Starý spor v novém hávu. O co se hraje nad ložisky plynu ve Středomoří?

 FOTO: Profimedia

Erik Siegl

29. 07. 2020 • 12:01
ANALÝZA ERIKA SIEGLA | Spor Řecka a Turecka o vymezení námořních hranic ve východním Středomoří je starý jako státy samy. Ostatně leckde tureckou pevninu a řecké ostrovy od sebe dělí jen stovky metrů. Co jej teď činí více rizikovým, je nejen honba za ložisky zemního plynu, ale i absence nestranného arbitra, kterým byly po desetiletí Spojené státy.

Turecko si asertivněji činí nárok na rozsáhlé území podmořského šelfu poté, co v prosinci s libyjskou vládou „národní jednoty“ uzavřelo dohodu o vymezení výhradních ekonomických zón. Na jejím základě si vymezuje oblasti, kde leží i několik řeckých ostrovů a kudy by mohl případně vést také plynovod z kyperských a izraelských nalezišť do Evropy.

Mapa zachycuje oblasti, které si Turecko a Libye nárokují na základě dohody (Zdroj: aa.com)

Jak už jsem na INFO.CZ psal, Turecko vůči vládě v Tripolisu vystupuje jako politický a vojenský protektor a v posledních měsících obrátilo poměr sil na bojišti a změnilo ofenzivu generála Chalífy Haftara v jeho ústup. Svou podporu dokázalo zobchodovat nejen zmíněnou dohodou o vymezení kontinentálního šelfu, ale i stavebními kontrakty pro vybrané firmy.

Zejména kvůli svému letitému teritoriálnímu sporu mají Řecko a Turecko největší vojenské rozpočty v poměru k HDP v rámci NATO. V tomto případě je tento údaj obráceným měřítkem „alianční solidarity“ mezi dvěma členy a dlouhodobě také barometrem jejich vzájemného napětí. To má stále také svou nacionalisticko-identitní rovinu, jak připomněla nedávná kontroverze kolem opětovné přeměny někdejšího hlavního chrámu řecko-ortodoxního křesťanstva Hagia Sofia z muzea v mešitu, kterou ostatně byla v letech 1453–1934.

Když chybí četník

Řecko a Turecko se v minulosti dostaly na pokraj ozbrojeného střetu kvůli neobydleným a opuštěným skaliskům, nejvážněji asi v roce 1999 během Imijské krize. Fatální eskalaci vždy pomáhala zamezit i aktivní diplomacie USA a zájem Turecka na členství a úzké spolupráci s Evropskou unií. Lze však pochybovat, že současná americká politika bere na něco podobného ohled, nemluvě o opakovaně potvrzené neobratnosti prezidenta Trumpa v podobných situacích. Evropská unie v čele s Francií pochopitelně kope za své členy Řecko a Kypr, které považují nároky Turecka za porušení svých teritoriálních vod a mezinárodního práva. V tomto smyslu se opakovaně vyjádřil i německý ministr zahraničí Heiko Maas jménem předsednictví EU, které vyzvalo Ankaru k „zastavení provokací ve východním Středomoří“. 

Pravděpodobnost střetu výrazně snižuje i to, že Turecko i při současné slabosti své ekonomiky nemá zájem na vojenské eskalaci. Také doslova válčí na několika frontách, kromě severní Sýrie a zmíněné Libye turecká armáda provádí operace proti separatistické PKK i v severním Iráku, nemluvě o části svého vlastního území. Je také stále oslabena masivními čistkami po pokusu o vojenský převrat před čtyřmi lety, které se zvláště silně dotkly letectva a námořnictva. Analytik a bývalý turecký diplomat Sinan Ülgen také ujišťuje, že i když Turecko jedná vůči Řecku asertivně, sleduje současně racionální a realistický plán. Svou námořní aktivitou a zbrojením si chce vynutit nová vyjednávání s Řeckem, které by zohlednily specifičnost vzájemné hranice dle platného mezinárodního námořního práva, utvářené z řecké strany stovkami ostrovů kolem turecké pevniny.

Spouštěčem aktuálního napětí a slovních přestřelek se vedle aktivit tureckých průzkumných plavidel stala ratifikace dohody Řecka, Kypru a Izraele. Tyto země chtějí vybudovat 1900 kilometrů dlouhý podmořský plynovod do Evropy pro plyn z izraelských a kyperských nalezišť s kapacitou 12 miliard krychlových metrů. Pokud by se to stalo, roční „domácí“ produkce v Evropské unii by stoupla o deset procent a lehce se snížila závislost na ruském plynu. Proto příprava projektu získala podporu evropských institucí, která v budoucnu může zahrnout i výhodné půjčky. Kvůli vzájemným konfliktům má plynovod dle dohody zmíněných tří zemí obcházet Turecko, což je ekonomicky mnohem dražší trasa, a procházet územím, které si však Ankara po dohodě s Libyí nyní nárokuje jako svoji výlučnou ekonomickou zónu. Turecko-lybijská dohoda má tedy sloužit jako jeden z nástrojů k zastavení tohoto projektu minimálně do doby, než budou nároky Turecka jeho rivaly uspokojeny.

Erdoganova klička

Nad budoucností velmi nákladného a politicky motivovaného plynovodu se však nyní ještě více stáhla mračna ekonomické krize a prudkého poklesu poptávky a cen fosilních paliv. To samé platí i pro případnou nákladnou těžbu plynu Tureckem ve sporných vodách, jejíž návratnost také není zaručena. Může se proto jevit poněkud paradoxní, že vzájemný střet obou zemí eskaluje právě nyní. Obě vlády však věří v dlouhodobý ekonomický přínos nalezišť, nebo také nevěří v možnost „win-win“ dohody a oboustranně výhodné spolupráce s letitým rivalem. 

Pro Turecko je export kyperského plynu do Evropy trnem v oku nejen kvůli nárokům, které vznáší jménem mezinárodně neuznané Severokyperské turecké republiky. Dlouhodobě se samo nabízí jako transportní „hub“ pro ruský, azerbajdžánský, íránský a v budoucnu i „turecký“ plyn z podmořského šelfu. A tuto svou ambici v značné míře i naplňuje díky již existujícím plynovodům včetně ruského „Turkish stream“. 

Byť je riziko přímého vojenského střetu s Řeckem ve východním Středomoří spíše malé a oba státy si vzájemně po léta především brnkají na nervy, nelze jej nikdy zcela vyloučit s ohledem na vysokou míru militarizace vzdušné a námořní hranice. Situaci vyostřuje to, že turecká vláda vnímá průzkum ložisek plynu v podmořském šelfu nejen jako své právo, ale i jako otázku vlastní dlouhodobé energetické nezávislosti. Prezident Erdogan v poslední době také vystupňoval svou bombastickou rétoriku o Turecku jako „nezastavitelné“ regionální velmoci, zřejmě povzbuzen vojenskými úspěchy v Libyi a nepochybně i v reakci na sociální a ekonomické problémy doma. Hra na nacionální strunu je ale především způsobem, jak alespoň na chvilku odvrátit pozornost od nepříjemných a mnohem podstatnějších domácích témat.

SDÍLET