Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Beneš a Gottwald zatnuli tipec kolaborantským elitám. Teď je šance na reprízu, nepochybuje Skála

Beneš a Gottwald zatnuli tipec kolaborantským elitám. Teď je šance na reprízu, nepochybuje Skála

Jedním z výstupů sobotního sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy bude nové vedení strany. Mezi relevantní kandidáty na předsedu patří také stávající místopředseda KSČM Josef Skála. Jak se vyrovnává s kritikou těch, kteří ho označují za stalinistu? Jaký má názor na rozličné uzlové body dějin 20. století, ať už jde o pražské jaro, invazi vojsk Varšavské smlouvy nebo listopadové události roku 1989? A kde spatřuje příčiny úbytku voličů KSČM v loňských volbách? A co případný návrat komunistů k podílu na exekutivě? O tom všem s ním hovořil politický analytik INFO.CZ Vratislav Dostál.

S čím jedete na sjezd KSČM a co od něj čekáte?

S tím, co zablokoval výsledek toho minulého. Debakl v dvojích volbách tomu dal za pravdu ještě víc. Musíme dohnat kritické nálady. Stát se znovu jejich hlavním mluvčím. Obnovit „tah na branku“, jaký se sluší na radikální, systémovou opozici.

Podle všeho jsou vaše šance na zvolení předsedou strany výrazné. S čím chcete delegáty nalákat na svou stranu? Jaký je váš program a priority?

Díky za kompliment. Tak jednoduché to ale nebude. Kritika toho, jak se přezrálé problémy metou pod koberec, roste ve straně i mezi našimi příznivci. Většinu našich členů však tvoří dvě kategorie. První jsou lidé, zvyklí na politiku z dob socialismu. Tedy na správu věcí veřejných a ne politickou soutěž a střet. Druhou ti, kdo se do odpovědnějších rolí dostali od prahu 90. let minulého století. Tehdy stačilo srovnávat sliby a skutky. A tu a tam panstvo načapat, jak pošlapává i své vlastní zákony.

Teď právě z toho žije i kdejaký bulvár. Doba růžových iluzí je ta tam. Opozice, které nemá ujet vlak, musí poměrům nahlédnout pod kůži. Obnažit příčiny a viníky. Rozvinout iniciativu, která se nenechá zamknout na hřiště, vykolíkované establishmentem. Být nejen na hrotu kritiky všeho, co se dá napravit už dnes. Nasvítit lidem i pasti a slepé ulice, s nimiž si kapitalismus už neporadí. Nebát se razit jejich skutečná řešení. Mířit k nim už politikou pro „tady a teď“.        

KSČM dosáhla loni na podzim vůbec nejhoršího volebního výsledku v novodobé historii České republiky. Kde spatřujete příčiny?

Právě v tom, co roli systémové opozice dlužíme. A sami tak leckdy pomáháme živit víru v zázraky, na něž dnes nedojde. V době, kdy „protestní hlasy“ už vyhrávají i volby, nás to trestá víc než kdy dřív. Pokud jim splyneme v cizím stínu, hodí to raději těm, u koho čekají větší podíl na moci.   

Navzdory nejhoršímu volebnímu výsledku mají komunisté nakročeno poprvé od listopadu 1989 k podílu na exekutivě. Není v tom jistý paradox, že vytváříte alianci s oligarchou, jehož zájmy jsou z logiky věcí jinde, než zájmy vašich voličů?

Já nejsem z těch, kdo by se na to těšil jako batole na vánoční stromeček. Je to riskantní křižovatka. Pro nás je legitimní výlučně v míře, v níž zablokuje comeback dinosaurů, vykrmených z loupeže tisíciletí. Oligarcha není jen jejich konkurent. Podniká v „reálné ekonomice“. Produkce, ze které bohatne, závisí na kupní síle „dolních deseti miliónů“.

Beneš a Gottwald zatnuli tipec kolaborantským „elitám“. Teď se – ač v úplně jiných kulisách – naskytla šance na reprízu, jakkoli mnohem skromnější. I tu si však, tak jako tehdy, vynutí jen tlak v plebejském zájmu. Role, do níž to uvádí nás, má ovšem i své meze. Jako „užitečný idiot“ bychom spáchali harakiri.  

