Írán zaujal k situaci v Afghánistánu pasivní přístup. O jeho strategii se ale teprve rozhodne

Josef Kraus

Oči celosvětové veřejnosti se upínají na Afghánistán, který po dvaceti letech opouští spojenecká západní vojska, a především ozbrojené síly Spojených států amerických. Ty, které před dvěma dekádami byly schopny svrhnout hrůzovládu sunnitsky-extremistického hnutí Tálibán, který se nyní v nové síle vrací zpět na scénu. Je to zásadní zvrat nejen ve vnitropolitickém vývoji Afghánistánu, ale také v regionální bezpečnostní dynamice.

Za západní hranicí země se totiž nachází důležitý stát ovlivňující dění v celé oblasti Blízkého a Středního východu – Írán, který nyní pro mnohé překvapivě zaujal k situaci v Afghánistánu pasivní přístup. Nepodniká žádné vojenské kroky, otevřeně nepodporuje tamní protitálibánské bojůvky, nevystupuje s rozhořčenými politickými proklamacemi či výhrůžkami vůči Tálibánu. Nic, co by se čekalo od historického rivala a nábožensko-ideologického nepřítele. Bude tomu tak i nadále? Jaké karty má v rukách a jaká je perspektiva afghánsko-íránských vztahů po převzetí moci v zemi Tálibánem?

Íránský přístup vůči Afghánistánu je dán značnou historickou, kulturní i jazykovou provázaností. Historicky západní části země patřily ke starobylé Persii, díky čemuž vzniklo těsné pouto, které je posilováno prakticky stoprocentní jazykovou kompatibilitou mezi moderní perštinou (fársí) a afghánskou perštinou (darí). Jazykové a kulturní vazby dokonce přebily i náboženské odlišnosti mezi většinově sunnitským obyvatelstvem Afghánistánu (kam patří například darí hovořící Tádžikové) a dominantně šíitskou Persií (Íránem). Ovšem i na území Afghánistánu lze najít šíitskou menšinu, která je konstituovaná především z národnostní skupiny Hazárů, kteří tvoří zhruba devět procent obyvatelstva. Právě Tádžikové a Hazárové se staly hlavními partnery a spojenci Íránu a udržovali úzké vazby i během celého a problematického 20. století.

V první polovině 90. let, kdy se země propadla do občanské války, z níž nakonec v roce 1996 vyšel Tálibán jako vítěz, Íránci intenzivně vojensky, finančně i jinak podporovali protitálibánská bojová uskupení, jejichž zbytky se později sjednotili v tzv. Severní alianci. V jejím čele stanul legendární Tádžik Ahmad Šáh Masúd, přezdívaný lev z Pandžšíru (afghánská provincie, jejíž název doslova znamená „pět lvů“). Ten nakonec se značnou podporou (nejen) Íránu dokázal vzdorovat Tálibánu až do atentátu z 9. září 2001, tedy jen dva dny před útoky Al-Kájdy na USA, jemuž podlehl. Souběžně s tím íránsko-tálibánské vztahy byly velice napjaté až otevřeně nepřátelské.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Co rozhodne o strategii Iránu?
  • Jaké karty má v rukou?
  • A jaká je historie vztahů obou zemí?
sinfin.digital