Krvavá zahrada Karabach. Reportáž Lenky Klicperové a Markéty Kutilové

Lenka Klicperová, Markéta Kutilová

27. 10. 2020 • 07:00
REPORTÁŽ | Říjen 2020. Dělostřelecká palba se ozývá kolem měst Martuni a Martakert už od 27. září, kdy začala válka. Každý den na ně dopadají rakety, stejně jako na centrum oblasti, Stěpanakert. Karabašská arménská armáda se brání postupu ázerbajdžánských vojsk. Místní úřady přiznávají asi tisícovku mrtvých Arménů, realita ale bude mnohem horší. Na opačné straně to vypadá podobně. Frontové linie jsou masakr.

Červenec 2018. Kousek za vesnicí Avetaranots v centrální části Náhorního Karabachu se krčí tři muži. Jeden drží plechovku s barvou a dva štětce. Malují turistické značky na tzv. Džanapar trailu. Náhorní Karabach se v posledních letech stal oblíbenou dovolenkovou destinací pro turisty z celého světa, Čechy nevyjímaje. V oblasti léta zmítané válečným běsněním se za posledních 30 let příměří zlepšil stav silnic, fungování úřadů, obnovily se restaurace, hotely a dokonce i značené turistické trasy. Karabach láká na panenskou přírodu, nádherné hory, tisíce let staré křesťanské kláštery, přírodní horké prameny. A také na setkání se zdejšími lidmi, karabašskými Armény, z nichž většina se živí farmařením a chovem dobytka.

Na pohled je to kraj chudý a mírumilovný. Stačí ale vejít do domů a začínají ožívat příběhy – v každé rodině pochovali někoho během války, v každé je muž, který bojoval ve válce proti Ázerbájdžánu, která skončila v roce 1994 příměřím a vítězstvím Arménů. Jenže de iure – podle OSN – patří území Karabachu Ázerbájdžánu, a to už od roku 1923, kdy arménský Karabach připojil k jeho muslimskému sousedovi Stalin. Boj o samostatnost Karabachu stál v letech 1988–1994 třicet tisíc lidských životů. Z Arménie a Karabachu bylo vyhnáno 600 000 Azerů a z Ázerbájdžánu muselo odejít 400 000 Arménů. Ale čas historické křivdy nehojí. Teď se Ázerbajdžán, podporovaný Tureckem, rozhodl, že chce Karabach zpět. A rozpoutala se válka...

Neodejdeme, říkají matky vojáků

V kryptě kostela ve Stěpanakertu se tísní několik desítek lidí. Vesměs ženy a děti, staří lidé. Ve tvářích mají vepsaný stres posledních dní a obavy. Co bude dál? Co se stane s jejich blízkými? „Mám na frontě syna, moji příbuzní tam bojují. Nemohu odsud odejít. Nikdy. Musíme se držet,“ říká Mariam, tmavovlasá nakrátko ostříhaná žena středního věku. Pak se jí zlomí hlas. Vedle ní leží na posteli stařec, prázdným pohledem pozoruje okolí. Vedle něj je o stěnu opřený velký plyšový medvěd, kousek dál pláče kojenec, kterého matka na studené zemi přebaluje.

Stěpanakert (Foto: Reuters)

Obyvatelé Stěpanakertu, kteří tu ještě zůstávají, zažívají peklo. Přežívají v krytech a ven vycházejí jen opatřit si něco k jídlu. Každý pohyb po liduprázdných ulicích města je rizikem. Každou chvíli se ozve exploze – Ázerbájdžánci město ostřelují balistickými raketami, drony a kazetovými bombami. Na katedrálu Krista Spasitele z roku 1867 v sousední Šuše už dopadly minimálně dvě rakety. Ve stropě starobylé stavby zeje díra. Vnitřek kostela pokrývá prach a suť.

Katedrála Krista Spasitele (Foto: Reuters)

V kryptě se skrývali během útoku místní obyvatelé. V hlavní lodi se právě nacházel ruský novinář Jurij Kotenok. Byl těžce zraněn, stejně jako civilisté z ostřelovaného města. Během prvního týdne války byli v Karabachu zraněni další tři novináři a jeden z místních zahynul. Kolik je na obou stranách civilních i vojenských obětí těžko říct, nikdo v Karabachu ani Arménii to není schopen přesně zjistit. Oficiální číslo mrtvých arménských a karabašských vojáků je 980. Skutečný počet je podle některých odhadů zhruba dvakrát takový. Stejně tak na ázerbájdžánské straně. Umírají mladí muži, každý, komu je mezi 18 a 55 lety, musí k armádě. V zemi platí stanné právo.

