První světovou válku přerušilo vánoční příměří. V koncentrácích pak stavěli místo šibenic stromečky

VYBÍRÁME Z MAGAZÍNU I | Vánoce jsou takřka od nepaměti svátky lásky, pohody, radosti a hojnosti, domácího štěstí, rodinných setká(vá)ní i schůzek s milými přáteli. Dvacáté století i počátky toho jedenadvacátého však byly, respektive jsou v mnoha případech tak bouřlivé, že to i tyto tradiční svátky „klidu a míru“ poznamenalo zcela zásadním způsobem, letošní „koronavirový rok“ to ostatně potvrzuje. Pojďme se proto na některé z nich podívat, ohlédnout se, v jakých podmínkách je trávili a slavili naši předkové, jak si jich užívali všem katastrofám a protivenstvím navzdory a proč pro ně některé z nich byly a jsou nezapomenutelné.

Vánoční příměří 

Úvodní vánoční ohlédnutí se váže k roku 1914, k prvnímu roku Velké války či, jak ji známe u nás, první světové války. Právě o těchto vánočních svátcích totiž spontánně vytryskl první velký odpor proti masovému vraždění v zákopech, odpor mladých mužů na obou stranách západní fronty, kteří se během několika měsíců naučili válku z celého srdce nenávidět. V prosinci 1914 už totiž vzaly dávno za své naivní, pseudoromantické představy části mladé generace o tom, že z jejích příslušníků válka udělá „skutečné muže“, že bez poznání „opravdového frontového kamarádství“ nikdy nedospěje, že válka bude zásadním krokem k „nezbytné modernizaci“ celé společnosti, „nutným katalyzátorem pokroku“ atd. Po šesti letních a podzimních měsících roku 1914 už vojáci velmi dobře věděli, jak válka vypadá ve skutečnosti, že to je především ničení a smrt, stejně jako věděli – v ďábelském mikrodetailu – jakou barvu mají vnitřnosti či mozky jejich přátel i nepřátel. Vystřízlivění z výše zmíněných iluzí bylo velmi bolestné a kruté. 

Nic nevypovídá o touze po skončení války, po míru, lépe než známé „vánoční příměří“ z roku 1914, spontánní sbratření vojáků protivných armád v určitých úsecích západní fronty, jeden z nejdojemnějších příběhů celého světového konfliktu. Například u belgického města Ypry došlo 25. prosince v „území nikoho“ mezi zákopy ke společné oslavě Vánoc německými a britskými vojáky; na několika úsecích fronty vojáci dokonce sehráli památné „vánoční fotbalové mače“. Včerejší nepřátelé den ze dne zlidštěli, vojáci na obou stranách zjistili, že k sobě mají blíž, než se jim v důsledku (pro)válečné propagandy do té doby zdálo. Když nad jedněmi i druhými zákopy zněla Tichá noc, zdálo se, že válka neexistuje a už nikdy existovat nebude. Kouzlo svátků zkrátka fungovalo i na frontě, třebaže pouze na několik desítek hodin, maximálně na několik málo dní.

Půlnoční jsem sloužil i potmě a ve vězení. Víra mi dává jistotu, že nejsem sám, říká v Magazínu I Dominik Duka

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital