Do 10 let někdo přijme bitcoin jako národní měnu. Covid nás vrátil do období 30leté války, musíme nalézt nový model státu, říká hvězdný analytik Bruno Maçães

Portugalec Bruno Maçães je jednou z nejvýraznějších postav současnosti mezi politickými analytiky. Bývalý politik napsal několik knih, které čtou lídři a byznysmeni od Pekingu po Brusel a Washington. Jeho hypotézy jsou neotřelé, silně v nich sází na technologie. Covid považuje za moment, který vrátil civilizaci o několik stovek let do minulosti. „Starý model neutrálního státu, kde vedle sebe pohodlně žije hipster a konzervativní muslim, skončil,“ říká v exkluzivním rozhovoru s Janem Růžičkou pro INFO.CZ. Interview vydáváme i v anglickém znění a následně i jako podcast.

In 10 years, Bitcoin might become a national currency somewhere. Covid moved us several centuries back, says Bruno Maçães

Jste bývalý politik, nyní politický analytik, spisovatel a sloupkař. Začněme s tématem, které je blízké vašemu srdci: geopolitika a covid. Všude kolem sebe vidíme, že je to dramatická změna a svět se pomalu štěpí. Méně globalizace, více nacionalismu. Jak vnímáte dopady covidu ze střednědobého a dlouhodobého hlediska?

Covid přináší obojí – systémové dlouhodobé dopady i dopady okamžité. První změnu přináší na úrovni mezinárodního systému. Vedli jsme debaty o mezinárodním řádu, určité sadě pravidel, institucích a hodnotách, kolem kterých byl svět organizován od konce 2. světové války. Tento systém byl už nějakou dobu pod významným tlakem, zejména kvůli růstu napětí mezi Čínou a USA a kvůli vzestupu dalších mocností. Už před covidem jsme byli svědky určité nestability. Pandemie ale tento proces prohloubila a donutila státy opustit zaběhnutá pravidla. Přinejmenším v posledním roce jsme fungovali bez jakéhokoliv vedení ze strany mezinárodního společenství a každá země dělá, co musí. To je první systémový dopad.

Druhou zásadní změnou je technologie, její důležitost si teď uvědomuje úplně každý. Čím déle krize trvá, tím více je nám jasné, že už nemůžeme mít k technologii stejný přístup jako před covidem. Tehdy jsme si mysleli, že hlavní technologický pokrok už je za námi, postup v mnoha oblastech byl příliš pomalý. Nyní si ale uvědomujeme, že prostředí kolem nás stále představuje hrozbu, a je zjevné, že s tím, jak přichází klimatická změna, je nezbytné, aby technologický pokrok byl rychlejší, odvážnější a intenzivnější. Byli jsme toho svědky i u vakcín. Pokud bychom v minulosti měli tento přístup, pravděpodobně už bychom měli dávno vyvinutou celou řadu nejmodernějších technologií jako jsou vakcíny na bázi mRNA. Ty naštěstí byly vyvinuty velmi rychle.

A podobný pokrok vidíme i v oblasti digitalizace. Doručování zboží zažívá obrovský boom, e-commerce také, ale tím to zdaleka nekončí. Pokud váš internetový obchod roste o 80 procent ročně, vede to k disrupcím (náhlé převratné inovace - pozn. redakce) v řadě oblastí. Pokud to zůstane na současné úrovni, už prostě nemůžete k distribuci přistupovat stejně jako před covidem. Například Walmart se kompletně změnil a s tím se změnila i jeho distribuce. Exploze inovací a souboj zemí o technologickou nadvládu je druhou systémovou změnou.

Existují ovšem i okamžité dopady, mezi něž můžeme počítat vítězství Joea Bidena v amerických prezidentských volbách či omezené fungování Evropské unie, ale je i celá řada dopadů v Číně a v Indii. Je to skutečně největší událost našich životů.

SVĚT — "Covid moved us several centuries back." A talk with Bruno Maçães

Bruno Maçães

Působí v prestižním think-tanku Hudson Institute a jako poradce Flint Global v Londýně. V letech 2013 až 2015 byl portugalským ministrem pro evropské záležitosti a je držitelem vyznamenání ve Španělsku a Rumunsku. 

