První světovou válku přerušilo vánoční příměří. V koncentrácích pak stavěli místo šibenic stromečky

VYBÍRÁME Z MAGAZÍNU I | Vánoce jsou takřka od nepaměti svátky lásky, pohody, radosti a hojnosti, domácího štěstí, rodinných setká(vá)ní i schůzek s milými přáteli. Dvacáté století i počátky toho jedenadvacátého však byly, respektive jsou v mnoha případech tak bouřlivé, že to i tyto tradiční svátky „klidu a míru“ poznamenalo zcela zásadním způsobem, letošní „koronavirový rok“ to ostatně potvrzuje. Pojďme se proto na některé z nich podívat, ohlédnout se, v jakých podmínkách je trávili a slavili naši předkové, jak si jich užívali všem katastrofám a protivenstvím navzdory a proč pro ně některé z nich byly a jsou nezapomenutelné.

Vánoční příměří 

Úvodní vánoční ohlédnutí se váže k roku 1914, k prvnímu roku Velké války či, jak ji známe u nás, první světové války. Právě o těchto vánočních svátcích totiž spontánně vytryskl první velký odpor proti masovému vraždění v zákopech, odpor mladých mužů na obou stranách západní fronty, kteří se během několika měsíců naučili válku z celého srdce nenávidět. V prosinci 1914 už totiž vzaly dávno za své naivní, pseudoromantické představy části mladé generace o tom, že z jejích příslušníků válka udělá „skutečné muže“, že bez poznání „opravdového frontového kamarádství“ nikdy nedospěje, že válka bude zásadním krokem k „nezbytné modernizaci“ celé společnosti, „nutným katalyzátorem pokroku“ atd. Po šesti letních a podzimních měsících roku 1914 už vojáci velmi dobře věděli, jak válka vypadá ve skutečnosti, že to je především ničení a smrt, stejně jako věděli – v ďábelském mikrodetailu – jakou barvu mají vnitřnosti či mozky jejich přátel i nepřátel. Vystřízlivění z výše zmíněných iluzí bylo velmi bolestné a kruté. 

Nic nevypovídá o touze po skončení války, po míru, lépe než známé „vánoční příměří“ z roku 1914, spontánní sbratření vojáků protivných armád v určitých úsecích západní fronty, jeden z nejdojemnějších příběhů celého světového konfliktu. Například u belgického města Ypry došlo 25. prosince v „území nikoho“ mezi zákopy ke společné oslavě Vánoc německými a britskými vojáky; na několika úsecích fronty vojáci dokonce sehráli památné „vánoční fotbalové mače“. Včerejší nepřátelé den ze dne zlidštěli, vojáci na obou stranách zjistili, že k sobě mají blíž, než se jim v důsledku (pro)válečné propagandy do té doby zdálo. Když nad jedněmi i druhými zákopy zněla Tichá noc, zdálo se, že válka neexistuje a už nikdy existovat nebude. Kouzlo svátků zkrátka fungovalo i na frontě, třebaže pouze na několik desítek hodin, maximálně na několik málo dní.

Půlnoční jsem sloužil i potmě a ve vězení. Víra mi dává jistotu, že nejsem sám, říká v Magazínu I Dominik Duka

Smutné Vánoce v době krize 

Velká hospodářská krize je klíčovým mezníkem, zlomovým bodem meziválečného období. Zatímco 20. léta (tzv. Golden či Roaring Twenties), zejména jejich druhá polovina, byla obdobím (někdy) až bezprecedentní prosperity, nástup krize na přelomu let 1929 a 1930 situaci zásadním způsobem změnil. Místo více či méně nákladných dárků – knížek, gramofonových desek, krabiček doutníků a cigaret, alkoholu, často pozoruhodných vánočních ozdob, nemluvě o oblečení či sladkostech, například v Masarykově republice od firmy Orion, i nejrůznějších elektrických spotřebičů, bez nichž se „nemohli obejít příslušníci vyšších koupěschopných občanských tříd“, nalézali dospělí v krizových letech pod stromečkem spíše praktičtější věci. Děti se místo klasických plyšáků, autíček, panenek a dalších hraček těšily hlavně z již zmíněného oblečení, ze školních potřeb, z ovoce či cukroví; část obyvatel zejména z řad nezaměstnaných si ale nemohla dovolit ani to.

