V den výročí srpnové okupace zabíjeli Češi Čechy. Milicionář zastřelil i 14letého chlapce

Aneta Černá

21. srpen se nejčastěji připomíná ve spojitosti s výročím vstupu vojsk Varšavské smlouvy, která v roce 1968 obsadila Československo. Šok a strach tehdy ovládly celou zemi, když se lidé ze dne na den museli začít dívat do hlavní pušek a tanků svých údajných spojenců. Podobný šok a pro některé možná konečné vystřízlivění pak přišlo o rok později, 21. srpna 1969. Při 1. výročí okupace už proti protestujícím nestáli cizí síly, ale vlastní spoluobčané – příslušníci Lidových milicí, Veřejné i Státní bezpečnosti a vojáci. Po násilném potlačení protestů zůstalo pět mrtvých a desítky těžce raněných. Vinu za jejich újmu už ale nesou Češi, což se dodnes odráží i v částečné nechuti události srpna 1969 připomínat a v chybějící snaze potrestat ty, jejichž střely tehdy usmrtily pět mladých lidí.

Bouřlivé události roku 1969 začaly už 16. ledna, kdy lidi z šoku a následné letargie probudil Jan Palach, který se rozhodl obětovat vlastní život. Jeho pohřeb 25. ledna se změnil ve velkou celorepublikovou manifestaci. Ačkoli účast na pohřbu monitorovala Státní bezpečnost (StB), společenské a pracovní čistky byly teprve v počátcích.

Bojovnou náladu posílila dvojitá hokejová výhra nad Sověty

Další osten nespokojenosti a protestů se pak objevil v březnu při hokejovém mistrovství světa, které se konalo ve Švédsku. Československý tým dvakrát porazil Sověty (2:0 a 4:3) a nejen v hledišti stockholmského stadionu byly tehdy vidět transparenty s nápisy „V srpnu vy – dneska my!“ nebo „Dnes vám nepomůžou ani tanky!“ V reakci na dvě vítězství proti týmu nenáviděných okupantů se uskutečnilo několik výpadů vůči invazním vojskům. Dodnes není jasné, nakolik mohly být útoky vyprovokovány StB, nicméně občané je víceméně schvalovali a místy se k nim i přidávali.

Bojovat v roce 1968 s okupanty nemělo smysl. Západ by nám na pomoc nepřišel, tvrdí Tomek

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital