Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Beneš a Gottwald zatnuli tipec kolaborantským elitám. Teď je šance na reprízu, nepochybuje Skála

Beneš a Gottwald zatnuli tipec kolaborantským elitám. Teď je šance na reprízu, nepochybuje Skála

Jedním z výstupů sobotního sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy bude nové vedení strany. Mezi relevantní kandidáty na předsedu patří také stávající místopředseda KSČM Josef Skála. Jak se vyrovnává s kritikou těch, kteří ho označují za stalinistu? Jaký má názor na rozličné uzlové body dějin 20. století, ať už jde o pražské jaro, invazi vojsk Varšavské smlouvy nebo listopadové události roku 1989? A kde spatřuje příčiny úbytku voličů KSČM v loňských volbách? A co případný návrat komunistů k podílu na exekutivě? O tom všem s ním hovořil politický analytik INFO.CZ Vratislav Dostál.

S čím jedete na sjezd KSČM a co od něj čekáte?

S tím, co zablokoval výsledek toho minulého. Debakl v dvojích volbách tomu dal za pravdu ještě víc. Musíme dohnat kritické nálady. Stát se znovu jejich hlavním mluvčím. Obnovit „tah na branku“, jaký se sluší na radikální, systémovou opozici.

Podle všeho jsou vaše šance na zvolení předsedou strany výrazné. S čím chcete delegáty nalákat na svou stranu? Jaký je váš program a priority?

Díky za kompliment. Tak jednoduché to ale nebude. Kritika toho, jak se přezrálé problémy metou pod koberec, roste ve straně i mezi našimi příznivci. Většinu našich členů však tvoří dvě kategorie. První jsou lidé, zvyklí na politiku z dob socialismu. Tedy na správu věcí veřejných a ne politickou soutěž a střet. Druhou ti, kdo se do odpovědnějších rolí dostali od prahu 90. let minulého století. Tehdy stačilo srovnávat sliby a skutky. A tu a tam panstvo načapat, jak pošlapává i své vlastní zákony.

Teď právě z toho žije i kdejaký bulvár. Doba růžových iluzí je ta tam. Opozice, které nemá ujet vlak, musí poměrům nahlédnout pod kůži. Obnažit příčiny a viníky. Rozvinout iniciativu, která se nenechá zamknout na hřiště, vykolíkované establishmentem. Být nejen na hrotu kritiky všeho, co se dá napravit už dnes. Nasvítit lidem i pasti a slepé ulice, s nimiž si kapitalismus už neporadí. Nebát se razit jejich skutečná řešení. Mířit k nim už politikou pro „tady a teď“.        

KSČM dosáhla loni na podzim vůbec nejhoršího volebního výsledku v novodobé historii České republiky. Kde spatřujete příčiny?

Právě v tom, co roli systémové opozice dlužíme. A sami tak leckdy pomáháme živit víru v zázraky, na něž dnes nedojde. V době, kdy „protestní hlasy“ už vyhrávají i volby, nás to trestá víc než kdy dřív. Pokud jim splyneme v cizím stínu, hodí to raději těm, u koho čekají větší podíl na moci.   

Navzdory nejhoršímu volebnímu výsledku mají komunisté nakročeno poprvé od listopadu 1989 k podílu na exekutivě. Není v tom jistý paradox, že vytváříte alianci s oligarchou, jehož zájmy jsou z logiky věcí jinde, než zájmy vašich voličů?

Já nejsem z těch, kdo by se na to těšil jako batole na vánoční stromeček. Je to riskantní křižovatka. Pro nás je legitimní výlučně v míře, v níž zablokuje comeback dinosaurů, vykrmených z loupeže tisíciletí. Oligarcha není jen jejich konkurent. Podniká v „reálné ekonomice“. Produkce, ze které bohatne, závisí na kupní síle „dolních deseti miliónů“.

Beneš a Gottwald zatnuli tipec kolaborantským „elitám“. Teď se – ač v úplně jiných kulisách – naskytla šance na reprízu, jakkoli mnohem skromnější. I tu si však, tak jako tehdy, vynutí jen tlak v plebejském zájmu. Role, do níž to uvádí nás, má ovšem i své meze. Jako „užitečný idiot“ bychom spáchali harakiri.  

