Pro svou zemi získala již dvě olympijské medaile, úspěchy slaví i na ostatních mezinárodních soutěžích a v rodné Indonésii je právem považována za celebritu. Ni Nengah Widiasih přezdívaná Widi je ve svých osmadvaceti letech ukázkou toho, že bez ohledu na handicap dokáže člověk udělat velké věci. Mezi tréningem a účastmi na soutěžích Widi plánuje otevřít vlastní bezbariérovou posilovnu a bojuje za inkluzi handicapovaných, v čemž našla spojence i v indonéském prezidentovi. „Nikdy se nevzdávej, bez ohledu na to, jaké podmínky máš. Nikdy se neboj něco zkusit. Měj velké sny a dělej pro jejich splnění to nejlepší, co umíš. Věřím, že díky tvrdé práci a vášni pro věc se sny mohou splnit a ani nemusíte být z bohaté rodiny nebo bohaté země,“ říká Widi v rozhovoru s Janem Růžičkou pro INFO.CZ.
Náš
dnešní host je opravdu jedinečný. Jakože wow. Ni
Nengah Widiasih, zkráceně Widi je osmadvacetiletá dívka z Bali. Je
skutečně maličká a váží jen čtyřicet kilogramů. Chápu, že
to může působit trochu zvláštně, začínat rozhovor tím, kolik
váš host váží. A to obzvlášť, když se bavíme o mladé ženě.
Ale věřte mi, že to má to důvod – Widi je totiž profesionální
vzpěračka! A představuje v tomto ohledu
skutečný zázrak, jelikož ve své kategorii drží světový
rekord poté, co při své váze zvedla neuvěřitelných osmdesát
sedm kilo! A to není všechno, Widi má aktuálně osm zlatých,
sedm stříbrných a čtyři bronzové medaile z velkých soutěží,
přičemž jeden bronz si odvezla už z olympiády v Riu a
stříbro má teď z Tokia. Zároveň je ve své rodné Indonésii
onou pověstnou „holkou z plakátů“, velkou bojovnicí za
rovnoprávnost zdravých a postižených a v současné době se
připravuje na start vlastního nového byznysu. Tím bude přirozeně
posilovna a fitness studio. A jen tak mimochodem, Widi je vozíčkářka.
Takže ahoj Widi, je mi ctí, že si s tebou mohu popovídat.
Ahoj
Honzo, jsem moc ráda, že jsi mě pozval na rozhovor.
Už
když jsem si četl tvoje bio a pár rozhovorů, tak jsem si hned
řekl: ty jo, to musí být reálná Wonder Woman…dosáhla si toho
tolik, navzdory tomu, odkud jsi…navzdory všem
znevýhodněním...Proto asi začnu lakonicky: co žene tě tvůj
životní příběh dopředu?
Řekla
bych, že můj opravdový život začal až když mi bylo jedenáct.
To mě můj brácha vzal poprvé do posilovny. U nás doma na Bali.
No a tam jsem se okamžitě zamilovala; do sportu, do trénování i
do drilu. Brácha je v posilování a vzpírání taky opravdu dobrý,
takže mi byl odmalička hodně vzorem.
Jak
reagovali tvoji rodiče na to, že jako jedenáctiletá jsi začala s
bratrem pravidelně chodit do posilovny, navíc vezmeme-li v potaz,
že jsi na vozíku?
No, pravdou je, že rodiče byli
skutečně trochu v šoku. Vůbec nevěřili, že budu mít dostatek
vůle k tomu cvičit. Že to zvládnu. Sama skutečnost, že jsem na
vozíku vlastně nebyla problém, spíš se trochu báli toho, jak to
zvládnu jako malá jedenáctiletá holka. Ale můj brácha mě
neuvěřitelně podržel a spolu s trenérem v naší místní
posilovně mě hodně motivovali a posouvali dál tím, že mi
neustále opakovali: „Ty to dokážeš, ty to dokážeš!“ Proti
tomu šli na začátku trochu rodiče, kteří mi pořád říkali,
že nemusím na nic tlačit, že nemusím cvičit kvůli bratrovi, že
bych se měla soustředit spíš na školu a učení a užívat si
dětství.
Co bylo potom?
Pro mě bylo
důležité, že mi rodiče nikdy neřekli ne. Takže brzy bylo v
naší rodině normální, že když jsem skončila ve škole, tak mě
brácha naložil na motorku a odvezl do posilovny. Tam jsem byla s
ním a trénovala ještě spolu s dalšími kluky. A pak už je to
všechno historie…