KSČM nečelí pouze úbytku voličů, nýbrž také výraznému úbytku členů. Zvyšuje se také jejich průměrný věk. Jak byste chtěl tyto trendy změnit?

Ročníky, startující do života, oblbuje kolosální brainwashing. Právě na ně však číhá i to, co novověk v míru nepamatuje. Statisícům mladých lidí hrozí, že dopadnou hůř než jejich rodiče. Počínaje právem na střechu nad hlavou, nabízející i skutečné soukromí. Trhu bydlení vládne samoděržaví lichvy. Zkrotí ho jen reálná konkurence.

Jedině masivní nabídka veřejného sektoru - za cenu bydlení těsně nad režijními náklady. Stavebních parcel, jež nemusí kupovat od vydřiduchů, má stále dost. Banky mu s gustem půjčí i stovky miliard – a za úrok blízký nule. A právě to je jedno z témat, jež musí zvednout radikální opozice. Tím rozlepí i statisíce mladých očí, držených v politickém rauši.    

Jak byste reagoval na kritiky, kteří vás označují za reprezentanta konzervativního či dokonce neostalinistického proudu v KSČM?

Jako zakomplexované ubožáky, co se nezmůžou na férovou debatu. A tak si pomáhají bubáky, jimiž si kupují přízeň „mainstreamu“. Ten umí člověka, jemuž vypálí stigma „stalinisty“, vylíčit jako většího vyvrhele než Hitlera a všechny šarže SS. Jinak to viděli i Roosevelt a Churchill. Být doma v marxismu – a plejádě jeho velkých postav – je známkou vybraného vkusu. O „konzervativcích“, křížených s „neostalinismem“, žvaní jen hvězdná pěchota. Duní z ní prázdnota - a morální křivice.   

Kdo je vám ideově bližší: Jiří Dolejš nebo Marta Semelová?

Troufám si být originálem a ne čímsi klonem. Mně imponují mozky a skutky, k nimž se vrátí i příští staletí.

A pokud jde o dvojici Lenin nebo Gorbačov?

Lenin byl impozantní katedrálou ducha. A virtuosem politické taktiky. Gorbačov provinčním hochštaplerem. S kukučem derviše a svědomím galerky. Lenin odstartoval katapult Ruska ze „země dřevěného rádla v atomovou velmoc“. Cituji Winstona Churchilla, antikomunistu do morku kostí. Průlom, vedený Leninem, spasil svět i před nacistickou genocidou. Gorbačov šéfoval rekordnímu bankrotu. Hlaveň mu u spánku nikdo nedržel. Přijít po Černěnkovi státník, a ne užvaněný podpantofel, žijeme v úplně jiném světě. Jak mnohem spravedlivějším, tak nepoměrně bezpečnějším.   

Komunistům se od pravice dostává často výtek, že se dostatečně neomluvila za svou minulost. Co byste jim vzkázal?

Že jsme jediný z vlivných politických proudů, který se k tomu, co se jeho jménem stát nemělo, neváhá postavit čelem. Liberálové, konzervativci ani klerikálové té cti nemají ani za nehet. Krve, kapající z jejich rukou, je přitom nepoměrně víc.

A jaký je váš názor na pražské jaro, invazi vojsk Varšavské smlouvy a dokument, který následně události z pozice tehdejší KSČ interpretoval, tedy Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti? 

Pražské jaro vyvolalo velký jarmark nadějí. Naložilo s nimi jako furiant. V politice se počítá, co bude „the day after“, „den poté“. Reformy uvolňující prostor podnikavé iniciativě prováděli i János Kádár a dokonce Walter Ulbricht. Své místo ve východním bloku však nezpochybňovali. Americké bomby a napalm, masakrující tehdy Indočínu, kosily přes tisíc životů denně. Byly snad Vietnam, Kambodža nebo Laos pro Ameriku bezpečnostním rizikem? Válčila tam proti „nákaze komunistickým nebezpečím“. Když se novinář zeptal Gorbačova, co ho dělí od Dubčeka, odpověď zněla: „Jen dvacet let“. Stát v čele změn, spuštěných před půl stoletím, politik kalibru Gustáva Husáka, srpnové invazi by dokázal předejít. Nám, komunistům, pověsila na nohy olověnou kouli.