Na seznamech zemřelých dominují ročníky narození kolem roku 2000. Proto je pochopitelné, že právě matky vojáků nechtějí z Karabachu odejít a raději žijí už měsíc v tmavých krytech. Celkově z Náhorního Karabachu uprchla už více než polovina jeho arménského obyvatelstva. Děti, ženy a staří lidé nyní čekají v Arménii a doufají, že se budou moci vrátit domů. Jenže tomu nic nenasvědčuje a zprávy z bojiště vyznívají v neprospěch Arménů.

Turecko-ázerbájdžánské zbrojení

Útok na Karabach plánoval ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev spolu s tureckým protějškem dlouho předtím, než válka vypukla, indicie a důkazy před časem přinesl izraelský deník Jerusalem Post. Jedním z nich je i nárůst zbrojení v posledních letech.

Ázerbájdžán i přes embargo intenzivně nakupoval zbraně, a to hlavně od Turecka, Izraele, Ruska, Pákistánu, Číny, Ukrajiny či Běloruska. Šlo o stovky miliard dolarů, kterými Ázerbájdžán disponuje zejména díky prodeji ropy. Ropovod vede přes Turecko dál do zemí EU. Třeba Česká republika pokrývá 40 procent svojí spotřeby právě z Ázerbájdžánu. Mnoho evropských zemí nakupuje z Ázerbájdžánu také proto, aby rozmělnilo svou závislost na ruské ropě a zemním plynu. Oproti tomu Arménie má většinu zbraní z Ruska, ale nemá ropu ani plyn a už nyní závisí na penězích, které domů posílají Arméni žijící v zahraničí.

Ázerbájdžán začal nakupovat i zbraně nové generace, bojové drony z Turecka a Izraele, které patří mezi nejmodernější na světě. Rakety LORA, Grad a Smerč mají dolet několik set kilometrů.

Za turecké drony Ázerbájdžán vydá ročně miliardy dolarů. Turecko vybudovalo moderní a úspěšný zbrojní průmysl a ázerbájdžánské petrodolary pomohly jeho upadající ekonomice.

Mediální příprava tureckých médií

Když na konci letošního září vypukly první přestřelky, obviňovaly se Ázerbájdžán a Arménie navzájem z eskalace a rozpoutání války. Přitom přípravy k ofenzivě Azerů šlo pozorovat už od počátku roku v rétorice Alieva i Erdogana. Oba začali zesměšňovat práci skupiny OBSE zvané MINSK, která má dohlížet na příměří v Karabachu. Už v červenci turecký prezident vyjádřil podporu Ázerbájdžánu: „Budeme stát po boku našich bratrů a dokončíme, co naši pradědové započali,“ prohlásil s jasnou narážkou na genocidu Arménů v Turecku v roce 1915 při níž bylo zmasakrováno 1,5 milionu Arménů během jednoho roku – muži, ženy i děti. „Věděli jsme už od jara, že se něco chystá. V té době se totiž změnila rétorika prezidenta Alieva i Erdogana. Začali popírat smysl mírového procesu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Dnešní situace je důsledek toho, co plánovali už dlouho. My tuhle válku nechceme, ale teď se musíme bránit do posledního muže“ říká nám Maria Karpetyanová z arménského parlamentu.

 Kde jsou kořeny konfliktu a o co v něm jde? Tady o tom psala Tereza Soušková

Vojenské aspekty konfliktu analyzoval také Jan Kofroň 

Podle analytika Setha Frantzmana 25. září, tedy dva dny před útokem, Ankara nařídila provládním médiím, aby vypracovala příběhy o hrozbách kurdské PKK v Arménii. Daily Sabah uvedly v titulku: „Arménie převádí teroristy YPG/PKK ze Sýrie a Iráku do okupovaného Náhorního Karabachu za účelem výcviku milicí.“ Turecko je jedním z největších žalářníků novinářů na světě a v zemi nejsou žádná kritická média, která by se mohla postavit proti tomuto vládnímu konstruktu. A tak měla Ankara svůj casus belli na podporu plánované války.

