Co zbývá české levici? Doufat v nejlepší a připravovat se na nejhorší, tvrdí filosof | info.cz

Články odjinud

Co zbývá české levici? Doufat v nejlepší a připravovat se na nejhorší, tvrdí filosof

O kondici nejen české levice vedl reportér INFO.CZ Vratislav Dostál rozpravu s politickým filosofem Martinem Vrbou. Socialisté všech denominací jsou podle něj už zbytečně dlouho v antikomunistické defenzivě, když mají pocit, že se musí za každou cenu vyhnout jakýmkoli kontroverzím, aby nebyli spojováni s bolševismem. „Tato nesnesitelná opatrnost nás mimo jiné dostala do absurdní situace, kdy například progresivní daň z příjmů je chápána bezmála jako extrémně levicové opatření, ačkoliv je ve většině moderních zemí naprostým civilizačním standardem,“ říká Vrba.

Před časem jsi mi v jedné debatě řekl, že považuješ liberální levici za slepou uličku. Moje první otázka tedy zní: proč?

Slepou uličkou lze bezesporu sebevědomě kráčet – a po nějakou dobu i úspěšně – nicméně jednoho dne zákonitě narazíme na nepřekonatelnou překážku, kterou dnes představuje na prvním místě klimatická krize. Její efektivní řešení je takřka úplně mimoběžné s tím, co je dnes považováno za „politicky průchodné“. Vezmeme-li do důsledku to, co dnes tvrdí klimatičtí vědci, tedy že máme posledních deset let na nějakou zásadnější transformaci našich fosilních ekonomik, prakticky by to znamenalo všeobecnou mobilizaci, podřízenou jedinému společnému účelu. V moderních dějinách se něco takového naposledy stalo během Rooseveltovy transformace amerického hospodářství na válečnou ekonomiku.

Pro liberální levici – a tady mám na mysli především dědictví Tonyho Blaira nebo dynastie Clintonů - emancipace člověka znamená politiku identit na úkor třídní analýzy a klimatická krize požadavek dekarbonizace ekonomiky, až to trh dovolí. Na to ale doslova nemáme čas. Liberální levice se pohybuje v terénu vykolíkovaném neokonzervativními reformami 80. let, zosobněnými především politikou Ronalda Reagana a Margaret Thatcher.

Ta mimo jiné rozbila tradiční formy kolektivní organizace (především odbory) a nechala kapitál utrhnout ze řetězu ve prospěch bezuzdného vytěžování lidských a přírodních zdrojů, které nazvala „svobodou“. Na takovém hřišti bude skutečné řešení klimatické krize vždy „politicky neprůchodné“. Uvědomme si, že deset let jsou v zásadě dvě až tři volební období, během nichž se má vykonat to, co jsme nebyli schopni vykonat za poslední půlstoletí, kdy o změně klimatu víme.

Co to tedy pro levici znamená a kudy by se měla vydat, chce-li základní politický půdorys, o kterém mluvíš, změnit?

Nechce se mi příliš udílet královské rady, nicméně dovolil bych si alespoň v krátkosti dva body. Na prvním místě je třeba překonat ostrou hranici mezi parlamentní a mimoparlamentní politikou. Levice, která se vyčerpává tím, že se jen shromažďuje na náměstích, kde formuluje své požadavky vůči vládnoucí moci, se ocitá v roli vzteklého dítěte, které po rodičích chce splnění svých přání, protože si je sama nedokáže vydobýt. Stejně tak stranická levice, která za sebou zabouchla dveře a věnuje se jen technologii moci (nadto diletantsky) a vnitrostranickému kariérismu, ztrácí kontakt s realitou, a nakonec i důvod k bytí.

Druhou věcí je přestat se zodpovídat z vlastní existence. Socialisté všech denominací jsou už zbytečně dlouho v antikomunistické defenzivě, když mají pocit, že se musí za každou cenu vyhnout jakýmkoli kontroverzím, aby nebyli spojováni s bolševismem. Tato nesnesitelná opatrnost nás mimo jiné dostala do absurdní situace, kdy například progresivní daň z příjmů je chápána bezmála jako extrémně levicové opatření, ačkoliv je ve většině moderních zemí naprostým civilizačním standardem.

Neexistuje ale politická ideologie, která by za sebou neměla krvavou minulost. Každý, kdo to o své pozici tvrdí, je nebezpečný fanatik, docela lhostejno, jestli je to stalinista nebo tržní fundamentalista.

Můžeš být konkrétnější?

Jedněmi ze současných příkladů přístupu, o kterém hovořím, je Corbynismus v Británii nebo Sandersovo hnutí ve Spojených státech. Oběma z nich se povedlo překonat dosavadní distinkci mezi sociálním hnutím a stranickým bojem o politickou moc, a zároveň se nebojí svým programem jít za hranice doposud myslitelného: Corbyn například oprašuje znárodnění a Sanders bojuje za všeobecně dostupnou zdravotní péči.

