Představte si, že by se francouzské prezidentské volby odehrály bez matadora levice Jean-Luc Mélenchona a dvou politiků z (krajní) pravice – Marine Le Penové a Érika Zemmoura. Tedy bez kandidátů, kteří v součtu mají potenciál získat přes 45 % hlasů. Utopie? Ne tak docela. Aby se kdokoliv mohl stát kandidátem na prezidenta, musí nejdříve nasbírat 500 podpisů od již zvolených politiků. Podmínka, která se obzvláště v tomto roce zdá jako velmi přísná.
Jedna z podmínek pro kandidáty, kteří se chtějí ucházet o prezidentské křeslo, je povinnost nasbírat 500 podpisů od již zvolených politiků. Jde tedy o to „najít“ 500 politiků, kteří se za vás veřejně „zaručí“. Toto pravidlo platí již od roku 1962 a jeho cílem je omezit počet kandidátů. Ze začátku byl pro účast ve volbách stanoven limit 100 podpisů, ale během let, a s nárůstem kandidátů, se limit v roce 1976 navýšil na současných 500.
Kandidáty svým podpisem může podpořit jakýkoliv francouzský zvolený politik, tedy například poslanec, senátor, europoslanec nebo starosta. A jsou to právě starostové, kteří jsou nejvíce v hledáčku jednotlivých kandidátů. Z prostého důvodu – je jich nejvíce. Celkově je ve Francii 42 000 politiků, kteří mohou poskytnout svůj podpis jednotlivému kandidátovi, a z toho je 77 % právě starostů.
Problém se získáváním podpisů je často diskutovaný před prezidentskými volbami. Jsou to především zástupci krajní pravice a levice, kteří si často stěžují na těžkosti se splněním tohoto požadavku. Z historie můžeme například vybrat případ Jean-Marie Le Pena, otce Marine Le Penové, kterému se ve volbách v roce 1981 nepodařilo nasbírat potřebný počet podpisů, a byl vyřazen.
Protidemokratické opatření?
Sbírání podpisů se zdá být čím dál tím více náročné. Především starostové malých obcí jsou více a více apolitičtí a nechtějí tedy dávat svůj podpis některému z kandidátů. Neochotu můžeme vidět na statistikách z minulých voleb v roce 2017, kdy svůj podpis odevzdalo jen lehce přes 14 000 politiků. Navíc je nutno podotknout, že většina z nich šla tradičním a zavedených stranám.
Například François Fillon za stranu Republikánů získal 3 635 podpisů, nejvíce ze všech kandidátů. Nicméně ve volbách skončil na třetím místě se ziskem 20 % hlasů. Ještě větší rozdíl mezi podpisy a reálnou preferencí voličů může být příklad Benoît Hamona za Socialistickou stranu. Ten získal druhý největší počet podpisů, 2 039, jenže mu to stačilo jen na 5. místo se ziskem pouhých 6 % hlasů. Naopak Marine Le Penová, která nashromáždila jen 627 podpisů, se dokázala dostat až do druhého kola.
Podpisy tak nutně neodpovídají voličským preferencím. Z tohoto důvodu na ně může být nahlíženo jako na antidemokratický prostředek, který brání méně politicky angažovaným kandidátům účastnit se voleb, a to i přesto, že mají silnou podporu voličů. Na systému vydělávají většinou kandidáti zavedených stran, kteří se mohou spolehnout na celostátní aparát a skupiny podporovatelů.