Právě vysoká nezaměstnanost včetně jejích tíživých sociální dopadů byla jedním z velkých témat Vánoc v době krize. Prakticky všechny vlády se snažily, seč mohly, pomáhat lidem bez práce celoročně, o vánočních svátcích to platilo zvlášť. Pravidelně se konaly podpůrné akce ve prospěch dětí nezaměstnaných ať už na celostátní, či komunální úrovni, pomáhaly též školy, církve a charitativní organizace. Pro děti, hlavně pro ty, jež byly z předchozích let zvyklé na bohatší Vánoce, byly krizové svátky obzvlášť těžké podobně jako pro jejich rodiče, kteří trpěli pocity bezmoci, že svým ratolestem nemohou nadělit to, co si přály. O tom, že se jednalo o nesnadno hojitelná traumata, svědčí to, že na tato těžká léta malí i velcí vzpomínali s hořkostí v hlase i po mnoha letech, i když už se jim dařilo lépe. 

Roman Fiala končí jako místopředseda Nejvyššího soudu. Dál budu soudit a taky budu mít víc času na psaní, řekl Magazínu I

Vánoce v koncentráku

Vánoce s sebou nesou tak silné poselství, že si je, přirozeně po svém a v rámci drasticky omezených možností, připomínali i vězni v nacistických koncentračních táborech. Podmínky ve všech táborech byly podobně mizerné, zároveň se však lišily v detailech, které (spolu)rozhodovaly i o podobě vánočních svátků. Například v Dachau, kde byli mimo jiné vězněni duchovní z mnoha evropských zemí, se směly sloužit bohoslužby, na což po válce vzpomínala i více než stovka českých farářů. Zčásti to platilo i o Sachsenhausenu, kde bylo internováno velké množství vězňů z Polska včetně duchovních. Ilegálně či poloilegálně vězni Vánoce slavili i v dalších táborech, třebaže ve většině z nich byly jakékoli obřady přísně zakázány. 

Na druhé straně i v jednom z nejhorších koncentráků vůbec, v Mauthausenu, jenž byl zařazen do nejpřísnější třetí kategorie, si vězni směli o svátcích v roce 1944 postavit – hned vedle šibenice! – vánoční stromek a navíc dostali po jednom kousku ovoce. V táboře Sachsenhausen-Oranienburg, kam nacisté deportovali české vysokoškolské studenty zadržené na podzim 1939 během „mimořádné akce 17. listopad“, pak byla šibenice na krátký čas dokonce demontována a místo ní byl postaven vánoční stromek. Necelé tři desítky českých studentů byly navíc v předvečer Štědrého dne propuštěny, zejména vzhledem k tlaku některých mezinárodních organizací, domů. 

A jakou podobu Vánoce v koncentrácích měly? Skromnou a dojemnou, spočívající zejména – třebaže ne ve všech případech – v poněkud volnějším režimu, což byl důsledek toho, že část ostrahy odjížděla slavit svátky domů, méně šťastná část slavila na místě (nejčastěji popíjením alkoholu), a proto věnovala vězňům méně pozornosti než ve všední dny. Hlavní radostí byl společný zpěv koled a písní obecně, improvizovaná divadelní představení, vyprávění příběhů a vzpomínání na rodinné příslušníky stejně jako vroucně vyjadřovaná přání, aby to byly poslední takto smutné Vánoce. Některým šťastlivcům se podařilo podarovat přátele kouskem pečiva či jinou dobrotou, nezapomínalo se ani na improvizovanou vánoční výzdobu, jak to popisuje například Jarmila Svatá v knížce Milenci SS smrti vydané v roce 1945.