KSČM nečelí pouze úbytku voličů, nýbrž také výraznému úbytku členů. Zvyšuje se také jejich průměrný věk. Jak byste chtěl tyto trendy změnit?

Ročníky, startující do života, oblbuje kolosální brainwashing. Právě na ně však číhá i to, co novověk v míru nepamatuje. Statisícům mladých lidí hrozí, že dopadnou hůř než jejich rodiče. Počínaje právem na střechu nad hlavou, nabízející i skutečné soukromí. Trhu bydlení vládne samoděržaví lichvy. Zkrotí ho jen reálná konkurence.

Jedině masivní nabídka veřejného sektoru - za cenu bydlení těsně nad režijními náklady. Stavebních parcel, jež nemusí kupovat od vydřiduchů, má stále dost. Banky mu s gustem půjčí i stovky miliard – a za úrok blízký nule. A právě to je jedno z témat, jež musí zvednout radikální opozice. Tím rozlepí i statisíce mladých očí, držených v politickém rauši.    

Jak byste reagoval na kritiky, kteří vás označují za reprezentanta konzervativního či dokonce neostalinistického proudu v KSČM?

Jako zakomplexované ubožáky, co se nezmůžou na férovou debatu. A tak si pomáhají bubáky, jimiž si kupují přízeň „mainstreamu“. Ten umí člověka, jemuž vypálí stigma „stalinisty“, vylíčit jako většího vyvrhele než Hitlera a všechny šarže SS. Jinak to viděli i Roosevelt a Churchill. Být doma v marxismu – a plejádě jeho velkých postav – je známkou vybraného vkusu. O „konzervativcích“, křížených s „neostalinismem“, žvaní jen hvězdná pěchota. Duní z ní prázdnota - a morální křivice.   

Kdo je vám ideově bližší: Jiří Dolejš nebo Marta Semelová?

Troufám si být originálem a ne čímsi klonem. Mně imponují mozky a skutky, k nimž se vrátí i příští staletí.

A pokud jde o dvojici Lenin nebo Gorbačov?

Lenin byl impozantní katedrálou ducha. A virtuosem politické taktiky. Gorbačov provinčním hochštaplerem. S kukučem derviše a svědomím galerky. Lenin odstartoval katapult Ruska ze „země dřevěného rádla v atomovou velmoc“. Cituji Winstona Churchilla, antikomunistu do morku kostí. Průlom, vedený Leninem, spasil svět i před nacistickou genocidou. Gorbačov šéfoval rekordnímu bankrotu. Hlaveň mu u spánku nikdo nedržel. Přijít po Černěnkovi státník, a ne užvaněný podpantofel, žijeme v úplně jiném světě. Jak mnohem spravedlivějším, tak nepoměrně bezpečnějším.   

Komunistům se od pravice dostává často výtek, že se dostatečně neomluvila za svou minulost. Co byste jim vzkázal?

Že jsme jediný z vlivných politických proudů, který se k tomu, co se jeho jménem stát nemělo, neváhá postavit čelem. Liberálové, konzervativci ani klerikálové té cti nemají ani za nehet. Krve, kapající z jejich rukou, je přitom nepoměrně víc.

A jaký je váš názor na pražské jaro, invazi vojsk Varšavské smlouvy a dokument, který následně události z pozice tehdejší KSČ interpretoval, tedy Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti? 

Pražské jaro vyvolalo velký jarmark nadějí. Naložilo s nimi jako furiant. V politice se počítá, co bude „the day after“, „den poté“. Reformy uvolňující prostor podnikavé iniciativě prováděli i János Kádár a dokonce Walter Ulbricht. Své místo ve východním bloku však nezpochybňovali. Americké bomby a napalm, masakrující tehdy Indočínu, kosily přes tisíc životů denně. Byly snad Vietnam, Kambodža nebo Laos pro Ameriku bezpečnostním rizikem? Válčila tam proti „nákaze komunistickým nebezpečím“. Když se novinář zeptal Gorbačova, co ho dělí od Dubčeka, odpověď zněla: „Jen dvacet let“. Stát v čele změn, spuštěných před půl stoletím, politik kalibru Gustáva Husáka, srpnové invazi by dokázal předejít. Nám, komunistům, pověsila na nohy olověnou kouli.