Jak bys ve stručnosti jejich strategii a program popsal?

Je populistická do té míry, do jaké brojí proti „zkorumpovanému establishmentu“ ve prospěch obhajoby zájmů „obyčejného člověka“. Zvláště dosavadní liberálové takové politice nemohou přijít na chuť a snaží se ji sabotovat, nicméně myslím si, že tento zápas nakonec prohrají. Corbyn se Sandersem se programově ve svých zemích ocitli na pozici radikálního reformismu, ať už v otázkách environmentálních, ekonomických nebo zahraničně-politických, kdy vnášejí do politické debaty to, co bylo doposud tabuizované.

V jakém slova smyslu?

Sanders v podstatě rozvíjí sociálně-ekologický program, který se nebojí označovat jako demokratický socialismus. Jak už jsem naznačil, jedním z jeho hlavních témat je zavedení všeobecného zdravotního pojištění, tedy něčeho, co je zcela normální součástí evropského sociálního modelu. Spojené státy bohužel v mnoha sociálních oblastech za Evropou zaostávají, takže Sanders teď musí vynakládat obrovské množství energie na opatření, která už dávno měla být samozřejmostí.

Kdo je Martin Vrba
Vystudoval Filozofii a Teorii interaktivních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a Ateliér intermédií na brněnské FaVU. V současnosti je doktorským studentem Německé a francouzské filozofie na Fakultě humanitních studií UK a pracuje jako redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

Corbyn je zase hrobařem Blairova politického dědictví. V poslední době se mu podařilo významně přispět k vyhlášení klimatické nouze na území Velké Británie, což je vynikající příklad vztahu mezi sociálním hnutím (v tomto případě se jedná hlavně o Extinction Rebellion) a politickou stranou. Je to důležité i z toho důvodu, že se z klimatické krize bude během následujících let stávat naprosto klíčové téma – k nelibosti těch několika ideologů, které takový vývoj pošle do definitivní politické izolace.

Rýsují se možná řešení také v politické teorii, anebo jen v politické praxi?

Zatím se skutečně jen rýsují. Ačkoliv mluvíme o klimatické krizi, je jasné, že její řešení – ať už ve formě prevence nebo adaptace – musí být uchopeno termíny politické ekonomie. V tomto ohledu může být zajímavé sledovat vývoj v současné post-keynesiánské ekonomii, kde nabývá na popularitě tzv. Moderní měnová teorie, jejíž proponentkou je mimo jiné i americká politička Alexandrio Ocasio-Cortez, která v ní vidí možný způsob, jak financovat svůj Green New Deal (Zelený Nový úděl, pozn. red.).

Ještě ke klimatu: pokud platí, že se bude jednat o klíčové téma příštích let, patrně si je začnou osvojovat všechny politické proudy. Tedy nejen socialisté či sociální demokraté, ale také konzervativci, liberálové, křesťanští demokraté…

Odkud se vlastně bere neúspěch klimatického a environmentálního hnutí, stejně jako zelených stran za posledních třicet let? Protože navzdory vší snaze vědců, aktivistů a některých politiků se emise stále zvyšují, druhy vymírají, krajina pustne a vysychá a po celé planetě i nadále dochází k masivním deforestacím. Je to pochopitelně složitá otázka, na níž nelze odpovědět bez pochopení toho, do jakých kampaní tečou peníze z fosilního průmyslu.

Martin VrbaMartin Vrbaautor: archiv autora

Nicméně má smysl podrobit kritice ty environmentální přístupy, které chápou ekologii jako nějakou oblast morálky nebo rovnou postmateriálních hodnot. Ta rétorika je pořád stejná už několik desetiletí: měli bychom „chránit přírodu“, protože je to vlastně tak nějak morálně správné. Jistě se k tomu někteří lidé přihlásí, ale pro většinu to bude znít jen jako moralismus těch, kdo mají dostatek volného času a kulturního kapitálu, anebo zkrátka nemají zrovna nic lepšího na práci než se přivazovat ke stromům.

Možná bychom neměli mluvit o politické ekonomii, ale o politické ekologii a chápat lidskou ekonomiku jen jako jeden z mnoha vzájemně propletených křehkých ekosystémů. Náš vztah k přírodě není jen vztahem morálním nebo existenciálním, ale existenčním: ve všem, co děláme a čím jsme, závisíme na stabilitě ekosystémů a globálního klimatu. Pokud vyhubíme včelstva, nepřijdeme tím jenom o jeden roztomilý živočišný druh, ale vyvoláváme tím dominový efekt kolapsu ekosystémů, které nás doslova živí.