Dokazuje pandemie, že je Bůh zlý nebo že neexistuje? Ani jedno, vyplývá z analýzy Magazínu I

Když přišel děda Mráz

Ovládnutí zemí střední a jihovýchodní Evropy včetně Československa komunisty ve druhé polovině 40. let změnilo mimo jiné i podobu vánočních svátků. Tak jako ve všech ostatních oblastech života se čeští a slovenští bolševici snažili i v průběhu Vánoc zničit všechny vzpomínky na „buržoazní první republiku“, její zvyky a tradice. K „záhubě“ byl odsouzen i Ježíšek, vyvolávající v rádoby ateistickém státě nežádoucí asociace s křesťanstvím. Soudruzi se jej s pomocí „sovětských bratrů“ pokusili nahradit dědou Mrázem, fousatým staříkem se sáňkami, Češi si ho ale oblíbili stejně málo jako později amerického Santa Clause, aniž bych chtěl jakkoli srovnávat ideologicko-mocenský diktát zejména 50. let a komerční tlak z časů po pádu komunistického režimu. Děda Mráz ani Santa Claus se u nás nicméně, za sebe říkám naštěstí, neuchytili. 

Pro děti, především pro ty menší, se ale, ponechám-li stranou „rituální dobové tanečky“ s dědou Mrázem nebo fakt, že příběhy o třech králích na čas nahradily příběhy o statečných pohraničnících a jim podobné, zase až tolik nezměnilo. S postupem času navíc ideologický rozměr Vánoc i v komunistické éře přece jen slábl, což platilo nejen o svobodnějších 60. letech, ale fakticky vzato i o letech jinak odpudivé normalizace. Povaha režimu byla samozřejmě po celou dobu znát v obsahu „spotřebitelského balíčku“ – některé dárky, například elektronika, značkové džíny, elpíčka oblíbených zahraničních kapel či „ameriky“ byly dlouho pokládány div ne za „svátost“, ať už se jednalo o děti, nebo dospělé. O tom, že o svátcích „nebylo zase až tak zle“, nicméně svědčí mimo jiné to, že tradice Vánoc u stolu plného dobrot kaprem a řízky počínaje a spoustou cukroví konče, to vše před televizní obrazovkou v rodinném kruhu, jež se mimoděk ustavila v 70. letech, přetrvává v mnoha rodinách dodnes.

Půlnoční jsem sloužil i potmě a ve vězení. Víra mi dává jistotu, že nejsem sám, říká v Magazínu I Dominik Duka

Sametové a hlavně svobodné   

Na konci roku 1989 prožívali obyvatelé Československa úplně jiné vánoční svátky než v předchozích letech. Dramatické politické změny, známé jako sametová revoluce, totiž vtrhly do jejich životů s dlouho nepoznanou silou a změnily je způsobem, jaký si většina z nich nedokázala představit ani v nejdivočejších snech. Komunistická strana během pouhých několika dnů rezignovala na svůj mocenský monopol, nezadržitelně se blížila – z hlediska symbolického i mocensko-politického nesmírně důležitá – volba Václava Havla prezidentem republiky, Občanské fórum bylo málem populárnější než Ježíšek. Rudé právo, tiskový orgán donedávna vládnoucí státostrany, otiskl text Charty 77, alespoň někteří ze studentských vůdců se jako hrdinové vraceli z Prahy do rodných měst a městeček a vyprávěli zde, „jaké to bylo“. Děti, ale i mnozí z jejich rodičů pak během svátků v televizi se zatajeným dechem sledovali dlouhá léta zapovězený seriál na motivy Foglarovy knížky Záhada hlavolamu, kostely byly během půlnoční mše narvané k prasknutí…  

V neposlední řadě se jednalo o první Vánoce, během nichž, respektive během jim předcházejícího adventního období mohli Češi a Slováci svobodně vycestovat na „kapitalistický Západ“. Většina z těch, kteří se pro takový výlet rozhodli, směřovala do nedalekého hlavního města Rakouska, do Vídně. Návštěva tamních proslulých vánočních trhů byla zážitkem, na jaké se nezapomíná. Konfrontace (před)vánočního veselí v rozzářené a slavnostně vyzdobené metropoli na Dunaji s šedivými, neupravenými a zanedbanými městy v Čechách a na Slovensku byla depresivní, reálně však vyjadřovala rozdíl mezi husákovsko-jakešovským normalizovaným socialismem a svobodným kapitalistickým světem za železnou oponou. Na nadšení Čechů z toho, že se mohou podívat „ven“, jak se tehdy říkalo, nic nezměnil ani fakt, že většina z nich měla v kapse jenom pár šilinků. Nenadále nabytá svoboda chutnala tehdy tak sladce, že mě ještě dnes mrazí, když si na to vzpomenu.

SDÍLET
sinfin.digital