Ukradené děti, díl 3. Pokud je jeden z rodičů psychopat, má dítě často smůlu, říká soudce Polák

Adéla Gálová

Novojičínský soudce Vladimír Polák má už z titulu své funkce výrazné, rozhodné vystupování. Na ostravské konferenci Dejme dětem rodinu jsem se ale setkala především s člověkem, který se o svém oboru a úsilí snaží uvažovat ve všech jeho nejednoznačných souvislostech. Tématem jeho zdejší přednášky byla interdisciplinární spolupráce ve věcech péče soudu o nezletilé, která je jedním z pilířů, na kterých stojí tzv. Cochemská praxe, již se Polák snaží v České republice prosadit jako vůbec první ústavní činitel. „Nerad bych zněl, jako že mám ve všem okamžitě jasno,“ vysloví své přání během debaty o tom, zda je v současném systému možné skutečně zajistit v porozvodové péči onen mytický „nejlepší zájem dítěte“. Nezní tak. Fakt, že jsou-li ve hře city dospělých a duše dětí, není možné uplatňovat rigidní postupy a matematicky přesná měřítka, naopak vnímá tak zřetelně, jak jen si lze přát u muže s kompetencí rozhodovat.

 

U wikipedického hesla ke Cochemskému modelu jsem našla následující formulaci: „je sledován jediný cíl, a to je skutečné dobro dítěte a jeho právo na oba rodiče“. V té souvislosti se nabízí otázka, co to vlastně je, ono „skutečné dobro“? Z čeho při té definici vycházejí instituce, zapojené do praxe modelu – a lze zájem dítěte vymezit paušálně?

V rámci rodinného práva soukromého, v jehož rámci se řeší např. otázka, komu má být svěřováno dítě v případě, že se rozpadne vztah jeho rodičů, osobně vnímám, že dobrem nebo nejlepším zájmem dítěte je, aby se na jeho dalším životě dohodli jeho rodiče. Drtivá většina rodičů je plně kompetentní vychovávat své děti, ze zákona mají oba rodiče stejnou rodičovskou odpovědnost. Stát by do jejich rodinného života neměl automaticky autoritativně zasahovat; rodiče by měli být nejdříve vedeni k tomu, ať zkusí nalézt řešení sami.

Podle jedné zajímavé kauzy rozhodnutí vrchního soudu pro Anglii a Wales je nejkompetentnější osobou k výchově dítěte jeho rodič, ať je "rozvážný nebo ztřeštěný, vzdělaný nebo negramotný" - za předpokladu, že není ohroženo fyzické či morální zdraví dítěte. Dokázal byste říci, které jsou ty skutečně hraniční případy opravdu nezpůsobilých rodičů?

Na posouzení této otázky neexistuje obecný vzorec. Určit, kdy rodič ztratí část své rodičovské kompetence, nebo kdy už kompetentní k péči o dítě vůbec není, je nesmírně obtížné a je zapotřebí to posuzovat vždy případ od případu. Dobře se to dá ilustrovat na příkladu domácího násilí mezi rodiči, kterému je přítomné dítě. Na první pohled to vypadá, že se problematicky chová jen agresor, ale ve vztahu k dítěti je problematické i chování oběti. Oba totiž umožní, že dítě bylo násilnému chování přítomné, a že se to může negativně promítnout na jeho budoucím vývoji. Osobně znám případy z Anglie, kdy dítě bylo odebráno jak agresorovi, tak oběti, s cílem vytrhnout ho z defektního prostředí. Podle mě to tedy stojí takto: rodiče-excentrici ano, ale musí to být míra excentričnosti, která je většinou společnosti akceptovaná.

Ukradené děti, příběh první. Mirek: Tři měsíce po otěhotnění se mnou žena přestala komunikovat

sinfin.digital