta vědět, že se tehdy moje vrchní ředitelka pokoušela dovolat několika lidem a mluvila až s doktorem Jindrou. To je první indicie.

Druhá indicie pochází z řad státních zástupců a policistů, i z řad ÚOOZ, protože není pravda, že celý ÚOOZ stál za Šlachtou jako jeden muž a jedna žena. A zní tak, že metoda Šlachtovy práce byla taková, že tam měli dva odbory, jeden byl zaměřen na krádeže automobilů, vedený Jaroslavem Pelcem a druhý byl zaměřený na falšování cenin, vedla ho Vendula Kwasniaková. Je velmi zajímavé, že výsledky práce jejich odborů jsou nula, nenajdete žádný případ dovedený k soudu. Přesto se tito dva detektivové stali jedněmi z nejbližších spolupracovníků Roberta Šlachty. Dokonce patřili do takové elitní pětky, která pak s ním odešla z tohoto útvaru. Tyto dva odbory byly klíčové operativní odbory celého ÚOOZ. Jinými slovy, neměli informátory, nepracovali na skutečném organizovaném zločinu, pracovali na politice a ekonomice. A tito lidé zajišťovali odposlechy. K případům kradených aut a falšovaných cenin byla připisována telefonní čísla zájmových osob, které pak byly dlouhodobě takto odposlouchávány.

Ty ale nemohly být použitelné u soudu, ale mohly se dostat na vazby, do zákulisí.

Procesně, z hlediska trestně právního řádu, nebyly tyto odposlechy použitelné. Nicméně, přesně jak říkáte, fungovaly jako základní zdroj operativních informací. Protože oni ve skutečnosti žádné informátory neměli a pracovali výhradně a jen na odposleších. Teprve když na základě těchto operativních odposlechů bylo až shledáno, že je někdo zajímavý, že stojí za to na něj mít i oficiální odposlech. Přestože tam nebyly žádné informace o trestné činnosti, tak byly zpravidla vyhotoveny úřední záznamy typu: únik utajovaného svědka v kauze Pandur, setkání někoho s někým. A na základě této policejní ekvilibristiky z toho byly povoleny a zhotoveny oficiální odposlechy.

Není to na kriminál?

Byly to typické případy fishingu, oni ve skutečnosti žádné informace neměli. Jenom vytvořili umělý případ tak, aby ho napasovali na trestný čin, jehož horní hranice dosahuje alespoň osmi let, aby šel nasadit odposlech. Bez něj by byli vyřízení. A to byl typicky i náš případ. Byla vytvořená umělá konstrukce po té, co jsme byli pravděpodobně dlouhodobě odposloucháváni operativně, nikoliv však procesně použitelně, bylo na nás nasazeno toto rybaření a prostě se poslouchalo, až do té doby, než z toho půjde něco uplést. Nakonec z toho tedy něco upletli a je to ta naše kauza vlekoucí se už sedm let.

 

Druhý díl rozhovoru čtěte tady >>>

 

SDÍLET