ANALÝZA KARLA BARTÁKA | Hnutí En Marche prezidenta Emmanuela Macrona v posledních regionálních i komunálních volbách oslabilo. Rostou naopak preference Republikánů, kteří právě vybírají svého kandidáta pro prezidentské volby. Primárky se vyplatí sledovat, protože z nich může vzejít příští francouzský prezident.
V neděli večer se konala třetí televizní debata pěti kandidátů klasické francouzské pravice, kteří se ucházejí o oficiální kandidaturu strany Republikáni pro prezidentské volby vypsané na duben příštího roku. Primárky se budou konat v prvním prosincovém týdnu; hlasovat bude, pravděpodobně v několika kolech, na 150 tisíc členů strany. Zvolený politik bude mít podle průzkumů dosti slušnou šanci postoupit do druhého kola prezidentské volby. V tom by pak, podle těchže průzkumů, mohl i porazit stávajícího prezidenta Emmanuela Macrona, který kandidaturu ještě neoznámil, ale nepochybně bude o znovuzvolení usilovat.
Čtyři muži a jedna žena
Nejznámější tváří je pro Francouze patrně šestapadesátiletý Xavier Bertrand, prezident severofrancouzského regionu Hauts-de-France, žoviální politik s pohotovým jazykem, který hájí klasický pravicový program s lidovým akcentem; spoléhá hlavně na podporu chudších pracujících. Bývalý dvojnásobný ministr byl od počátku považován za těžkou váhu, hlasování členské základny mu však moc nevyhovuje – v roce 2017 stranu opustil na protest proti jejímu vedení a musí nyní tuto svou nevěru vysvětlovat.
Republikánskými kartami zamíchal Michel Barnier, několikanásobný ministr a evropský komisař, nakonec vyjednávač EU pro brexit, který oznámil kandidaturu jako poslední a je v 70 letech také nejstarším uchazečem. Jeho brilantní „evropské“ angažmá mu sice u francouzských voličů moc nepomáhá, má na své straně ovšem aparát a nejvěrnější jádro Republikánů, kterému na rozdíl od Bertranda (a také Valérie Pécressové) zůstal vždy věrný. Údiv vyvolal spíš v Bruselu, když se v kampani rozhodl hrát na tvrdě pravicovou, ba protievropskou notu – navrhl například výrazné zpřísnění (již beztak přísných) protiimigračních opatření, nebo takové změny francouzské ústavy, které by znemožnily nadřazenost evropské legislativy.
Valérie Pécressová (54), která stojí v čele regionu Ile de France, sloužila jako ministryně ve vládě Nicolase Sarkozyho. Sama sebe líčí jako „ze dvou třetin Merkelová a z jedné Thatcherová“; předkládá spíše liberálně pravicový program a podle pozorovatelů se v ekonomice příliš neliší od toho, co ve funkci prosazuje Emmanuel Macron. Její nevýhodou v primárkách je to, že Republikány v roce 2019 nejen opustila, ale dokonce založila i vlastní stranu Svobodní, jejíž jepičí život ukončil návrat Pécressové do rodného stáda.
Zbývajícím dvěma kandidátům průzkumy přisuzují pozice outsiderů. První z nich, Philippe Juvin, starosta města La Garenne-Colombes, sází na svou pověst lokálního politika, který má blízko k obyčejným lidem, a také lékaře proslulého rolí šéfa intenzívní péče v jedné pařížské nemocnici za pandemie covidu-19. Jeho program obsahuje zejména přenos pravomocí z centrální na regionální a lokální úroveň. Poslední Eric Ciotti si s oblibou půjčuje argumenty od krajní pravice – chce diskriminovat cizince z neevropských zemí či vybudovat „francouzské Guantánamo“ pro internaci islámských teroristů. Vyznamenal se slibem, že pokud se do druhého kola prezidentské volby dostane xenofobní populista Eric Zemmour, odevzdá hlas jemu a nikoli Macronovi.
