Čtyři týdny války o Náhorní Karabach aneb Když dojdou mladí

Jan Kofroň

30. 10. 2020 • 06:00
ANALÝZA | Minulý týden v neděli skončil čtvrtý týden bojů o Náhorní Karabach. Není to válka nízké intenzity, na jaké jsme si v posledních dekádách zvykli. Naopak, intenzitu bojů dokládá jak počet padlých vojáků, tak i jejich věkové složení – což jsou aspekty konfliktu, kterým věnujeme následující řádky.

V sobotu 17. října se Arménům u hranic s Íránem rozpadla obrana a ázerbájdžánské síly pak rychle postupovaly přes celé jižní křídlo až k hranicím vlastní Arménie. Přiblížily se až k Lačinskému koridoru, který představuje klíčovou spojnici mezi Náhorním Karabachem a Arménií. Ač se zdá, že Azeři nyní nemají sílu k jeho dobytí, situace se pro Armény v Náhorním Karabachu stala kritickou.

Údaje o padlých vojácích poskytuje pouze arménská strana. Činí tak téměř každý den, což umožňuje sestavit dataset, který (po očištění od duplikací z prvních dní konfliktu) čítá k 28. říjnu 1059 jmen. Počítejme s tím, že udávaná data jsou podhodnocená. Chybí v nich pohřešování, z nichž většina zřejmě zahynula (zajatců je jen hrstka) a navíc informace o ztrátách mohou přicházet se zpožděním. Velmi pravděpodobně je tedy mrtvých po měsíci bojů výrazně přes 1300. A na každého mrtvého připadá několik raněných. Z těch několika tisíc raněných pravděpodobně několik set zemře, nebo již zemřelo. Přijměme však data, jak jsou, a podívejme se, co z nich lze vyčíst.

První graf ukazuje ztráty sumarizované po týdnech bojů (datum udává začátek daného týdne). Upozorněme, že vzhledem k zmíněnému zpoždění v reportování první týden reálně zahrnuje jen šest dnů bojů a současný (pátý) týden je v čase zveřejnění tohoto textu pochopitelně neúplný. Prozatím platilo, že každý další týden bojů znamenal více mrtvých arménských vojáků než ten předešlý.

Vyčnívá zejména minulý týden, kdy se ázerbájdžánským silám povedl průlom, který Arméni nedokázali zastavit. Právě v důsledku rozvratu obrany mohly ázerbájdžánské jednotky (poprvé od začátku konfliktu) ukořistit významnější množství arménské techniky a munice opuštěné chvatně se stahujícími obránci. Začátek tohoto týdne byl výrazně klidnější (po dohodě o příměří), v posledních desítkách hodin však konflikt opět nabral na obrátkách.

Jen pro kontext si řekněme, že například česká armáda za dobu své existence zaznamenala 29 mrtvých v zahraničních misích. Izrael v třítýdenní válce Jom Kipur ztratil něco přes 2500 lidí. Ovšem měl tehdy zmobilizovanou armádu o 400 000 vojácích a vojačkách, což bude zřejmě až čtyřnásobek současného stavu arménských sil.

Již v prvním týdnu bojů Arméni v Náhorním Karabachu mobilizovali a na videích jsme tak mohli vidět postarší rezervisty. To se promítlo i do složení ztrát. Jak ukazuje graf 2, dominují v něm osmnácti až dvacetiletí, kteří si právě plní povinnou vojenskou službu, následně jsou však ztráty téměř vyrovnané pro dvacátníky i třicátníky. Již tyto údaje ukazují, jak hluboko musí Arméni sahat do lidských zdrojů, aby naplnili a doplnili své jednotky.

Ještě výmluvnější obrázek o vývoji konfliktu však získáme, když si prohlédneme distribuci věku padlých po týdnech bojů, což zaznamenává následující třetí graf. Ten ukazuje jak jednotlivé případy, tak i jejich distribuci pomocí boxplotu, který rozděluje data na stejně početné čtvrtiny (tzv. kvartily) právě dle věku padlých (průměr značí kříž). 

Vynecháme-li současný (neúplný) týden, můžeme boje rozdělit do dvou základních fází. Zatímco v prvních dvou týdnech bojů bylo 50 % padlých z dvou či tří nejmladších vojenských ročníků, v druhých dvou týdnech tento mediánový věk poskočil na více než 26 let. A jestliže v prvních dvou týdnech bylo 75 % padlých mladších 29 let, nyní se tento věk vyhoupl na 35. S trochou nadsázky, tohle již není válka mladých kluků, ale mužů středního věku. Uvědomme si, že distribuce věku padlých bude celkem věrně kopírovat věkové složení jednotek účastnících se bojů (ať přímo na frontě, či v podpůrných rolích). Můžeme tedy předpokládat, že mnoho bojujících útvarů bude mít věkový průměr kolem 35 let (některé výrazně více).

Právě výrazný nárůst podílu padlých ve věkových skupinách třicátníků v průběhu třetího a čtvrtého týdne ukazuje, že se tvrdých bojů musí již účastnit i ty rezervní útvary, které by za normálnějších okolností hrály v konfliktu druhořadou roli.

Ztráty se přirozeně liší podle typu útvarů (např. PVO, mechanizované útvary a dělostřelectvo byly hlavním terčem leteckých útoků), ale i konkrétních specializací (posádka prostředku PVO nesla jinou míru rizika, než spojař u téhož útvaru). Není to tedy tak, že by Arméni přišli o všechny mladé, ale lze tušit, že přišli o výraznou část mladých s konkrétními vojenskými specializacemi.

Pro nejbližší vývoj války bude klíčové, zda Ázerbájdžánu zbyly síly pro další rozvíjení útoku. Baku mlčí o svých vojenských ztrátách, nicméně na řadě fotek a videí vidíme, že se v posledních dnech do bojů zapojily útvary s věkovým průměrem přes třicet let. Další záběry ukazují využití (beznadějně zastaralých) 85 mm druhoválečných houfnic. Nicméně i pokud Arméni přečkají další týden, dva, či tři z dlouhodobého hlediska bude jejich situace neřešitelná, nepřijde-li pomoc z vnějšku. Na rozdíl od Ázerbájdžánu budou totiž díky své ekonomické a populační slabosti jen obtížně doplňovat materiální a lidské ztráty.

A lze z toho všeho odvodit nějakou širší lekci? Probíhající boje připomínají, že byť je v konfliktech vyšší intenzity snaha o minimalizaci ztrát významným faktorem, jakmile konflikt překročí několik dní, narůstá význam schopnosti nahrazovat materiální a lidské ztráty. To je přitom výzva, kterou řada evropských armád v posledních dekádách ignorovala. Ne, nemáme začít přeorganizovávat evropské armády – geopolitická situace nám dovoluje odlišnou filozofii ozbrojených sil. Měli bychom si však svých omezení být dobře vědomi a ptát se, zda je lze alespoň částečně potlačit (s vynaložením co nejmenších dodatečných zdrojů).

SDÍLET