V roce 2006 získal doktorát na Harvardově univerzitě. Jeho disertační práce získala cenu Richarda Herrnsteina za nejlepší disertaci v sociálních vědách. Maçães vyučoval na univerzitě Yonsei University v Soulu, Bard College v Berlíně a Renmin University v Pekingu. V roce 2008 působil v American Enterprise Institute ve Washingtonu, kde se zaměřil na politické dopady biotechnologické revoluce. 

Je autorem několika knih o mezinárodních vztazích, mezi nejznámější patří The Dawn of Eurasia, Belt and Road a History has begun. Je také pravidelným komentátorem několika mezinárodních médií, mimo jiné Financial Times, Politico, The Guardian či Foreign Affairs. Publikuje také na svém blogu.

Zmínil jste rovnou celou řadu témat. Prvním z nich jsou vakcíny, což je zřejmě nejdiskutovanější téma současnosti. Všichni se k nim chtějí dostat a z vědeckého i výrobního hlediska představují obrovský úspěch. Nevypadá to ale, že by farmaceutické firmy byly vnímány jako hrdinové. Proč?

Je to podivné. Představte si, jaká atmosféra by v současnosti panovala bez vakcín. Loni v létě si mnozí z nás mysleli, že je možné pandemii zkrotit. Domnívali jsme se, že vývoj očkovacích látek bude trvat několik let a nezbývá nám než pandemii zastavit. Ukázalo se ale, že to prostě není možné, a to zejména ve Spojených státech a v Evropě. Pokud bychom vakcíny neměli, čekalo by nás mnoho let utrpení a ekonomický kolaps. 

Myslíte si, že to lidé takto vnímají?

Nejsem si jistý jestli si to uvědomují. Byli jsme skutečně rychlí a jsou to nové postupy, které budou využitelné i v boji proti rakovině a stárnutí. mRNA bude zcela zásadní a to zdaleka nejen z pohledu vakcín.

Evropa má stále velké problémy, protože není dostatečně zaměřená na technologie. Pokud se na vakcíny podíváme z pohledu Evropanů, tak je to příběh o vydělávání peněz, ovšem vůbec si neuvědomujeme, že to je příběh technologický a vědecký. USA si vedou mnohem lépe než Evropa. Přemýšlí o tom a zkoumají, jak technologie fungují, jaká přináší rizika. Chápou, že celý pokrok je „něco za něco“.

Byl jste nejen portugalský politik, ale také politik evropský. Jak vnímáte roli současné Evropské komise ve sporech s Velkou Británií?

Katastrofa. To je to správné slovo. Nicméně na rozdíl od většiny lidí si nemyslím, že problém je v samotné Evropské unii. Naopak. Celoevropský přístup přinesl podstatnou tržní sílu a mnohem větší schopnost dosáhnout lepších výsledků. Celý proces byl bohužel velmi špatně řízen lidmi, kteří neměli zkušenosti a zcela postrádali nezbytný vhled. 

K nalezení odpovědi se musíme vrátit ke komplikovanému vztahu Evropanů k technologiím. Mám na mysli přístup, že technologie jsou něco, co bychom neměli vyvíjet, ale regulovat a brzdit. To je podstata problému. Celý proces vede obchodní vyjednavač, který vytváří pravidla. My ovšem nic takového nepotřebujeme. Politici tomu měli odolat, příliš velká pozornost se přikládala ceně.

Jan Růžička

Je šéfem vnějších vztahů skupiny Home Credit. Žije a pracuje v Hongkongu, kde má na starosti USA, Asii a Evropu. V Česku 10 let pracoval pro vládu jako ředitel kabinetu ministra a patřil k výrazným postavám zdravotnické reformy. Na univerzitách v Asii a Evropě učí behaviorální ekonomii a disrupci ve finančnictví a zdravotní péči.

V létě ovšem všechno vypadalo skvěle…

Každý evropský představitel vypadal v létě spokojeně. Říkali, že si vedeme lépe než Spojené státy, a celý příběh byl jen o Trumpovi. Mnozí Evropané skutečně byli přesvědčeni, že pokud věříte v technologie a nejste Donald Trump, pandemie nepředstavuje velký problém. Panovalo přesvědčení, že situace je pod kontrolou, protože počet případů v červenci klesal. To byl přesně ten moment, kdy Evropská komise vyjednávala nákup vakcín. Myslím, že k tomu přistupovali ve stylu „máme dost času, protože pandemie je pod kontrolou“. Zároveň si mysleli, že vývoj zabere roky. Neměli dostatečnou znalost trhu a možností vědy, aby mohli udělat správné rozhodnutí. 