Žoldáci ze Sýrie na Kavkaze

Dalším důkazem plánování války je nábor žoldáků v Sýrii, který začal už v červenci. Verbíři placení Tureckem lákali Syřany na velké výdělky, které mohou dostat za hlídání tureckého majetku a ropných polí v Ázerbájdžánu. Že budou ve skutečnosti bojovat a ještě k tomu po boku šíitských Azerů, o tom asi věděl málokterý z nich. Podle syrskych zdroju jich už bylo v Ázerbájdžánu zabito 72. Jejich rodiny se cítí podvedeny. „Nalákali je na 1200 dolarů měsíčně. Bratr dostal zákaz o tom mluvit, fotit se, natáčet se nebo odjet. Vše pod pohrůžkou vězení. Myslel, že bude pracovat na ropném poli a najednou psal, že musí bojovat,” uvedla sestra jednoho z už mrtvých Syřanů a pro syriadirect.org poskytla i jeho fotografii.

Turecko Syřany rekrutovalo uz vloni do Libye. Muže verbuje na severu Sýrie, v  oblastech, které okupuje a kde jsou Tureckem podporované islamistické milice zvané Syrská národní armáda. Většina těch, kdo odešli do Ázerbájdžánu, žila předtím v Afrínu – v oblasti na severu Sýrie, odkud Turecko v roce 2018 vyhnalo na 100 000 Kurdů a přesídlilo tam tyto sunnitske Araby z jiných částí Sýrie. Další bojovniky naverbovali v Idlibu. Syřané slouží Erdoganovi tam, kde nechce mít mrtvé turecké vojáky. K tomu se zoufalí a zchudlí Syřané, kteří dříve bojovali proti Asadovi, dokonale hodí.

V krytu s básníkem i bojovnicí

„V červenci se u hranic s Arménií konalo vojenské cvičení ázerbájdžánské armády a Turků. A jakoby náhodou zůstala veškerá technika na místě, nikdo ji neodklidil,“ tvrdí Karen Ohandžanjan, karabašský profesor filozofie a básník. Nyní začal psát básně na oslavu arménských vojáků, aspoň takto se je snaží podpořit. Ani on nechce z Karabachu odejít. Není voják, je intelektuál, zakládající člen karabašského Helsinského výboru. Setkal se osobně i s Václavem Havlem a zná další desítky osobností českého politického i společenského života. V Karabachu se o nás stará až dojemně. „Jak bych mohl odejít? Nemám morální právo opustit svoje lidi,“ oči se mu zalijí slzami.

Když to říká, sedíme v jednom ze sklepů, nijak zvlášť pevném, ale nejpevnějším, co byl ve chvíli dopadu rakety v dosahu. Ze Stěpanakertu se stala ostřelovaná linie. Na hlavní město dopadá denně až dvacet raket, a to už od prvního dne války. „Nečekali jsme, že se povede takovou silou útok na civilní města,“ říká Karen. Bojovat by se totiž mělo hlavně na frontách, ostřelování měst už je válečným zločinem. Poté, co Ázerbájdžán začal ostřelovat Stěpanakert, začaly arménské rakety dopadat zase na města a vesnice v Ázerbájdžánu a nekonečná spirála válečného běsnění se roztočila.  

Až sem, do místnosti bez oken zahloubené částečně pod zem, doléhá hluk z výbuchů. Karen má v očích slzy – ví, že jeho národ bude trpět a umírat. Lidé z Karabachu jsou na boje do jisté míry zvyklí, ale tahle válka je jiná. Přesné drony pomáhají ze vzduchu s likvidací pozic krabašských vojáků, kteří si od posledního konfliktu vybudovali kolem území Karabachu neboli Arcachu, jak zní arménské jméno země, opevněné posty, jenž byly v kombinaci s horským terénem skoro nedobytné. Tureckou intervenci vnímají jako zcela zásadní právě obyvatelé Arcachu i Arménie. „Bojujeme nejen proti Ázerbajdžánu, ale především proti Turecku a proti zbytkům Islámského státu,“ říká v přítmí jednoho z krytů plukovnice ve výslužbě karabašské armády Žana Galstyanová a naráží tak na přítomnost syrských žoldáků na půdě Náhorního Karabachu jako spojenců Ázerbájdžánu. 

