Rozsáhlé geopolitické otřesy ve východní Evropě zásadním způsobem podkopaly východní rozměr evropské zahraniční a sousedské politiky. Na otázku, zda je vlajková loď EU „Východní partnerství“ stále udržitelným přístupem, je třeba v zásadě odpovědět ano, ale zároveň musí dojít k jeho podstatné revizi a přenastavení do nových, válkou ovlivněných podmínek.
Nová fáze ruské války proti Ukrajině zahájená 24. února znamenala nejen pro východní Evropu, ale také pro samotnou Evropskou unii zásadní šok. Ruská stále trvající agrese proti Ukrajině a dalším státům regionu stála již minimálně desítky tisíc životů ukrajinských obyvatel, zničila více než třetinu tamní energetické infrastruktury a vyhnala ze země miliony lidí, přičemž další miliony musely vyhledat útočiště v jiných částech země. Ruská válka proti Ukrajině přitom stále nekončí, a naopak se stupňuje ve své agresi, zejména proti civilnímu obyvatelstvu.
EU na to reagovala bezprecedentním zmobilizováním finančních, personálních i vojenských kapacit a zdrojů humanitární pomoci přímo na Ukrajině, ale také ve svých členských zemích včetně České republiky, která v nebývalé solidaritě poskytla azyl stovkám tisíc ukrajinských uprchlíků z válečných zón.
Zároveň Evropská unie schválila osm sankčních balíčků, které měly za cíl potrestat Kreml za jeho agresivní počínání jak vůči Ukrajině, tak stále více i ve vztahu k jednotlivým členským státům Unie, vůči kterým Rusko začalo nasazovat všechny dostupné prostředky, včetně tlaku na energetiku a ceny paliv nebo kybernetické a další formy hybridních útoků ve snaze ovlivnit západní veřejné mínění a podkopat společný postoj EU v otázce ruské agrese.
V jedné věci si však Evropané stále neví rady a přešlapují na místě, a to když prozatím zásadnějším způsobem nedokázali proměnit svou regionální politiku Východního partnerství – pomyslnou vlajkovou loď evropského přístupu vůči východu, která od roku 2009 sdružuje šest zemí východní Evropy a jižního Kavkazu.
