Půlnoční jsem sloužil i potmě a ve vězení. Víra mi dává jistotu, že nejsem sám, říká v Magazínu I Dominik Duka

Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský a primas český, za sebou nemá zrovna lehký rok. Koronavirová pandemie silně zasáhla náboženský život nejen v České republice, ale na celém světě. Došlo tak k vůbec největšímu omezení bohoslužeb a církevních slavností v naší porevoluční historii. Sám kardinál pak čelil podivným praktikám týdeníku Respekt s rozhovorem, který mu poskytl, či blokaci svého twitterového účtu. Při našem rozhovoru se tomu ale spíše usmívá a těší se na Vánoce. Vlastně ani není divu, pro člověka, který, jak sám říká, „nejvýznamnější“ svátky zažil i jako politický vězeň a v borské věznici zcela sám a ve tmě tehdy sloužil půlnoční mši, to jsou vlastně malichernosti. O tom všem mluvíme v prosincovém čísle Magazínu I, z něhož je i následující ukázka. V běžném prodeji časopis neseženete, předplatit si ho můžete tady.

Jak budete trávit letošní Vánoce, pane kardinále? A co pro vás osobně vlastně znamenají?

Vánoce jsou pro mne především bohoslužebným a liturgickým svátkem a slavností narození Krista. U mne se ale do toho promíjí také 77 let života. A Vánoce pro mne vždy byly tou nejvýznamnější slavností, i když bych to jako katolík a křesťan takto formulovat neměl. Ale musíme si uvědomit, že Vánoce mají v našem středoevropském i vysloveně českém prostoru své specifické poslání. Ne snad že bych chtěl potlačit Velikonoce, ale kdyby nebylo Vánoc, nebylo by ani Velikonoc. Vánoce jsou rodinné svátky a slavnosti, které nás nejvíce poznamenávají. Patří k dětství, v němž se vytváří a formuje osobnost člověka. Všechny boje proti Vánocům, koledám a jesličkám a nakonec i proti shánění dárků jsou podle mého soudu spíše projevem snobství a jakéhosi úzkoprsého pohledu, kdy si část společnosti, a to ani část věřících, neuvědomuje, jak jsou tyto svátky důležité. Všude musíme hledat rovnováhu, ale tady se můžeme alespoň jednou za rok zamyslet nad tím, že máme své blízké i vzdálené a že bychom měli projevit svůj vztah k nim. V katedrále svatého Víta se i letos odehraje mše. Pandemie se ale samozřejmě ještě nevyřeší a Vánoce tak ovlivní.

Dokazuje pandemie, že je Bůh zlý nebo že neexistuje? Ani jedno, vyplývá z analýzy Magazínu I

Vánoce jste strávil jako politický vězeň i ve vězení. Vybočují právě ty ve vašich vzpomínkách nejvíce z řady?

Na lůžku borské věznice jsem tehdy sloužil zcela sám a ve tmě půlnoční mši, ta byla mimořádná. Ale jinak je na to těžké odpovědět. Jiné byly Vánoce dětské, jiné ty, když byl otec ve vězení a Ježíšek nestačil dodělat dárky (smích). Jiné byly i ty ve vyšetřovací vazbě vojenské věznice vedle Lorety nebo ty vojáka základní služby. Ale i tehdy jsem se na půlnoční dostal, do trnavské katedrály. Vzpomínám také na Vánoce v hradecké katedrále či v dominikánském prostředí stejně jako na ty na nemocničním lůžku, které jsem rovněž prožil. Které na mě nejvíce zapůsobily, nedokážu říci. Ale zcela jistě to byly ty Vánoce, které měly mimořádný program. Pro mne jsou však všechny Vánoce krásné. A i když jsem nebyl uprostřed svých nejbližších, Vánoce mi dokázaly své poselství zprostředkovat. 

Bilancujete na konci roku?

Vánoce jsou pro nás tak trochu pracovními svátky, bilancování tak u mne přichází až v mezidobí. Mám takovou tradici. Vždy odpoledne na Silvestra likviduji staré kalendáře. V předcházejících dnech si totiž vždy vyšetřím několik hodin, abych z nich vytrhal ty nejdůležitější otázky a události minulého roku. Ten letošní bude na události chudší – mělo dojít k centrálnímu setkání předsedů biskupských konferencí z celé Evropy, ale to proběhlo pouze elektronicky a navíc ještě ne se všemi. Ne každý žije v podmínkách, aby mohl něco takového realizovat. Všechny církevní slavnosti ať ty svatováclavské nebo ty svatojánské, navalis, byly velmi omezené. Mohli jsme si ale mnohem více uvědomit význam těchto událostí a více o nich popřemýšlet. Promýšlel jsem tak například historii svatojánských oslav a na základě starých přednášek doktora Podlahy jsem si uvědomil, jakou roli hrála svatojánská úcta v naší historii. V baroku, v 19. století, ale i při vzniku republiky. V Clevelandu v roce 1915 i v Chicagu v roce 1917 vzdávali hold svatému Janu Nepomuckému, to jsem dříve netušil. A na základě těchto historických událostí si zase můžeme uvědomit, že naše zaoceánská orientace hraje svou roli a vepsala se do našich dějin. A to jsou právě ty momenty: když jsme ve stresu a ve stísněnosti, úzkosti, dokážou se události daného roku do našeho nitra zapsat jiným způsobem. 

Roman Fiala končí jako místopředseda Nejvyššího soudu. Dál budu soudit a taky budu mít víc času na psaní, řekl Magazínu I

Proč je česká společnost tak rozpolcená? A jaké dopady bude mít koronavirová pandemie? Poslechněte si také rozhovor Dominika Duky pro Rádio Z.

INTERVIEW — Dominik Duka

SDÍLET
sinfin.digital