Setkáváme se ve chvíli, kdy jsme doběhly ve stejný čas do jednoho krytu. Žana bývala nejznámější karabašskou herečkou, pak se ale dala k armádě. Stal se z ní symbol neústupnosti místních lidí a vzor odvahy, je nositelkou titulu „Hrdina Arcachu“. Dnes ničím nepřipomíná hvězdu stěpanakertského divadla. Je tvrdá, mluví nesmírně hlubokým vážným hlasem, ústa má pevně semknutá, na sobě strohou maskáčovou uniformu. Byla několikrát zvolena členkou obranného výboru Náhorního Karabachu. Teď zase nezbývá než bojovat. Jako tomu bylo už tolikrát ve zdejší historii.

Arménské síly musejí na frontových liniích nesmírně krvácet. Stěpanakertská nemocnice je přeplněná, zdravotníci vyčerpaní, unavení a zdeptaní. Přijíždíme tam po jedné z mnoha desítek explozí, které se rozeznívají nad městem dnem i nocí. V areálu moderní velké nemocnice se hromadí sanitky, kolem nich se rojí personál a vykládá zraněné. Chodby jsou zaplněné lidmi, kromě zdravotníků jsou tu i příbuzní obětí, které je potřeba identifikovat. Nahlížíme do jednoho z pokojů, kde je umístěno intenzivní lůžko. Sestra upravuje infúzi pacientovi – mladému muži. Zřejmě jeden z vojáků z fronty. Sestra odhaluje deku a v slzách ukazuje na dva pahýly, které muži zůstaly na místě nohou. Bílé obvazy barví krev, která prosakuje i na prostěradlo (upozorňujeme, že fotografie z místa je drastická). Na vedlejším sále právě jiný pacient zemřel. Sestra maže jeho jméno z cedulky na posteli, odpojuje jej od přístrojů.

„Ošetřujeme civilisty i vojáky, neděláme dávno rozdíl. Pracujeme tu ve strašných podmínkách, jsme zavaleni prací. I přesto po zdravotní stránce zabezpečujeme všechno. Co se to tady proboha děje? Jak může někdo něco takového dělat? Vždyť je to nelidské. Chci, aby to svět pochopil a pomohl nám to ukončit,“ říká ředitel nemocnice Maher Musaelyan.

Dva roky ázerbájdžánské demokracie

Ázerbájdžán si na oblast dělá nároky z titulu toho, že ve dvacátých letech Sovětský svaz přičlenil jeho území jako jednu z dalších socialistických republik. Přitom ještě v roce 1918 vypadala situace jinak, přestože sověti zde převzali moc již na sklonku roku 1917. Na konci března 1918 propuklo protisovětské povstání a dramatický vývoj měl za výsledek vyhlášení nezávislé republiky v květnu 1918. Vyhlásila ji Muslimská rada a v čele stála vláda musavatistů se sídlem v Gjandži. Tyto roky byly nesmírně chaotické a komplikované stále trvající první světovou válkou. V lednu 1918 Dohoda, vítězná síla první světové války, uznala nezávislost Ázerbájdžánské demokratické republiky. Tento státní útvar byl mimořádně zajímavým jevem v kontextu tehdejšího dění, přestože trval jen krátce. Šlo o vůbec první demokratické muslimské uskupení: fungoval parlament, konaly se svobodné volby, pro Armény bylo v parlamentu vyhrazeno 21 křesel. Volební právo měly dokonce i ženy, čímž se stal Ázerbájdžán první muslimskou zemí na světě, kde měly ženy stejná práva jako muži. Nově vzniklá republika však pohltila Karabach obývaný Armény a tím se hned v roce 1918 dostala do konfliktu s Arménskou demokratickou republikou. Už tehdy na straně Ázerbájdžánu stálo Turecko, na té arménské byla Británie.

Masakr střídá masakr

V té době žili v Karabachu jak Arméni, tak Tataři – Azerové. A zatímco ti se chtěli připojit k Ázerbájdžánu, Arméni požadovali spojení s právě vzniklou Arménií. Právě v této době začaly první etnické masakry. Vedli je zmínění musavatisté a byly namířeny proti Arménům. První velký masakr se odehrál v roce 1919 a je známý jako Khaibalikendský masakr. Azerští vojáci tehdy povraždili 700 Arménů včetně žen a dětí. Britové byli pohoršeni, ale nic se nestalo. Arménské vesnice byly pomalu obkličovány, odřezávány od pitné voda i zásobování potravinami.

