Jak komunisté promarnili svou šanci na ovládnutí Rakouska

Marek Kerles

27. 04. 2020 • 22:32

Rakousko v pondělí oslavilo výročí své druhé republiky. Před 75 lety se na jejím vzniku významně podíleli i rakouští komunisté. Na rozdíl od českých soudruhů se jim ale socialismus v zemi zavést nepodařilo. Dnes někteří z nich rozdávají majetek chudým.

Rakouská druhá republika byla oficiálně založena v Sověty obsazené Vídni 27. dubna 1945, tedy ještě před koncem války. Svůj podpis pod „Deklaraci nezávislosti Rakouské republiky“ v tento den připojil kromě zástupců lidovců a sociálních demokratů i předseda Komunistické strany Rakouska (KPÖ) a navrátilec z emigrace v Moskvě Johann Koplenig.

Z rakouských komunistů, jejichž strana patří k nejstarším komunistickým stranám na světě (založena v roce 1918), se stali poprvé od svého vzniku významní političtí hráči. S podporou Moskvy a pověstí bojovníků proti nacismu získali v prozatímní vládě druhé republiky sedm křesel, jen o dvě méně než sociální demokraté a lidovci. Navíc obsadili důležité posty ministra vnitra a policejního prezidenta.

Sověti tedy očekávali, že i Rakousko by se mohlo teoreticky stát „socialistickým“ či „snad lidově-demokratickým státem“ pod sovětskou kuratelou, podobně jako se jimi staly Československo, Maďarsko či Polsko. V Rakousku byla však pro komunisty situace mnohem složitější v tom, že země nebyla zcela obsazena Sovětským svazem, ale i USA, Francií a Velkou Británií, které zde vytvořily své okupační zóny. Podobně si vítězné mocnosti později rozdělily i Vídeň.

Před řádnými volbami v listopadu 1945 měli ale každopádně rakouští komunisté v rukou řadu trumfů. Ani náznakem je nikdo nemohl obviňovat z toho, že kolaborovali s nacistickým režimem či rakouskými přisluhovači nacistů. V době všeobecného poválečného nedostatku a hladu mohli využít svou oblíbenou „sociální otázku“ a přetáhnout na svou stranu proletariát. Navíc, podobně jako v Československu, se jim nabízela šance zaujmout voliče jako neotřelá politická síla, která povede zemi „zcela jinak a lépe“ než tradiční strany.

Prohrané volby

Jenže výsledek voleb všechny překvapil. Favorizovaní komunisté dostali pouze 5,4 % hlasů a jejich sen o mocenském ovládnutí Rakouska demokratickou cestou se rozplynul jako pára nad hrncem. Lidovci získali takřka 50 % preferencí, sociální demokraté 44,6 %. Tím také definitivně skončily plány na přeměnu Rakouska na socialistickou republiku.

Proč? Rakouští historici se shodují v tom, že tamní komunisté měli přece jen jinou pozici než jejich čeští či polští soudruzi. Hlavním nositelem důležitých sociálních témat totiž byla před válkou v Rakousku sociální demokracie, která v hlavním městě vytvořila něco, čemu se dodnes říká „rudá Vídeň“. Sociální demokraté nechali mimo jiné ve městě vybudovat desetitisíce bytových jednotek i pro ty nejchudší vrstvy obyvatelstva.

Vídeň je tak dodnes největším vlastníkem komunálních bytů na světě. Předválečná bytová a sociální politika každopádně sociálním demokratům zajistila dostatečnou voličskou podporu od dělníků i přistěhovalců. K čemu by volili komunisty? KPÖ byla před válkou v Rakousku zcela okrajovou stranou, která nedokázala nabídnout nic, co by přesvědčilo ve větší míře proletariát, aby socialistický program vyměnil za komunistický. A nestalo se tak ani po válce. Komunisté se sice pokusili využít hladu a nedostatku k organizování lidových bouří, ovšem stejně významnější podporu nezískali.

Dej mi hodinky!

Druhým důvodem neúspěchu komunistů v prvních poválečných volbách bylo chování sovětských vojáků v sovětských okupačních zónách. Vojáci se v mnoha případech dopouštěli znásilňování i krádeží. V západních zónách bylo chování vojáků k civilnímu obyvatelstvu mnohem citlivější. Konkurenti komunistů ve volbách se tak snažili úspěšně přesvědčit voliče, že když budou volit komunisty, spojence Sovětů, bude násilí a chaos pokračovat. Vzhledem k pověstným krádežím hodinek ze strany sovětských vojáků tak například lidovci zvolili ve volbách heslo: „Vídeňáci bez hodinek volí lidovce“.

Rakouská komunistická strana se každopádně ze své promarněné poválečné šance už nikdy plně nevzpamatovala. Ovšem zároveň nezanikla. S pomocí peněz od soudruhů ze socialistických států pokračovala v činnosti i během rozdělení Evropy železnou oponou na komunistický východ a kapitalistický západ. A i když železná opona padla a peníze z východu přestaly chodit, rakouští komunisté „žijí“ dál. I když jen jako okrajová politická síla s celostátní voličskou podporou kolem 0,7 %.

Výjimkou je pouze Štýrsko, kde loni ve volbách rakouští komunisté získali takřka 6 % hlasů a znovu se dostali do zemského zastupitelstva. V hlavním městě Štýrska Grazu (Štýrský Hradec) se dokonce v roce 2017 stali s 20,34 % druhou nejsilnější politickou silou s celkem 10 zastupiteli. A důvod? Mimo jiné osoba nejznámějšího rakouského komunisty všech dob Ernsta Kalteneggera.

Tento komunistický politik, který je původním povoláním lékař, se hned při svém prvním vstupu do politiky v roce 1998 rozhodl rozdávat peníze chudým. Ze svého platu radního v Grazu a později i v celém Štýrsku si ponechával pouze 40 %, zbytek končil v kapsách jeho nejchudších voličů. Když byl například předsedou zastupitelského klubu, z platu 4500 EUR si vyplácel jen 1500 EUR čistého. To, co zbylo, nedával na žádná humanitární konta, ale přímo do rukou lidí, kteří ho požádali o pomoc. Říkal tomu „den otevřených kont“.

Jednou tak třeba přispěl na dlužný nájem, podruhé na dárek pod stromeček chudé rodině. Před volbami v roce 2006 byl Kaltenneger jako komunista v předvolebních anketách dokonce vůbec nejpopulárnějším politikem ve Štýrsku. O tři roky později ale z politiky kvůli zdravotním problémům a „vyhoření“ odstoupil. Jeho „duch“ však působí mezi štýrskými komunisty dál, strana se drží jak v zemském, tak v městském zastupitelstvu. A to zřejmě také kvůli tomu, že někteří její členové stejně jako Kaltenegger odevzdávají část platu chudým. A na stranických schůzích pak možná sní o tom, že „jednou přijde den“, kdy si KPÖ svou promarněnou poválečnou šanci zopakuje.

SDÍLET