Na ústupu ze slávy? Přečtěte si 3 možné scénáře, kudy se bude dál ubírat Čína | info.cz

Články odjinud

Na ústupu ze slávy? Přečtěte si 3 možné scénáře, kudy se bude dál ubírat Čína

Když se loni v lednu propadl čínský akciový trh a oslabila tamní měna, řada analytiků tvrdila, že konec čínského ekonomického zázraku je blízko. Nestalo se nic. Čínské hospodářství meziročně vzrostlo o 6,5 procenta a splnilo cíle, které stanovila vláda. Akciový trh vzrostl od ledna 2016 o 19 procent, čínský juan oslabuje i nadále, ale nikterak prudce.

Přesto si podle deníku Financial Times většina ekonomů nemyslí, že by Čína měla definitivně vyhráno. „Základní problém je, že cíle pro jejich ekonomický růst nejsou realistické,“ řekl FT bývalý šéf MMF pro Čínu Jonathan Anderson. Podle něj není cestou, aby se ekonomické prognózy pro růst upravovaly z 6,5 procenta na 6,2 procenta. Číňané by naopak měli být více pesimističtí a stanovit růst HDP kolem třech procent. Podle něj navíc Číně hrozí finanční krize kvůli rostoucímu dluhu. Ten je v současnosti na úrovni 255 procent HDP, přičemž v roce 2008 byl na 141 procentech HDP.

Čína v roce 2015 přispěla třetinou ke globálnímu růstu HDP. Pokud by se dostala do problémů, pocítí to celý svět. Redaktoři Financial Times procestovali tři čínská města, kde sbírali poznatky o tamní ekonomice, a představili tři scénáře, které Říši středu dost možná čekají.

Scénář první – Nová ekonomika, prudký nárůst spotřeby

Dálnice vedoucí do přístavu ve městě Čhchen Jing je lemovaná novými domy, z nichž řada není dokončená a většina ani prodaná či obsazená. S místními hotely a kongresovými centry představují připomínku, že tradičním tahounem čínské ekonomiky jsou investice do nemovitostí a energeticky náročného průmyslu.

Paní Čen, s níž mluvili reportéři FT, vydělala svůj první milion juanů jako exportérka oblečení. Později se zaměřila i na jiné segmenty, včetně finančnictví. Její nejnovější zálibou je ovšem jachting, který se v Číně začal prosazovat až po olympiádě v Pekingu v roce 2008. „Můj sen je, že budu prodávat jachty v Číně. Před rokem 2008 jsme věděli, že je to velmi populární v zámoří, ale tady nic takového neexistovalo,“ dodává.

V čínské ekonomice je nepochybně celá řada věcí špatně, nicméně země se stala druhou největší ekonomikou světa, přičemž některá odvětví v ní úplně chybí. Jde především o služby a volný čas, které jinde považujeme za samozřejmost. Právě tento dosud neexistující průmysl může vyvážit propad v ostatních sektorech „staré ekonomiky“. „Pohled do makroekonomiky je skutečně pesimistický. Na mikro úrovni je ovšem celá věc mnohem veselejší,“ dodává profesor na Pekingské univerzitě Jeffrey Towson.

Podle něj existuje neomezená poptávka po všem, co se týká zábavy či zdravotnictví. Ve městě Čching-tao nejbohatší muž Číny buduje obří filmové centrum za 8,6 miliardy dolarů. Jde prakticky o město ve městě složené z filmových studií. Tento průmysl přitom táhne celý hospodářský růst v Čching-tao a okolí, kde ekonomika v roce 2015 vzrostla o téměř devět procent ve srovnání 6,9 procenty v celé Číně.

Paní Čen si velmi dobře uvědomuje, že právě rostoucí domácí poptávka potáhne i poptávku po jachtách. V roce 2012 koupila zkrachovalého výrobce jachet Mazarin a výrobu přestěhovala do Čching-tao. V roce 2014 a 2015 většinu vyrobených jachet vyvezla, ale o rok později už 60 procent produkce zůstalo v Číně.

„Čínská střední třída si zatím jachty nekupuje, ale bude. Jsem velmi optimistická, pokud jde o budoucnost země. Nemůžeme se dále spoléhat na energeticky náročný průmysl. Potřebujeme spotřebu, aby vznikla nová ekonomika a nové pracovní příležitosti,“ dodává Čen.

Scénář druhý – Stagnace, vysoké dluhy zpomalují růst

Ve 32 letech si Lily Pei myslí, že nejlepší dny kariéry má už za sebou. Před časem přišla rovnou po univerzitě do vesnice s „exotickým“ jménem 739 v provincii S‘-Čchuan. Pracuje jako obchodník v místní továrně na polovodiče opět s označením 739. Do obce se 3000 obyvateli se nastěhovala spolu s dalšími třemi spolužáky, nyní je jediná, kdo tu zůstal.

„Odhadli, že se situace mění a byli dostatečně chytří, aby včas odešli,“ řekla Financial Times. Těžký průmysl sem přivedl Mao Ce-tung v 60. letech minulého století, protože měl pocit, že průmyslové podniky umístěné na úpatí hor budou těžko dosažitelné pro případného nepřítele. Místní označují své vesnice podle čísel jednotlivých fabrik. Tento region je ve své podstatě mikrokosmos, který nejvíce připomíná „japonský scénář“, tedy pomalý nebo vůbec žádný hospodářský růst.