Vše vyvrcholilo v březnu roku 1920 obrovským masakrem ve městě Šuša, kde žila největší arménská komunita. Azerská armáda během šesti dnů povraždila 3000 – 20 000 Arménů (počty se liší podle zdrojů). Město lehlo popelem, stovky žen byly znásilněny a sťaty. Ti, kdo požadovali připojení k Arménii, byli umlčeni. Strůjce masakru Košrov bek Sultanov přitom celý masakr nazval svatou válkou muslimů – džihádem – a vyzval všechny, aby vraždili křesťany. Kolo nenávisti a odplat se nepřestalo točit dodnes. Největší masakr Azerů se stal v roce 1992, kdy arménští vojáci zavraždili několik set obyvatel vesnice Chodžaly, ženy a děti nevyjímaje.

Stalinovo dědictví

V dubnu 1920 obsadila metropoli Ázerbájdžánu Baku Rudá armáda a byla vyhlášena Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika. Musavatisté byli potlačeni. V červenci 1920 vznikla Nachičevanská sovětská socialistická republika jako součást Ázerbájdžánské SSR. V březnu 1922 vznikla Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika, která se v prosinci 1922 podílela na vytvoření Sovětského svazu. Roku 1923 vznikla Náhorní karabašská autonomní oblast v rámci SSSR pod správou Ázerbájdžánu.

Historie je značně spletitá a složitá, ale ukazuje vzájemnou provázanost i problémy, které vznikly právě ve dvacátých letech pod taktovkou Josifa Visarionoviče Stalina. V roce 1991 se nově vzniklý Ázerbájdžán přihlásil k odkazu dávné první muslimské demokracie. Ale s ní se přihlásil i k vleklému sporu o tuto území právě se sousední Arménií.

Co na to Evropa a USA?

Celých třicet let tato válka doutná a je sem tam přiživována, aby nevyhasla. V roce 2018 už to vypadalo nadějně. Začala jednání mezi Ázerbájdžánem a Arménií a vznikla vojenská „horká linka“. Rozhovory pomohlo zprostředkovat Rusko, Francie a Spojené státy, jenže příhodný moment pro uzavření dohod – dnešní situace je toho důkazem – všichni promeškali. Ázerbájdžán s tureckou podporou začal šířit bojovou rétoriku a Arméni se připojili k volání po válce a vyřešení staletého problému. Erdogan využil chvíle, kdy se svět, zejména Evropa a USA, zabýval svými problémy, ať už jde o koronavirovou pandemii nebo prezidentské volby v USA. Turecký vládce potřebuje nějakým úspěchem přikrýt neúspěšný boj s pandemií, ekonomické problémy a zejména svoji upadající popularitu.

Mezinárodněpolitická situace Náhornímu Karabachu nepřeje. Navíc je tak malý a bezvýznamný, že si kvůli němu nikdo nechce pálit prsty. Rusové mají v této oblasti svých problémů dost, navíc si chtějí udržet přátelské vztahy s bohatým Ázerbájdžánem. Zbraně prodávají jak Arménům, tak Alievovu režimu.

Spojené státy dění na Kavkaze nezajímá. Přesto se na konci října prezident Donald Trump nechal slyšet, že Arméni jsou skvělý národ a že s nimi Američané spolupracují. „Máme velmi dobré vztahy s Arménií. Uvidíme, co se stane. Myslím, že dochází k pokroku. Máme tu mnoho lidí, pocházejících původně z Arménie. Pomůžeme jim.“

Největší zastání našli Arméni u francouzského prezidenta Macrona. Ten sice nijak konkrétně Arménům nepomáhá, jeho motivace je přesto dlouhodobě zjevná: Macron na nebezpečnost Turecka upozorňuje už roky a dobře si uvědomuje obrovskou sílu muslimů ve Francii a také to, jak velký vliv má Turecku nakloněné Muslimské bratrstvo. Po poslední epizodě – vraždě učitele dějepisu, kterého na ulici sťal mladý Čečenec – jsou vztahy mezi Ankarou a Paříží na bodu mrazu. erdogan označil Macrona za nepřítele muslimů a doporučil mu psychologické vyšetření.

