Estetika, teatrálnost a davové emoce dokáží lidi motivovat, ale také je dovést do války, říká sociální antropolog Radan Haluzík, který nedávno vydal knihu Proč jdou chlapi do války. Epochální změny nepřinášejí jen to dobré. Viděli jsme, že jinak rozumní lidé jsou ochotni jít válčit a masakrovat nepřátele, intelektuálové je podporují a okolí jim tleská.
Můžete stručně říci, proč jdou podle vás chlapi často nadšeně do války?
Snažil jsem se ukázat motivace lidí, kteří šli do války, u specifických postkomunistických konfliktů devadesátých let minulého století v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze, které začaly spíše zespoda. Nevznikaly tím, že by nově zvolení národní politici rozhodli, že národní příkoří už je příliš velké a že je třeba vyhlásit válku. Vyhlásili válku, řekli už existujícím národním armádám, že je válka, a armáda začala posílat povolávací rozkazy. Na začátku bylo nadšení lidí, kteří se do toho nikým nezváni vrhali. Když se později konečně zformovaly národní armády, přišly sice povolávací rozkazy, ale šlo je odmítnout a nakonec i ti, kteří už v armádě byli, mohli odejít. A spousta jich taky tiše odešla. Snažím se vám vysvětlit tohle počáteční národní nadšení a jeho živelnou sebeorganizaci.
Ukázaly se mi tři nečekané věci, fenomény, kterým říkám tři sestry postmoderních válek. Fenomény, které se navzájem posilují a jeden bez druhého nefungují: za prvé jde o válečnou a předválečnou estetiku, za druhé určitou teatrálnost a politické divadlo na demonstracích i přímo na frontě a za třetí o davové emoce. Moje kniha přitom není o válce jako takové, ale o době před počátkem a na samotném počátku války. Zabývá se časem masové politické mobilizace, kdy ještě nikdo netuší, jak dlouho bude válka trvat a zda se země promění ve spáleniště s ekonomickým průšvihem na další dvě dekády.
Mohl byste tyto tři fenomény, které vedou lidi do války, blíže vysvětlit?
Na klíčovou roli přitažlivosti válečné politické estetiky upozorňoval už ve třicátých letech minulého století německý myslitel Walter Benjamin, když popisoval vznik nacistické mobilizace německé společnosti před druhou světovou válkou. V mém případě jde o estetiku, která vznikla z komunistických institucí paměti a navazuje na starší romanticky-národoveckou. Ukazuje, proč je ten či onen národ tak krásný a jak jsou naopak jeho odvěcí „historičtí nepřátelé“ oškliví, zákeřní a krvelační. Je to svébytná politická estetika odvolající se na slavnou národní minulost a hrdinství pokládané na oltář národa.
Po pádu komunismu panuje představa, že by se to všechno mělo jaksi „probudit“ a „obrodit“. Postkomunističtí bojovníci na Balkáně a na Kavkaze tak napodobují polovojenské jednotky, které kdysi bojovaly proti Osmanské říši a jejich pozdější napodobitele za druhé světové války. Používají jejich názvy, jejich písně, oblékají se občas jako oni, používají jména jejich legendárních vůdců jako přezdívky.