„To znamená růst 0,5 procenta po dobu 20 let,“ vysvětluje profesor z Pekingské univerzity Michael Pettis. Podle něj se Čína může dostat do situace, kdy si nebude moct kvůli vysokým dluhům půjčit a dojdou jí tak peníze pro podporu hospodářského růstu. Tedy nástroj, který dosud mohutně využívala. Něco podobného se stalo právě v Japonsku, ale už v roce 1992.

Jak prasknutí takové bubliny vypadá, vědí dělníci z továrny 739 velmi dobře. V roce 2006, kdy sem dorazila i Lilly Pei, fabrika obdržela obrovskou investici od státní Dong-Fang Corporation. Většinu těchto peněz vedení továrny utratila za rozšíření výroby solárních panelů. O dva roky později se ovšem zhroutily trhy a Pei nyní spolu s dalšími zaměstnanci pracují na rozprodeji vybavení továrny. Dostanou za něj zhruba osminu toho, co by dostali před deseti lety.

Když přijdete na místní autobusovou zastávku, potkáte samé starší obyvatele, kteří si vám postěžují, že jejich vnuci se už dávno odstěhovali. Počet žáků v místní škole se za posledních 10 let snížil o polovinu. „Během 10 až 15 let se čínský demografický úpadek stane viditelnější a každý rok bude z pracovního trhu ubývat zhruba pět milionů lidí,“ říká Brian Jackson z konzultační firmy IHS.

Kombinace odklonu od těžkého průmyslu a stárnutí obyvatelstva může způsobit, že se celá země dostane do takzvané pasti středního příjmu. To je termín, kterým ekonomové popisují celou řadu negativních faktorů u rozvojových ekonomik, které se snaží překonat hranici HDP na obyvatele ve výši zhruba 12.000 dolarů.

Japonské HDP na obyvatele bylo v roce 1992 21.320 dolarů, v případě Číny je to ovšem jen 14.160 dolarů. Říši středu tak hrozí, že zažije podobné zpomalení jako Japonsko, ale v době, kdy jsou tamní životní standardy výrazně nižší. „Zpomalení růstu HDP z 6,5 na čtyři procenta znamená, že Číně zabere 26 let, aby se dostala na úroveň Japonska. Při růstu 6,5 procenta by to zabralo 16 let,“ uzavírá Jackson.

Scénář třetí – Akutní krize, problém s (ne)bankami

Zaměstnanci bank v na uhlí bohaté provincii Šan-si si velmi dobře pamatují kolaps místní uhelné společnosti v roce 2014, která těžce poznamenala místní finanční sektor. Liansheng Group byla značně zadlužená u pěti nebankovních společností, které zažily v Číně v posledních letech boom. Když ceny uhlí na trzích značně poklesla, Liansheng nebyla schopná splatit závazky ve výši pěti miliard juanů.  

To, co se dělo dál, přesně ilustruje obavy některých analytiků, že tento „šedý“ finanční sektor může v Číně spustit ničivou finanční krizi. Rozzuření investoři obsadili v Šan-si sídla státem vlastněných bank a požadovali své peníze zpět. „Ve skutečnosti se chovali velmi vstřícně. Když dojedli svojí svačinu, tak po sobě ještě uklidili,“ vzpomíná pro FT zaměstnanec Everbright Bank na protesty z roku 2014.

Celý incident ukazuje, že mezi nebankovními institucemi a velkými státními bankami je spojitost. Nebankovní instituce získávají peníze prodejem dluhopisů skrze komerční banky. Ty s tím (kromě prodeje) nemají nic společného, ale investoři toto riziko často nevnímají a považují podobné produkty za zodpovědnost státních bank a vlády.

„Mnoho z našich zákazníků jsou takzvaní baofahu,“ popisuje zaměstnanec místní nebankovní instituce Číňany, kteří raketově zbohatli a vžil se pro ně termín baofahu. Často nemají ponětí o finančních produktech a jejich rozhodování není příliš „sofistikované“. „Zajímá je jen výnos. Vůbec nevnímají riziko, které jim lidé v bankách příliš nevysvětlují,“ dodává zaměstnanec.

Pokud by se odehrál řetězec větších bankrotů, je klidně možné, že investoři odstartují „run“ na banky, které se náhle ocitnou bez prostředků. Riziko představují především menší banky, které jsou závislé na firemním financování a financování od bohatých Číňanů. Ani to by však nestačilo na spuštění opravdu velké a ničivé finanční krize. Muselo by dojít ke spojení s několika dalšími faktory, mezi něž patří například systémové omezení likvidity na trhu, které by bankám znemožnilo využít mezibankovních půjček.

Něco podobného se odehrálo již v roce 2013, kdy celá řada čínských bank měla problémy získat dostatečné financování. „Bylo to systémové selhání, do nějž byly zapleteny všechny banky,“ uvedla Charlene Chu z CBAR, tedy instituce, která se v USA zabývá čínskými bankami.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud