Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Víc než jen peníze. Mezi EU a Íránem netečou biliony, bitva o sankce má přesto zásadní význam

Víc než jen peníze. Mezi EU a Íránem netečou biliony, bitva o sankce má přesto zásadní význam

Spojené státy pohrozily evropským firmám, že pokud budou obchodovat s Íránem i po zavedení nových amerických sankcí, dotknou se postihy i jich. Evropské společnosti přitom ještě zkraje roku doufaly v opačný vývoj. V Íránu mají kontrakty za miliardy eur. V zemi se angažují také české podniky. A přestože objem peněz tekoucí mezi Evropskou unií a Íránem není z pohledu Bruselu tak velký, v sázce je hodně.

Bílý dům je odhodlaný zavést sankce proti evropským firmám, které nepřestanou obchodovat s Íránem ani po zavedení amerických restrikcí. Poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa pro národní bezpečnost John Bolton to označil za signál pro evropské země, že je lepší jít s USA, než za každou cenu udržovat při životě jadernou dohodu z roku 2015, od níž Trump minulý týden odstoupil.

„Proč by nějaký podnik, akcionář nějakého podniku, chtěl obchodovat se světovým centrálním bankéřem mezinárodního terorismu,“ podivoval se Bolton v rozhovoru pro americkou televizi ABC. Američané dali najevo, že dopřejí evropským společnostem 90 až 180 dní, podle typu podnikání, aby své projekty v Íránu ukončily.

Desítky českých firem v ohrožení

Objem evropských obchodů s Íránem činí přes 20 miliard eur (více než 500 miliard korun). V evropském měřítku patří k těm menším. Ještě začátkem roku proto firmy doufaly v růst. Například německý export do země vzrostl mezi lety 2015 a 2016 o 27 procent. „Po letech sankcí potřebuje Írán investice ve všech sektorech,“ pravil předseda Německo-íránské obchodní komory Michael Tockuss.

Mezi největší evropské investory v Íránu patří automobilky Renault a Volkswagen, výrobce letadel Airbus nebo ropná společnost Total, která loni uzavřela s íránskou firmou Petropars obchod za dvě miliardy dolarů (cca 42 miliard korun).

Infografika: Dohoda s ÍránemInfografika: Dohoda s Íránemautor: Info.cz

Rostla i hodnota obchodů mezi Íránem a Českem. Podle náměstka ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Bärtla se za poslední dva roky takřka zdvojnásobila. Z 52 milionů dolarů (1,1 miliardy korun) poskočila na 92 milionů dolarů (necelé 2 miliardy korun).

„Počet českých firem působících v Íránu lze odhadnout v řádu několik desítek. Předmětem jejich zájmu jsou zejména tradiční dodávky českých strojů a zařízení. Vesměs nejde o citlivé položky a technologie, které by byly předmětem zvláštního povolovacího řízení,“ doplňuje pro INFO.CZ Bärtl, který má na ministerstvu na starost zahraniční obchod.

Recept z 90. let

Podle něj je jasné, že by se případné sankce na evropsko-íránském byznysu projevily. Míra dopadů se bude odvíjet podle konkrétní podoby, se kterou Washington přijde. Pokud by opravdu zahrnovala penalizaci firem obchodujících s Íránem, budou evropské společnosti muset přerušit či omezit tamní kontrakty. V některých případech by mohly volit cestu obchodování přes prostředníka v podobě jiné země Perského zálivu.

Další potíží by mohla být snaha Washingtonu uplatňovat sankce na obchody v dolarech. USA tak mohou využívat své výhody, že jejich platidlo zároveň funguje jako světová rezervní měna. „Od amerického dolaru se odvíjí cca tři čtvrtiny světového obchodu. I při použití alternativních měn jako euro či libra jen lze předpokládat, že i evropské obchodní banky budou při provádění platebního styku s Íránem brát v úvahu možnosti sekundárních sankcí ze strany amerických úřadů,“ konstatuje Bärtl.

Evropa by se sankce mohla pokusit zablokovat u Světové obchodní organizace (WTO), což jí pomohlo v 90. letech v případě amerických opatření vůči Kubě, Libyi a také Íránu. Jenže nyní je daleko více provázaná s americkým finančním systémem. Ačkoli by případná blokace sankcí mohla evropským soudům umožnit ignorovat americké rozsudky, firmy by stejně v USA čelily vysokým pokutám. „Obecně lze říci, že stažení USA z této dohody může být problém zejména pro ty společnosti, které působí jak na íránském, tak americkém trhu,“ domnívá se Bärtl.

Velká geopolitická hra

Pokud by Evropané z Íránu odešli, vytvořilo by to ještě větší prostor pro angažování Číny, která už nyní na tamním trhu operuje. A přestože objem evropsko-íránských obchodů netvoří zásadní číslo v celkové unijní bilanci, mohl by krok způsobit také další komplikace v už tak dost pošramocených euro-amerických vztazích.

„Není to jen o Íránu, jen o obchodních zájmech některých evropských společností. Je to o tom, za co stojí transatlantické vztahy,“ komentuje v listu Financial Times expert na Írán z think-tanku Carnegie Europe Cornelius Adebahr.

Spojenectví USA a Evropské unie dostalo v posledních měsících hned dvě závažné trhliny. První přišla poté, co Trumpova administrativa zavedla sankce na dovoz hliníku a oceli. EU sice po protestech a hrozbách odvetou dostala výjimku, ta však není trvalá a její prodlužování závisí jen na libovůli Washingtonu.

Dalším políčkem bylo právě odstoupení od jaderné dohody s Íránem. Evropa ji na rozdíl od USA podporuje dodnes. Za její pokračování lobbovali u Trumpa i francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová. Neúspěšně.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1