Hodnotný spojenec

Podobně plochá byla i návštěva arménského premiéra v sídle EU. Nikol Pašinjan se dostal do čela země během tzv. sametové revoluce a od té doby se snaží o příklon Arménie k Západu. „To byla zásadní chyba. My se musíme soustředit na partnerství v našem regionu – Rusko, Írán, Čínu. Ostatně teď vidíme, jak nás EU a USA opustily,“ míní Karen Ohanžanjan. Severoatlantickou alianci dění na Kavkaze příliš nezajímá – nechce si rozhněvat dobrého partnera Turecko. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg se vyjádřil zcela jasně: „NATO není součástí války o Náhorní Karabach. Turecko je náš hodnotný spojenec. Řekl jsem to premiérovi Arménie.“

Připomeňme v této souvislosti zprávu OSN z letošního září ohledně tureckého působení pro změnu v Sýrii. Zde Ankara a milice, které podporuje, spáchaly mnoho válečných zločinů – znásilňování, etnické čistky a rabování zaměřené hlavně proti menšinám – jezídům, Kurdům a křesťanům. Stejné milice nyní Turecko nasazuje v Ázerbájdžánu ve válce proti Arménům. Kolují videa, kde syrští radikálové uřezávají arménským vojákům hlavy. Přicházejí zprávy o válečných zločinech – jedním z prvních je zastřelení dvou karabašských Arménů přímo v parku ve městě Hadrút. Ázerbájdžánští vojáci tam zachytili dva Armény – Benika Akopyana (*1947) a Yuriho Adamyana (*1995). Není jasné, zda šlo o vojáky, starší muž byl spíš jen civilista v maskáčové bundě. Na videu, jehož autenticitu potvrdila BBC, sedí na schodech v parku, zabalení do karabašské vlajky, sotva se hýbou. Hlas ze zákulisí dává rozkaz: „Miř na hlavy!“ Mužská těla padají na zem. BBC uvedla, že osoba ze zákulisí vydávající rozkazy je rodilým mluvčím ázerbájdžánského jazyka. Takováto vražda válečných zajatců je válečným zločinem.

Válka na sítích a v médiích

Reálnou válku na frontových liniích doprovází i masivní válka mediální a dezinformační. Obě strany vypouštějí falešná videa, která mají zmást nepřítele a naklonit si veřejnost. Arménská strana hraje na křesťanskou notu a na účast syrských bojovníků najatých Tureckem. Azerové zase vyzdvihují svá práva na region, vycházející z nástupnictví po Ázerbájdžánské SSR, tedy z dědictví po Stalinovi.

Obě strany vypouštějí videa a grafiky využívající v mediálním boji především zraněné děti, přičemž se dá velmi těžko ověřit, odkud dané fotky pocházejí a zda jsou pravé. Ázerbájdžán na své území pouští jen prověřené novináře, jen ty, kteří například zastávají posty stálých korespondentů v Turecku či místní loajální žurnalisty. Jednou z těch mála vybraných novinářů je i Catherine Norris-Trent, reportérka France 24. V živém vysílání divákům zcela na rovinu odhalila podmínky, za nichž pracují akreditovaní novináři v Ázerbájdžánu. Po celou dobu práce je s žurnalisty člověk od vlády, který jim určuje, co mohou točit, s kým mluvit atd. Reportérka zcela jistě riskuje další možnou práci v Turecku, když na kameru říká: „Je důležité, aby diváci věděli, za jakých podmínek zde pracujeme.“

Česká stopa

Válka na Kavkaze není pro Česko tak odtažitý problém, jak by se mohlo zdát. Vyzbrojování Ázerbájdžánu mohlo mít na svědomí i Česko. Na podzim 2017 se v ázerbájdžánském videoklipu propagujícím armádu a její výzbroj objevily české houfnice Dana. České úřady se bránily, že do Ázerbájdžánu žádné vývozy těžkých zbraní typu houfnic neschválily. „Tím, že Česká republika licenci nevydala, ani jiný členský stát Evropské unie, jsme přesvědčení, že to, co na těch fotkách vidíme, nemůže mít původ zaprvé v České republice a zadruhé ani v jiném členském státu EU,“ uvedl tehdy náměstek ministra zahraničí Ivo Šrámek. Celá kauza je podrobně zdokumentována serverem Investigace a věnoval se jí například i pořad Reportéři ČT. Zboží tehdy přes Izrael do Ázerbájdžánu podle novinářů vyvezla česká zbrojařská firma Strnadů, která se ovšem od dodávky stejně jako tuzemská ministerstva distancovala.