Můžete srovnat počínání Bruselu a Londýna? Loni britský premiér Boris Johnson příliš mnoho úspěchů při boji s covidem neměl. Nyní Britové mají dost vakcín a očkují poměrně rychle. 

Pandemie je velmi složitý příběh se spoustou protikladů. Pokud se zaměřujete na společenské ukazatele, společnosti, které jsou opatrnější, mají výhodu. Společnosti, které jsou dynamické a velmi živé, se s různými uzávěrami smiřují dost těžko.

Pokud jde o vědu a vývoj, mají dynamické společnosti pro změnu výhodu. Máme dvě fáze pandemie: fázi uzávěr a očkovací fázi. Země, které měly problémy s uzávěrami, mají ve fázi očkování lepší výsledky. Jde o Izrael, USA a Velkou Británii. Tedy země, které někteří popisují jako populistické, což ale také znamená, že jsou schopné činit rychlá rozhodnutí. Je tam obecně kladen větší důraz na silné vedení než na samotná pravidla. 

Bohužel se zdá, že Evropská unie si vede špatně v obou fázích. Je to jediná taková oblast na celém světě. Nicméně máme i země, které si vedly dobře v první fázi a ve druhé jsou příliš opatrné. Například Nový Zéland – s očkováním chtějí začít až za rok. To není dobré rozhodnutí, protože do té doby budou muset zůstat uzavřeni před světem.

Velká Británie měla ve druhé fázi několik výhod, zejména velmi silnou vědeckou a podnikatelskou základnu. Tamní vláda má navíc tah na branku a nebojí se riskovat. Jsou kvůli tomu často kritizováni, ale v tomto případě dosáhli velkého úspěchu.

Západ sedí na vakcínách

Zmínil jste Izrael, Evropskou unii, USA a Velkou Británii. To jsou regiony se špičkovým zdravotnictvím a s přístupem k producentům vakcín. Ale svět není jenom takzvaná západní civilizace… Červený kříž, Světová zdravotnická organizace a nejrůznější neziskovky kritizují „bohatý sever“, že se stará jen o záchranu sebe sama. Co se bude dít v chudých zemích, které nemají peníze ani kapacity, aby si obstaraly vakcíny?

To je velká věc. V Evropě a USA panuje rozpoložení, že ani jedna dávka nebude nabídnuta jiným zemím, dokud se nepodaří naočkovat všechny vlastní občany, kteří o to mají zájem. EU, Velká Británie a USA si vakcíny v podstatě monopolizovaly.

Na konci 2. světové války Spojené státy dokázaly uvažovat vice globálně. Potřebovaly začít s poválečnou obnovou i u sebe doma, musely přivézt vojáky ze zahraničí a musely je začít léčit. Přes to všechno ovšem byly schopny přispět k poválečné obnově Evropy, Japonska a dalších částí světa. Dnes se USA a Evropa hodlají zajímat o zbytek světa až ve chvíli, kdy budou ze všeho venku. To je velké zklamání. Je to v naprostém kontrastu s přístupem, který zaujaly Čína a Indie.

Vypadá to, jako by nebylo možné obětovat byť jen jedinou dávku vakcíny. Jedinými dodavateli v rozvojovém světě jsou neziskovky a soukromí dárci, EU a USA neposlaly ani jednu dávku.

Jak si tento kontrast vykládáte?

Je to skutečně symbolický moment, pokud Čína a Indie využijí této výhody k šíření svého vlivu ve světě. V Africe už jsme zaznamenali řadu vyjádření, kdy si tamní představitelé postěžovali, že se nemohou na Západ spolehnout.

Nemyslím si, že by USA a Evropská unie měly do Afriky posílat obrovské množství vakcín. To by nebylo politicky průchozí, ale určitě by bylo průchozí, aby poslaly alespoň něco a pomohly proočkovat zdravotnický personál v několika zemích. To není technicky nemožné a v minulosti to bylo politicky průchozí. Nyní to vypadá, jako by nebylo možné obětovat byť jen jedinou dávku vakcíny. Jedinými dodavateli v rozvojovém světě jsou neziskovky a soukromí dárci, EU a USA neposlaly ani jednu dávku. 

