2020 na Blízkém východě: Ekonomická stagnace, nepokoje, volání po prosperitě a volby v Izraeli

Pavel Novotný

30. 12. 2019 • 07:00

Krvavé demonstrace, které se do nového roku mohou přelít z toho starého. Izraelské volby, které rozhodnou o politickém osudu Benjamina "Bibiho" Netanjahua. Arabská hlasování, která budou spíše formalitou. Chronicky neklidný Blízký východ bude i příští rok čelit požadavkům mladé generace, která odmítá sektářské spory, zato požaduje ekonomickou i politickou perspektivu.

Jen málokdo předpokládá, že příští rok bude v rozbouřeném regionu nuda. „Blízký východ zůstane v následujících pěti, možná deseti lety oblastí, která čelí těm nejzásadnějším výzvám ve své novodobé historii. Některé státy sice mohou zaznamenat nevelký hospodářský růst, dalším však hrozí chronická nestabilita a lokální konflikty,“ předpokládá analýza think tanku Atlantická rada. „Arabský systém vlády je v současnosti pod nebývalým tlakem, státům jako Sýrie a Irák reálně hrozí rozpad. Ekonomické výhledy jsou chmurné navzdory zvýšenému očekávání veřejnosti, která usilovně volá po prosperitě. Vysoká nezaměstnanost přichází v nejhorší možný čas,“ šetří optimismem američtí experti.

Veselá není ani prognóza Světové banky. „Státy Blízkého východu a Severní Afriky (MENA) potřebují odvážnější a hlubší hospodářské reformy,“ tvrdí ekonomové. „Dokonce i v těch několika zemích, které zažily období vyššího růstu, nedošlo ke snížení míry chudoby,“ dodávají. Podle globální instituce trvají chronické problémy typické pro oblast: ekonomikám dominují neefektivní, státem a politiky řízené podniky, zatímco soukromý sektor spíše živoří. Úřady i soudy nejsou schopné, či ochotné vymáhat právo, selhávají bezpečnostní složky. Potud nic nového pod blízkovýchodním sluncem.

Nicméně, nové probuzení mladých demonstrantů (Alžírsko, Irák, Írán, Libanon, zčásti i Egypt) a větší ochota nasadit zdraví v boji s režimem (Súdán), to vše zakládá na naději. Podle serveru Arab Barometer tvoří lidé ve věkové skupině 15 až 29 let zhruba 30 procent obyvatel regionu. A právě oni dobře vědí, že jim stávající vlády sotva s čím pomůžou. I proto opět vycházejí do ulic s požadavky formulované během tzv. Arabského jara, které začalo v roce 2011 a na řadě míst skončilo utopené v krvi, či chaosu (Jemen, Sýrie, Libye). Teď i tehdy žádali protestující především perspektivu – jak profesionální, tak politickou. Jistou novinkou byl letos fakt, že jak Iráčané, tak Libanonci odmítali nadřazovat sektářskou příslušnost nad schopnosti. Tento trend budující základy občanské společnosti by měl přinejmenším v Libanonu pokračovat rovněž v příštím roce.

Co se jednotlivých států týče, Izraelci půjdou zkraje března ke třetím parlamentním volbám za posledních jedenáct měsících. Což v dějinách židovského státu nemá obdoby. Na vině je fatálně rozdělená společnost. Levice i střed má jasno: Izrael se stal rukojmím stávajícího předsedy vlády Benjamina „Bibiho“ Netanjahua, kterého kromě touhy po moci žene vpřed i snaha vyhnout se stíhání za korupci. K podobnému závěru došli už také někteří pravicoví politici: Bibi má proto letos v primárkách opravdového vyzyvatele (Gideona Sara), který zřejmě není zcela bez šance. Není proto vyloučeno, že nejdéle sloužící premiér v dějinách státu příští rok ve funkci skončí, i když zřejmě až poté, co po dalších volbách opět nebude schopen sestavit kabinet.

Poslance bude vybírat také Egypt, v tomto případě ale žádné turbulence čekat nelze. Zemi řídí pevnou rukou armáda v čele s bývalým generálem Abdalem Fattáhem Sísím, který po změnách ústavy může sedět v prezidentském křesle až do roku 2030. Úřady daly letos v červnu jasně najevo, jak si hlasování představují – podle webu Mada Masr zatkly nejméně osm politiků a novinářů zřejmě jen proto, že se odvážili vytvořit politickou formaci s jistou šancí na úspěch právě v parlamentních volbách. Vadilo prý i to, že hnutí do svých řad nepovolalo islamisty, ale ani sekulární stoupence armády. Kandidátka s názvem Koalice pro naději tak skončila dříve, než se stačila ustavit. Vybírat sněm budou i Jordánci, navzdory proklamovaným snahám o zavedení klasické parlamentní demokracie po britském vzoru zde ale dosud fakticky vládne král Abdalláh II.

Saúdská Arábie bude patrně pokračovat v otevírání se turistům, ba dokonce i turistkám. Jak připomíná časopis Forbes, korunní princ a faktický vládce monarchie Mohamed bin Salmán chce v roce 2030 získávat desetinu HDP právě z tohoto byznysu. I proto se příští rok pouštním královstvím pojede další pokračování legendárního závodu mezi Paříží a Dakarem, který se už dávno (z bezpečnostních důvodů) nejezdí mezi Francií a Senegalem. Vstřícnost k návštěvníkům ovšem neplatí pro domácí aktivisty, kteří na rozdíl od země zřejmě zůstanou zavření. Podle nejvyšších a nepříliš aktuálních údajů je nyní za mřížemi až 30 tisíc vězňů svědomí. Jsou mezi nimi také aktivistky, které jen podobně jako účastníci rallye toužily řídit auta, což nyní už oficiálně mohou. Přesto ve vězení zůstávají, neboť princi není zdravé odmlouvat, i kdyby vám šlo o stejnou věc.

Íránská politika

Šanci hlasovat dostanou také Íránci. Nicméně, ve složitém teokraticko-republikánském systému zvolí jen poslance, kterým se odpovídá vláda. Tu vede přímo volený prezident, jinak ovšem až druhý nejmocnější muž Íránu. Prvním je nejvyšší náboženský vůdce, který není vybírán občany v přímých volbách. Jinými slovy: zákonodárci obvykle rozhodují v ekonomických otázkách a mají na starosti běžnou agendu. Klíčová strategická, či zahraničně-politická rozhodnutí ovšem dělají spíše lidé nejvyššího lídra.

Teherán však s napětím čeká na jiné volby. Ty americké, prezidentské. Washingtonské sankce totiž íránskou ekonomiku těžce zasáhly a podle Světové banky bude její výkon v příštím roce klesat o 8,7, respektive až 9,5 procenta. Což je, jak připomíná server stanice Deutsche Welle, nejhorší výsledek od roku 1984, kdy byl Írán ve válce se sousedním Irákem a teprve zpracovával důsledky Islámské revoluce z roku 1979. Jinými slovy: tehdy měl Teherán právo být ekonomicky nevýkonný. Dnes jeho vedení doufá, že demokraté prezidenta Donalda Trumpa porazí a sankce pak zmírní, či rovnou zruší. Nedávné nepokoje v ulicích měst dávají tušit, že Íránci nemají k protestům daleko. Neboť v málokteré zemi jsou názory vlády a občanů tak odlišné.

SDÍLET