Ázerbájdžán je právě kvůli konfliktu s Arménií považován za zemi, kam se zbraně nemají podle konsensu evropských zemí vyvážet. Nezávazné embargo OBSE je stále v platnosti, i když nyní si s ním už nikdo hlavu neláme. A českých stop je zdá se více.

Ázerbájdžán notně investuje do svého mediálního obrazu a do podpory nejrůznějších evropských politiků. Novináři odhalili už bezpočet případů evropských politiků korumpovaných právě ázerbájdžánskými penězi. V sousedním Německu například Karin Strenz z CDU a Eduard Lintner z CSU podle policie nezákonně lobbovali ve prospěch autoritářského režimu prezidenta Alijeva. Měli uplácet i další vlivné evropské úředníky a politiky – za finanční odměnu v řádech milionů eur.

Ilham Alijev je ázerbájdžánským prezidentem téměř 16 let. Funkci získal po svém otci, který ji zastával deset let. Ilhamova žena Mehriban Alijeva zastává funkci viceprezidentky a spolu s dětmi a dalšími příbuznými ovládají většinu státních firem, z nichž dolují stamiliony dolarů. Ty pak utrácejí za evropské nemovitosti, luxusní zboží nebo s jejich pomocí kupují evropské státníky. Nyní Ázerbájdžánci obcházejí moskevské redakce deníků, které mají v Karabachu své korespondenty. Ti se většinou staví na stranu Arménů. Přesvědčují je za úplatu, aby o Karabachu přestali informovat. První úspěchy se prý již dostavily.

Češi: volby v pořádku

Na mediálním obraze takto Ázerbájdžán pracuje již řadu let, Česko nevyjímaje. Podle serveru Investigace zaslal koncem letošního ledna ázerbájdžánský parlament české sněmovně seznam čtyř vybraných poslanců, jež oficiálně pozval na pozorování tamních voleb. Organizační výbor žádost zamítl. Dva z pozvaných poslanců ­– Jaroslav Holík (SPD) a Květa Matušovská (KSČM) – se nakonec vydali do Baku soukromě. Parlamentní volby se v Ázerbájdžánu konaly v únoru a oba politici se shodli, že to bylo za „demokratických podmínek“ a že „byly organizovány na vysoké úrovni“. Pozorovatelská mise OBSE naproti tomu hlasování hodnotila jako nevěrohodné a zpochybnila výsledky voleb.

Podle starších informací Transparency International doputovalo z Ázerbájdžánu do Česka 130 milionů korun. Odhalilo to Mezinárodní sdružení investigativních žurnalistů OCCRP. Peníze se přerozdělovaly z fondu, ze kterého ázerbájdžánské elity posílaly peníze politikům do ciziny. Celkově bylo takto rozesláno v přepočtu na 66 miliard korun.

Transparency international také v minulosti sestavila seznam politiků, kteří ze režim v Baku lobbovali, kde figuroval na čelném místě dnešní místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček z ČSSD. V parlamentu založil česko-ázerbájdžánskou meziparlamentní skupinu přátelství a mezi politiky byl vnímán jako velký zastánce země. Od tamního prezidenta má dokonce vyznamenání. Přímé propojení na ázerbájdžánské peníze v souvislosti s ním nebylo prokázáno.

I česká média mají zkušenosti s ázerbájdžánskými pokusy o vylepšování obrazu tamního režimu. Zástupce šéfredaktora časopisu Reflex Bohumil Pečinka dostal svého času nabídku udělat rozhovor s ázerbájdžánským velvyslance. Obdržel ale také instrukce, že se nesmí ptát na dodržování lidských práv v Ázerbájdžánu. „To jsem samozřejmě odmítl. Místo toho jsme otiskli článek o věznění novinářů v Ázerbájdžánu,“ říká Pečinka.

...

Mezitím na karabašská města dopadají další rakety. Některé čtvrti Stěpanakertu už připomínají obrázky z poslední války v Sýrii. Město opouštějí poslední ženy s dětmi. „My ale zůstaneme. Nemáme, kam odejít. Toto je naše země a nám nezbývá než bojovat za svobodu – nebo zemřít,“ pronáší v přítmí jednoho z krytů karabašská plukovnice Žana Galstyanová. I kdyby si nakonec Arméni z Karabachu své území uhájili, bude to Pyrrhovo vítězství a padne na něj příliš mnoho krve. Černá zahrada se za poslední měsíc spolehlivě mění v Krvavou...

SDÍLET