Ta doba však vysílá i jinou lekci. Jsem rád, že se v ní shodnu i s řadou těch, kdo pak skončili v disentu. Na rozcestích, jaké nastalo koncem 60. let, si vjedou do vlasů lidé s politickým krédem. Pro toho, kdo právě tahá za kratší konec, to mívá i existenční důsledky. Napřed si je užili ti, komu vypálili cejch „novotnovců“, „dogmatiků“, „konzervativců“ atd. Pak to zase schytali „osmašedesátníci“. Tím „třetím“, co „se směje naposled“, byly postavy bez názoru i páteře. Tím snáz dovedli těžit z každé personální rošády. Pro náš cíl získá lidi jen ten, kdo neklame tělem. Pokud z něj čiší faleš, jen jim ho naopak znechutí.

„Normalizaci“ diskreditovali právě tihle „týpci“. Postupem času převládli i v tehdejší „nomenklatuře“. Proto tak masová dezerce už v listopadu 89. A s ní i veřejná doznání, že žili v permanentní přetvářce. My na levici míváme i dědičný zlozvyk. Hledat v každém, kdo se k nám přimotá, spíš to lepší. Tím snáz se to zvrhne i v naivitu vůči kariéristickým psychopatům. Je načase se to odnaučit. Nepálit mosty s lidmi, jimž nechybí rovná páteř, i když se v lecčem neshodneme. Znovu a znovu hledat společnou řeč. A hlavně už nikdy nedopustit, aby nám dělali rozhodčí ti, co si to rozhodně nezaslouží.               

A jak vlastně hodnotíte už téměř po třiceti letech listopadové události roku 1989?

Tehdejší společnost vyžadovala modernizaci. V řadě směrů docela zásadní. Ne ale loupež tisíciletí a ekonomiku sraženou do kolen kolonie. Ani „omezenou suverenitu“, proti níž zvedá hlas i Václav Klaus. Byl to zoufalý závod s časem. Mladší krev – s úplně jiným vzděláním, mentalitou i ponětím o dění v okolním světě – se měla chopit kormidel už během pár příštích měsíců. To proto byl s převratem takový spěch. Byl inscenací, řízenou z cizích metropolí.

Domácí aktéři „přišli k hotovému“. Tím víc se měli přetrhnout u špinavostí typu „mrtvého studenta Šmída“, z nějž se vyklubal živý policajt pod dekou. Kdo je a kdo není „totalitní“, se pozná, když o moc přichází a skutečně ji ztratí. Počátkem 50. let mířilo 69 jaderných hlavic jen na Prahu a okolí. Obětí teroru, vysílaného k nám „přes čáru“, byly desítky. Mašíni a Paumer litovali i nad hrobem, že jím nerozpoutali i světovou válku. Systém, cejchovaný jako „totáč“, se za svou prohru nepomstil jedinou kapkou krve.      

Jak by podle vás měla KSČM vypadat v blízké budoucnosti, třeba za deset let? Kdo budou její voliči, jaký bude mít program a jakým směrem se musí ubírat, aby zůstala i nadále relevantní silou české politiky?

O tom, zda tou silou dostane šanci zůstat, rozhodne sobotní sjezd. „Jedeme dál“ platí, jen když se daří. Vše, co zaspalo dobu, už nelze mést pod koberec. Být komunistou není žádný med ani dnes. Bývá to i slalom mezi existenčními riziky. Práci nám komplikuje zánik většiny pracovišť, v nichž se vědomí kolektivního zájmu rodilo spontánně. Víra v to, že se ocitnou „za vodou“, však už většinu lidí přešla. Statisíce rodin řeší i dramata, která už bývala vyhynulým druhem. Poptávka po lepším životě už jen poroste. Bude se rozhlížet po reálných alternativách. Ty jim dokáže nabídnout jen skutečně radikální levice. A právě z této role jsme v mnohém vypadli. Tím rychleji se do ní musíme vrátit. Pokud to dokážeme, naše sezóna právě přichází.  

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744