Češi s meči Tuaregů. Vláda vysílá vojáky do krize, která nemá snadná řešení

Erik Siegl

30. 01. 2020 • 18:00

ANALÝZA | Pondělní rozhodnutí vlády vyslat do Mali, Nigeru a Čadu dalších 60 českých vojáků si zaslouží větší pozornost a nemělo by zapadnout. Nejen kvůli rizikům a nástrahám ostré bojové mise, ale i pro jeho širší kontext – ať už politický či regionální. Co je vlastně důvodem, cílem a předpokladem zdaru stále silnějšího evropského a českého angažmá v Sahelu?

Na rozdíl od dosavadního působení 120 výsadkářů v Mali, kteří střeží vojenskou základnu výcvikové mise Evropské unie v hlavním městě, půjde – pokud vládní návrh odsouhlasí parlament – o nasazení přímo na frontové linii či na území pod kontrolou místních odnoží takzvaného Islámského státu a Al Kájdy. Jeho cílem bude podporovat místní jednotky „asistencí a poradenstvím a doprovázet je i do bojových operací“ v rámci úkolového uskupení Takuba (tradiční meč Tuarégů) a Francouzi vedené mise. Tolik známá fakta z českých médií, nyní širší kontext.

Důvodem této „mission creep“ (neboli plíživého rozšíření operačních úkolů) je výrazné a celkové zhoršení bezpečnostní situace. Ukazuje se, že dosavadní taktika vojenské mise EU „vytrénuj a vybav na cvičišti“ nedostačuje. Malijská armáda za poslední tři měsíce loňského roku ztratila téměř dvě stovky vojáků při koordinovaných útocích džihádistických skupin, které rozšiřují svůj operační rádius ze severu hlouběji do centra Mali a na širokém pomezí s Nigerem a Burkinou Faso. Minulý týden při útoku na nigerskou armádu zabily 89 vojáků. Při takovém počtu ztrát může pomoct přímější podpora ze strany dobře vycvičených a vyzbrojených jednotek Evropanů, kteří by tak odlehčili Francouzům.

Vážnost situace naznačuje i to, že před dvěma týdny Francie svolala summit pěti zemí Sahelu (Mali, Niger, Čad, Mauretánie a Burkina Faso), aby čelily krizi, která se nekontrolovaně přelévá přes v podstatě nestřežené hranice stále většího počtu zemí. Prezidenti domluvili zatím alespoň na papíře vytvoření společného velení mezi místními ozbrojenými složkami a francouzskou vojenskou operací a apelovali na širokou pomoc USA, OSN a evropských zemí.

Z pohledu Francie je vojensky i politicky klíčové získat spojence do této války, v níž už sedm let bojuje (nyní asi s 4700 vojáky) a ztráty na životech počítá na desítky. Při neochotě Britů či Němců nasadit své vojáky, je oceňovaná pomoc malých zemí jako Estonsko a Česko. Ostatně i proto francouzský ministr zahraničí Le Drian vážil minulý měsíc cestu do Prahy. Česko si tímto krokem chce zlepšit své v očích Paříže politicky nevalné postavení, způsobené odmítáním přerozdělování uprchlíků. Nyní bude česká vláda diplomaticky argumentovat, že jedná solidárně při řešení jedné z příčin migrace z nitra Afriky. Aby tento argument platil, nestačí profesionální a „akční“ nasazení vojáků, ale i dlouhodobější strategie. Její úspěch přitom závisí i na nevypočitatelných místních podmínkách, vládách a mocenských strukturách, v nichž není snadné se orientovat. Tak jako v Afghánistánu, odkud se USA a země NATO bez dosažení svého původního cíle po téměř dvou dekádách stahují, Češi budou opět spoléhat na prozíravost a vedení velmoci – tentokrát Francouzů.

Příčiny nestability zemí Sahelu jsou přitom mírně řečeno komplexní a dlouhodobé. Jejich řešení přesahuje horizont jakékoliv vojenské mise časově i co se týče jejich prostředků. V oblasti se už desetiletí, mimo pozornost většiny médií, odehrávají mnohé místní konflikty a v současnosti jedna z nejvážnějších humanitárních krizí, která se rozšiřuje a zhoršuje. Dle odhadů Mezinárodního červeného kříže je v oblasti 10,8 milionu lidí ohrožených podvýživou nebo přímo hladem. Nestabilita a útoky z Mali zasahují stále více sousední země. V Burkině Faso Islámský stát nově ovládl velké území a boje vyhnaly z domovů asi půl milionu lidí, podobné přelití nestability podle pozorovatelů hrozí Ghaně a Beninu.

Tradiční konflikty mezi nomády a usedlým obyvatelstvem o zdroje zostřují kromě nucených přesunů i změny klimatu, které oblast silně postihují. Delší a intenzivnější sucho, změněný rytmus vodních srážek (loni Niger dokonce poprvé zaznamenal i sněžení) či rozšiřování Sahary dále zmenšují chudé zdroje obživy. Více obyvatel se koncentruje v jakžtakž bezpečných oblastech, což zesiluje tradiční a vyvolává nové konflikty. Běžná ekonomická aktivita a život jsou narušeny – mnoho škol a zdravotnických center muselo zavřít či funguje pouze omezeně. V tomto koloběhu zesilující nestability a deprivace základních potřeb nelze vždy jednoznačně rozlišit, co jsou příčiny a co následky.

Také demografický růst způsobuje, že tento velmi zaostalý region by byl pravděpodobně v krizi i bez přispění Islámského státu a Al Kájdy. V jejich případě se jedná silné regionální odnože, které vyrostly v místním prostředí bez velké péče jejich „matek“, což je činí o to více nebezpečné a zakořeněné. Nejen džihádistické skupiny, ale spolu s nimi či nezávisle působící kmenové milice, jsou největším a na místní poměry dobře platícím „zaměstnavatelem“ v regionu, který podniká v pašování drog, zbraní, lidí a všeho druhu a ponechává možnost pro osobní destruktivní iniciativu. Na ní se podílí i místní špatně placené a cvičené bezpečnostní složky, kterým mezinárodní nevládní organizace připisují značný podíl na civilních obětech, zejména v Burkině Faso a Mali. Podle odhadů bojové operace malijské armády vyhnaly z domovů až 80 tisíc lidí, zhruba 40 procent celkového počtu uprchlíků v této zemi.

Čeští vojáci vstupují na rizikový, a podobně jako v případě Afghánistánu na klimaticky, politicky a kulturně cizí terén. Střízlivě viděno, mají pomoct „držet obranu“ a zabránit dalšímu zhoršení krize, rychlé řešení ale neexistuje. Zastavení radikálních džihádistů se neobejde bez dlouhodobější vojenské podpory nejen Evropanů, ale i Američanů. Ti ale oznámili stažení minimálně části své zpravodajské a letecké podpory, kterou Paříž považuje za kriticky důležitou, jak o tom opět přesvědčovala ministryně obrany Florence Parly toto pondělí ve Washingtonu. Každopádně komplexní krize nemá snadné, a už vůbec ne výlučně vojenské řešení. Podobně jako jiná ohniska nestability, potřebuje oblast Sahelu lepší místní správu, dlouhodobou a soustředěnou humanitární a rozvojovou podporu – a obojího se mu doposud dostávalo pomálu. Jinak evropská a česká vojenská účast nenaplní svůj strategický a možná ani operační cíl. To je dobré mít na paměti i s ohledem na nepoměr mezi nyní rostoucími výdaji na obranu a dlouhodobě stagnující humanitární pomocí Česka v řádu dvě stě milionu korun.

SDÍLET