Co to říká o nás „zápaďácích“ z etické, hodnotové a také geopolitické perspektivy?

Ztrácíme ve světě vliv. Je to nejen otázka etiky, ale také politiky. Marshallův plán nebyl o morálním přístupu, bylo to o tom, že Evropě budou dominovat buď Spojené státy, nebo Sovětský svaz. Marshallův plán byla strategie, jak nenechat Evropu napospas Sovětům.

Dnes je před námi stejná otázka, ale zdá se, že už nemá jakoukoli váhu a že veřejnost už tomu nerozumí. Máme teď demokracii, která reaguje jen na velmi aktuální věci a o dlouhodobou perspektivu se vůbec nezajímá. Asi si dokážete představit ten skandál, kdyby se EU nebo USA rozhodly poslat vakcíny do jiné země. Lidé na vůdčích pozicích by byli obviněni, že poškozují zájmy vlastních občanů. 

Číňané to dělají ze dvou důvodů – z geopolitického a byznysového. Pandemie je v Číně pod kontrolou a mohou chvilku počkat. Některé části země naočkují, ale určité procento vakcín, které si sami vyprodukovali, si mohou dovolit poslat do zahraničí. Přispívá k tomu i skutečnost, že situace v EU a USA se vymkla kontrole. 

Je to další daň za neschopnost zvládnout covid. Jste v tak beznadějné situaci, že se můžete starat jen o okamžité potřeby, a nikoliv o celkový vliv na svět. Je to obrovský příběh, kde vakcíny a geopolitika nahrávají Číně. 

Přichází století Asie?

Víte, že ve své knize Dawn of Eurasia (Úsvit Euroasie) argumentuji, že nedává příliš velký smysl hovořit o „Asii“. To, čeho jsme svědky, je integrace Asie a Evropy do Eurasie. Mimochodem všichni souhlasí s tím, že Evropa je pořád důležitá. Čína se dokonce rozhodla, že investiční dohoda s EU je její největší priorita pro rok 2020, a zjevně si tedy myslí, že Evropa je důležitá.

Pokud mluvíte o Asii, tak se velmi zdráhám zkoumat, co má společného třeba Japonsko se Saúdskou Arábií. Můžeme se o tom bavit, ale velký smysl to nedává. Japonsko i Saúdská Arábie toho mají mnohem více společného s Evropou než sami se sebou. Asie není kulturní entita a není ani geopolitická entita. To je ten důvod, proč bychom ji měli nazývat Eurasie. Když hovoříme o hospodářské dynamice, máme na mysli celé jedno pobřeží Tichého oceánu a území, které se táhne od Pekingu po Bombaj skrz Jakartu. To je ta oblast, která se stala středobodem světového hospodářství, není to celá Asie, o čem je řeč. Mnoho jejích částí stojí na samém okraji světové ekonomiky.

Bitcoin je další z velkých příběhů roku 2020 a má to samozřejmě spojitost s covidem. Existují obavy z inflace, obavy z vývoje kurzu dolaru, které pramení ze všech těch stimulačních balíčků. Lidé začali o bitcoinu přemýšlet mnohem vážněji.

Přejděme na jiné téma: covid jako disruptor – narušitel zaběhnutých pořádků. Bavili jsme se už o inovacích v případě vakcín či e-commerce, ale zdá se, že covid nastartoval inovace i v celé řadě dalších oblastí. Myslíte si, že ony oblíbené disrupce přichází ve větším počtu?

Na první místě je obrovská akcelerace digitalizace. Věděli jsme, že přijde, ale byl k tomu potřeba určitý sociální šok. Před pěti lety byste si o člověku, který by vám nabídl setkání přes Zoom (program pro hromadný videochat – pozn. redakce), mysleli, že je líný. To už se nestane. Lidé nalezli úplně novou rovnováhu a určitě už nebudou dělat věci „postaru“. Digitalizace ovšem nepřináší jen Zoom, ale také automatizaci, robotiku nebo telemedicínu. Jsme svědky obrovské inovační exploze v biomedicíně nebo v biotechnologiích. Podobně je tomu i v případě přenosu energie, geotermální technologie nezadržitelně roste. Nakonec nesmíme zapomenout na kryptoměny a zejména bitcoin. 

