Nad Tureckem visí temný stín zmařeného puče. Krize Erdoganova režimu se prohlubuje, zásadní změna je ale v nedohlednu

Erik Siegl

Turecko si připomnělo už páté výročí nezdařeného a krvavého pokusu o převrat, který se stal pro vládu důvodem i záminkou čistek a represí, jejichž masivní rozsah sotva kdo předpokládal. Způsob, jakým Recep Tayyip Erdoğan řídil zemi v mimořádném stavu, do značné míry převtělil do nového prezidentského systému, který se ale po třech letech nachází v prohlubující se krizi.

Soudy doposud udělily přes tři tisíce doživotních trestů a některé procesy stále pokračují. Ze státních služeb prezidentovy dekrety propustily kolem sto třiceti tisíc zaměstnanců, z nichž mnozí neměli s údajnými strůjci pokusu o převrat zhola nic společného, vládní moc je považovala za jinak „nepřátelské“. Čistky v první vlně silně zasáhly armádu, více lidí bylo ale nakonec vyhozeno z justice, státního zastupitelství či ze školství. Vláda ukončila činnost 179 médií a vydavatelství, stejně jako desítek univerzit a stovek škol.

V současnosti prezidentská administrativa plánuje o další tři roky prodloužit některá již pět let platící dílčí ustanovení výjimečného stavu. Jde například o možnost zadržovat podezřelé z podpory terorismu bez vznesení obvinění ve vazbě až dvanáct dnů či bez přezkoumání soudem se zbavovat státních zaměstnanců. Erdoğan nyní ve svém projevu u příležitosti výročí pokusu o puč prohlásil, že boj proti gülenistům (ty označuje za strůjce pokusu o puč v roce 2016) a dalším teroristickým organizacím neskončí, dokud nebude zadržen či zneškodněn poslední z jejich členů.

Turecko si připomnělo páté výročí nezdařeného pokusu o puč.

Jak známo, Erdoğan také pokus o převrat využil k protlačení nového prezidentského systému, který prosadil v referendu velmi těsnou většinou 51 procent hlasů. Navzdory téměř absolutnímu podřízení státního aparátu však jeho pozice nyní politicky paradoxně spíše slábne. Slibované „efektivní řízení“ a „větší souhra“ různých složek moci dirigovaná z prezidentova paláce se nedostavila, podle řady pozorovatelů je naopak státní aparát často až paralyzovaný silně centralizovaným řízením a také obavou náhodou neudělat něco ne zcela dle představ prezidentova okolí (což vždy může vynést i obvinění z podpory terorismu…). Navíc rétorika obviňující opozici a vnitřní a vnější nepřátele z různých problémů Turecka už po letech tolik nezabírá, když jsou kompetence a moc jednoznačně soustředěny v jedněch rukou a země pět let žije permanentním stíháním skutečných i domnělých pučistů a jejich sympatizantů. 

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Kde se projevuje selhávání Erdoganova režimu nejvíc?
  • Co vadí i jeho skalním příznivcům?
  • A proč se v Turecku zásadní změny jen tak nedočkáme?
sinfin.digital