Ta doba však vysílá i jinou lekci. Jsem rád, že se v ní shodnu i s řadou těch, kdo pak skončili v disentu. Na rozcestích, jaké nastalo koncem 60. let, si vjedou do vlasů lidé s politickým krédem. Pro toho, kdo právě tahá za kratší konec, to mívá i existenční důsledky. Napřed si je užili ti, komu vypálili cejch „novotnovců“, „dogmatiků“, „konzervativců“ atd. Pak to zase schytali „osmašedesátníci“. Tím „třetím“, co „se směje naposled“, byly postavy bez názoru i páteře. Tím snáz dovedli těžit z každé personální rošády. Pro náš cíl získá lidi jen ten, kdo neklame tělem. Pokud z něj čiší faleš, jen jim ho naopak znechutí.

„Normalizaci“ diskreditovali právě tihle „týpci“. Postupem času převládli i v tehdejší „nomenklatuře“. Proto tak masová dezerce už v listopadu 89. A s ní i veřejná doznání, že žili v permanentní přetvářce. My na levici míváme i dědičný zlozvyk. Hledat v každém, kdo se k nám přimotá, spíš to lepší. Tím snáz se to zvrhne i v naivitu vůči kariéristickým psychopatům. Je načase se to odnaučit. Nepálit mosty s lidmi, jimž nechybí rovná páteř, i když se v lecčem neshodneme. Znovu a znovu hledat společnou řeč. A hlavně už nikdy nedopustit, aby nám dělali rozhodčí ti, co si to rozhodně nezaslouží.               

A jak vlastně hodnotíte už téměř po třiceti letech listopadové události roku 1989?

Tehdejší společnost vyžadovala modernizaci. V řadě směrů docela zásadní. Ne ale loupež tisíciletí a ekonomiku sraženou do kolen kolonie. Ani „omezenou suverenitu“, proti níž zvedá hlas i Václav Klaus. Byl to zoufalý závod s časem. Mladší krev – s úplně jiným vzděláním, mentalitou i ponětím o dění v okolním světě – se měla chopit kormidel už během pár příštích měsíců. To proto byl s převratem takový spěch. Byl inscenací, řízenou z cizích metropolí.

Domácí aktéři „přišli k hotovému“. Tím víc se měli přetrhnout u špinavostí typu „mrtvého studenta Šmída“, z nějž se vyklubal živý policajt pod dekou. Kdo je a kdo není „totalitní“, se pozná, když o moc přichází a skutečně ji ztratí. Počátkem 50. let mířilo 69 jaderných hlavic jen na Prahu a okolí. Obětí teroru, vysílaného k nám „přes čáru“, byly desítky. Mašíni a Paumer litovali i nad hrobem, že jím nerozpoutali i světovou válku. Systém, cejchovaný jako „totáč“, se za svou prohru nepomstil jedinou kapkou krve.      

Jak by podle vás měla KSČM vypadat v blízké budoucnosti, třeba za deset let? Kdo budou její voliči, jaký bude mít program a jakým směrem se musí ubírat, aby zůstala i nadále relevantní silou české politiky?

O tom, zda tou silou dostane šanci zůstat, rozhodne sobotní sjezd. „Jedeme dál“ platí, jen když se daří. Vše, co zaspalo dobu, už nelze mést pod koberec. Být komunistou není žádný med ani dnes. Bývá to i slalom mezi existenčními riziky. Práci nám komplikuje zánik většiny pracovišť, v nichž se vědomí kolektivního zájmu rodilo spontánně. Víra v to, že se ocitnou „za vodou“, však už většinu lidí přešla. Statisíce rodin řeší i dramata, která už bývala vyhynulým druhem. Poptávka po lepším životě už jen poroste. Bude se rozhlížet po reálných alternativách. Ty jim dokáže nabídnout jen skutečně radikální levice. A právě z této role jsme v mnohém vypadli. Tím rychleji se do ní musíme vrátit. Pokud to dokážeme, naše sezóna právě přichází.  

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718