To je další z velkých příběhů roku 2020. Bitcoin překonal hranici 50 tisíc dolarů, což bylo v minulosti nepředstavitelné. Má to samozřejmě spojitost s covidem. Existují obavy z inflace, obavy z vývoje kurzu dolaru, které pramení ze všech těch stimulačních balíčků. Lidé začali o bitcoinu přemýšlet mnohem vážněji. Každopádně rok 2020 byl rokem dramatické technologické inovace. Každý den vzniká něco nového.

Připomněl jste mi příběh z Hongkongu. Možná víte, že tady musíte strávit 21 dní v karanténě v hotelovém pokoji, což je poměrně drsné. Někteří mí kolegové přiletěli z Evropy a zamířili do karantény. Když mohli hotel opustit, vždy jsem se jich ptal, jaké to bylo. Byla to nuda, nebo to bylo jako v Matrixu? Říkali, že byli v tom omezeném prostoru se Zoomem skutečně šťastní. Přichází „éra Matrixu“? Budeme žít v určité formě virtuální reality?

Nemyslím si. Je tady celá řada lidí, kteří jsou skutečně traumatizováni, protože nemohou cestovat a chybí jim lidský kontakt. Ve chvíli, kdy pandemie skončí, veškerá spotřeba poletí nahoru. Lidé si budou užívat za peníze, které ušetřili. 

Měl bych větší starost o inflační tlaky ve chvíli, kdy každý bude chtít cestovat a jít do restaurace, místo toho, aby si koupil notebook a zůstal doma. Budou to velmi zajímavé roky, podobně jako zlatá dvacátá léta v minulém století. Ano, práce bude mnohem vice digitalizovaná, volný čas budeme ovšem trávit stejně jako před pandemií. Lidé zase budou chtít jít na živý koncert, to určitě nezmizí.

Kryptoměny a panika starých finančníků

Zmínil jste bitcoin. Jak jej vnímáte? Poroste tlak na jeho regulaci, stejně jako roste tlak na regulaci internetu a sociálních sítí?

Sledujeme velký závod mezi technologickým vývojem a regulací. Státy jsou z obtížně kontrolovatelné moci internetu nervózní. Celá síť se velmi dramaticky mění a stává se mocnější a mocnější. To, co jsme viděli v případě společnosti GameStop, byl dobrý příklad síly internetu. Marc Andreesen (americký investor, mimo jiné zakladatel společnosti Netscape – pozn. redakce) říká, že internet je největší hedgeový fond, protože je schopen rychle nahromadit investice z různých zdrojů a přesunout je jakýmkoliv směrem. To se bude dít stále častěji. 

Doposud na internetu tolik peněz nekolovalo. Celá síť byla posledních deset let zejména o reklamě, což je velmi omezená byznysová aktivita. Bylo to logické, ale teď vidíme velkou změnu. Internet se stává internetem peněz a financí. Je to síla, kterou už vlády nedokážou kontrolovat. Některé se o to pokusí a právě o tom bude příští dekáda. Vlády si budou muset vybrat, zda se okolnostem přizpůsobí, anebo se to celé pokusí zastavit. 

Kdo vyhraje?

Pravděpodobně ten, kdo se nechá unášet okolnostmi. Otázkou je, která vláda přijme bitcoin jako první. To by mohl být důvod, aby jej centrální banky zařadily do svých rezerv. O něco podobného se pokouší americké Miami. Jsem si jistý, že během příštích deseti let budeme mít centrální banku a stát, který přijme bitcoin jako národní měnu. Vlády by měly přemýšlet, jak tyto technologie přijmout a přizpůsobit se jim mnohem spíše než je potlačovat. To by byl boj, který jim nic nepřinese.

Sílu internetu vidíme ve vlivu na masu uživatelů. Na druhou stranu nelze pominout sílu osobnosti či influencera. Vzpomeňme třeba na Elona Muska a jeho boj proti shortování na burze. Stanou se tito influenceři v digitální éře ještě silnější?

Internet se stává vice demokratickým. Existují jedinci, kteří mají značný vliv na trhy a ten je obvykle založen na zkušenostech a bohatství. Elon Musk je nejbohatší člověk světa, ale jeho přitažlivost stojí především na charismatu a popularitě. Myslím, že reakce, kterou jsme v posledních čtyřech týdnech viděli, byla určitým projevem paniky finančního establishment z tohoto nového světa.

Zarážející je, že už se nikdo příliš nezajímá o skutečnou hodnotu konkrétních aktiv. Vždy šlo o to, jestli je fundamentální hodnota víc než dojmy trhu. Zdá se, že tato rovnováha je postavená na hlavu a všichni se zajímají mnohem více o pohyby trhu. Pro generaci, která roste na kryptoměnách, je to velmi přirozené.

Když sledujete diskuse na sociálních sítích, mají úplně jinou filozofii vnímání hodnoty a úplně jiný pohled na trhy. Lidé do něčeho „napumpují“ peníze, v jeden moment hromadně prodají a jdou zase dál. Celá dynamika je mnohem méně o fundamentech a mnohem více o chování davu. Podle mě je to v pořádku, ale pro konzervativní finanční establishment je to určitě velmi zneklidňující.

Máme tak celkem tři zásadní změny. Více demokracie, více virtuálního světa a více rychlosti. Finanční trhy se stávají internetem samy o sobě. On je postupně pohlcuje.

Ani klimatická krize nepovede k větší spolupráci mezi státy. Soutěživost ještě zesílí.

Mění se společnost i kapitalismus. ESG, udržitelnost, boj proti klimatické změně, politická korektnost či progresivismus. To jsou stěžejní nová témata, která představují jednu kulturní frontu. A pak je tady „antikultura“ jdoucí proti tomu v opačném směru, poslední čtyři roky ji reprezentoval Donald Trump. Ale není to jen on, v každé zemi existuje mnoho lidí, kteří mají obavy ze sociální, ekonomické nebo kulturní situace. USA jsou nyní bojištěm těchto dvou front. Jak vnímáte dynamiku tohoto střetu?

Myslím, že covid pravděpodobně zkomplikuje snahu o etičtější řešení sociálních sporů, které popisujete. V poslední době jsme se naučili, že žijeme ve velmi soutěživém světě, kde jsou klíčové zdroje z definice nedostatkové. Dříve to tak nebylo, zdroje tu bývaly pro veřejné blaho. Tohle je značný posun v našem mentálním nastavení.

Uvědomujeme si, že právě tento nedostatek vytváří extrémně soutěživý svět. Je to svět, kde už jde méně o společný zájem a spolupráci a více o konkurenci. První fáze boje s covidem byla o tom, kdo lépe zvládne podchytit šíření viru a restartovat ekonomiku. Druhá je o vakcínách a je to ještě o dost ošklivější souboj.

Co si myslíte o klimatické změně, Pařížské dohodě a v této souvislosti i o konci Donalda Trumpa a nástupu Joea Bidena?

Myslím si, že ani klimatická krize nepovede k větší spolupráci mezi státy. Soutěživost ještě zesílí. Může se opakovat to, co vidíme v souvislosti s covidem. Pokud klimatická krize těžce zasáhne určité části planety, ty zbylé to mohou vnímat jako příležitost, jak nalákat lidi a talent.

Je takřka nevyhnutelné, že covid je pouhou předehrou pro svět, kde environmentální tlak ještě zesílí. Přijdou další pandemie a k nim přibudou klimatické krize, odolnost vůči antibiotikům a další výzvy. Společnost se tomu bude snažit čelit, ale agresivní soupeření bude důležitější než dodržování pravidel.

Takže už žádné pohádky o konci dějin, jaký nastínil Francis Fukuyama? Liberální mír nepřichází?

Skutečně nevidím zářnou budoucnost pro teorii konce dějin, což byla v podstatě jen ideologie světa, kde máme všichni stejnou výchozí pozici, a světa, kde nejsou rozpory. Stabilního světa, z něhož zmizely konflikty. Covid skutečně představuje konec toho všeho. 

Nestabilita systému tu už byla, důkazem jsou obchodní války. Dokud nepřišel covid, tak řada lidí věřila, že tuto nestabilitu jsme si způsobili sami – byl tady populismus Donalda Trumpa, který ji vytvářel. Covid ale ukázal, že nestabilitu jsme nezpůsobili, je to jen součást našeho prostředí. Je to budíček. Vstoupili jsme do éry nestability, kde jsou pravidla neustále porušována. V uplynulém roce jsme opustili úplně každé pravidlo. 

Základním principem je, že ve svobodné společnosti nemůžete lidi držet doma. Ale tenhle klam brzy zmizí a v následujících dekádách si budeme muset zvyknout na svět, kde sice budeme mít pravidla, ale kdykoli se v nich budou moci náhle objevit výjimky.

Mluvíme spolu o mezinárodní spolupráci a rozdílech mezi jednotlivými zeměmi. Svět je rozhodně mnohem komplikovanější místo než před rokem. Co se bude dít uvnitř Evropské unie a Spojených států?

Starý model neutrálního státu, kde vedle sebe pohodlně žije hipster a konzervativní muslim, skončil. Bude to méně neutrální a mnohem více stranické. Když se rozmanitost dostala dál, než jsme si kdy dokázali představit, musíme si klást následující otázku: Pokud máme nekonečnou rozmanitost, jak vytvoříme společnou myšlenku či soubor pravidel, která nás budou spojovat?

Právě o tomhle přemýšlí úplně každá část světa a je to ta možná ta nejzajímavější otázka současnosti. Čína vytváří systém jakéhosi kolektivního, permanentního budování národa. Chtějí onu rozmanitost omezit, aby stát mohl fungovat společně. Evropská unie se snaží vytvořit rámec, na základě kterého budou pravidla téměř automatická. Bruselská byrokracie má takřka umělou inteligenci, kde jsou pravidla uplatňována na základě algoritmů. 

Indie se snaží zrekonstruovat bývalou indickou civilizaci. Celý svět začíná úplně od nuly. Manuál jak budovat stát, který platil poslední tři století, je zastaralý a nefunguje. Musíme začít vytvářet úplně nový návod. Všichni experimentují se vším, je to velmi vzrušující, nebezpečné a zneklidňující, nicméně je rozumné zkoušet nejrůznější možnosti. Vůbec nejsem znepokojen tím, že Čína nastoupila nějakou cestu. Může, ale také nemusí fungovat. USA také nastoupily nějakou cestu a Evropa jde zase jinou cestou. Žádná z nich se nestane dominantní.

Vynalézt nové ohně

Takže jsme zpátky v období před Westfálským mírem, který ukončil 30letou válku?

Ano. Jsme zpátky v situaci před čtyřmi nebo pěti stoletími, kdy vznikal moderní stát. Tehdy Evropa vůbec neměla tušení, jestli to bude fungovat v 17. století a dál. Bylo to velmi riskantní dobrodružství. Mohlo to skončit katastrofou, ale nakonec to zafungovalo. Model státu, který se vyvinul v Evropě, se ukázal natolik funkční, že jej nakonec přijal celý svět.

Jsme zpět v okamžiku, kdy čelíme zcela otevřené budoucnosti a nevíme, co zafunguje. To je samozřejmě velmi stresující a je rozumné počítat se všemi možnými variantami. To dělali i v 17. a 18. století, kdy v Evropě vyzkoušeli celou řadu modelů státního zřízení. Byla tam radikální parlamentní demokracie nebo také bonapartismus s lídrem, kterého nikdo nechtěl. Existovalo 10 až 12 odlišných modelů, které mezi sebou soupeřily. Nakonec zvítězil mix některých z nich. Myslím, že bychom se měli chovat jako naši předci: být otevřeni všem možnostem a nelpět na tom, k čemu nakonec kdysi došli oni.

Co nás jako společnost ještě drží pohromadě?

Pokud byste se mě zeptal, co drží svět pohromadě, myslím si, že by se odpověď lišila v každé společnosti. Je pro mě naprosto přijatelné, že nemáme všichni stejný model. To, co drží Evropany pohromadě, se úplně liší od toho, co drží pohromadě Čínu. Co drží svět pohromadě, je velmi dobrá otázka, protože toho moc nebude. Zdá se, že jedním z takových příkladů je technologie. Zdá se být jedinou univerzální hodnotou, což je zároveň největší lekce z covidu. 

Stali jsme se velmi pyšnými na svoje hodnoty, pravidla, etiku, vztahy. Ovšem náhle jsme se ocitli ve stejné situaci jako naši předci. Jsme zpátky tam, kde jsme byli před 20 tisíci lety, možná ještě dál. Jsme velmi křehká stvoření v drsném prostředí. Zvířata, která může zdecimovat jeden virus. Snažíme se prostředí kontrolovat prostřednictvím technologie. Vynález ohně z nás udělal lidské bytosti, teď potřebujeme vynalézt nové ohně.

SDÍLET
sinfin.digital