Změna klimatu neznamená, že se špatně chováme k přírodě a měli bychom se nad sebou trochu zamyslet. Změna klimatu znamená rekordní sucho posledních let, probíhající zemědělskou katastrofu a markantní úbytek pitné a užitkové vody na mnoha místech naší země, a to bez výhledu na zlepšení. Krajina zničená predátorskými podobami zemědělství není jen nějakou morálně-estetickou otázkou, ale problémem vysušování krajiny, která nedokáže zadržovat vodu a jak známo, kde není voda, není vůbec nic.

Zmíněná Margaret Thatcherová kdysi prohlásila, že „problém socialismu spočívá v tom, že mu nakonec dojdou peníze druhých lidí.“ Můžeme ji dnes parafrázovat, protože se ukazuje, že problémem kapitalismu je, že mu nakonec dojdou živé ekosystémy.

Jak si vlastně vysvětluješ neúspěch českých Zelených v posledních volbách?

Řekl bych, že Zelení jsou dobrým příkladem toho, co jsem právě zmínil. Kromě toho se ještě potýkají se zátěží z Bursíkových let, kdy svůj protestní potenciál promarnili v druhé Topolánkově vládě. Ranou z milosti pak byl posun strany doleva, aniž by tomu přizpůsobila volební strategii. Pro část tradičního elektorátu Zelených totiž byl i Matěj Stropnický bolševik. S takovými voliči nemá moc smysl se bavit a bude lépe je přenechat třeba Pirátům, kteří jsou ostatně v mnoha ohledech sympatickou liberální stranou a potenciálními koaličními partnery progresivních sil.

K tomu se váže ještě jeden důležitý jev, který se na současné levicové scéně velmi rozšířil a který můžeme nazvat „politikou soucitu“. Je to strategie „přemluv úspěšného a vzdělaného liberála, aby se smiloval nad neprivilegovanou a nevzdělanou chudinou.“ Nejenom, že liberál nic takového ani náhodou neudělá, ale nadto bude podporu oněch neprivilegovaných sbírat krajní pravice, protože tito lidé dají zcela pochopitelně přednost těm, kteří jim budou dodávat pocit (jakkoliv třeba falešné) hrdosti před těmi, kdo nejenže na ně budou hledět s lítostí (což je potupné), ale nadto se nebudou bavit s nimi, ale o nich, a to s někým úplně jiným.

Nikdo není zvědavý na soucit těchto „dobrých lidí“ a už vůbec nechce být označován za chudáka. Lidé zcela právem požadují důstojnost, respekt a hledají možnosti, jak ve své situaci nacházet úctu k sobě samým.

Jakou roli podle tebe dnes ještě hraje Marxovo dílo?

Marx nám po sobě zanechal neúplnou, respektive nedokončenou analýzu kapitalismu. Navzdory tomu se jeho dílo těší pozornosti mnohých exegetů, kteří jej pojímají jako Bibli, v níž lze najít odpovědi na všechny tíživé otázky naší doby. Marxe ale není potřeba na prvním místě vykládat jako spíše opakovat v jedenadvacátém století to, co Marx vykonal ve své době, tedy provádět analýzu kapitalismu, třídní analýzu, kritiku politické ekonomie, kritiku ideologie…

S ohledem na „politickou neprůchodnost“, o níž jsi mluvil, se nabízí otázka, nakolik má být současná levicová politika revoluční?

Rétoriku „politické neprůchodnosti“ bychom měli brát skutečně vážně. Není to jen alibismus, za nímž se skrývá pouhá neochota se stavem věcí něco dělat. Revoluční situaci můžeme chápat jako stav systému, který sám sobě vytvořil překážky, jež už svými vlastními prostředky nedokáže překonat. Takový je příklad starého reálsocialismu: jeho nefunkčnost a nelegitimita byly najednou tak očividné, že se sametově rozpadl a relativně nenásilně odpadnul jako zkažený plod.

Současný reálkapitalismus se dostává do podobné krize legitimity, tentokrát ovšem s tím rozdílem, že neohrožuje naše politické svobody nebo blahobyt, ale samotnou lidskou existenci. Jedeme ve stále se zrychlujícím vlaku, který se ocitl na sebevražedné trajektorii. A nemůžeme se dostat k výhybce, protože ji stráží ti, kteří na celém systému profitují a pro něž by radikální změna znamenala zásadní snížení jejich sociálního statusu a privilegií.

Co z toho prakticky vyplývá?

V jedné nenápadné studii se italský filosof Giorgio Agamben věnuje tématu výjimečného stavu – jeho dějinám, legitimitě a zneužívání především ze strany autoritářských režimů. Výjimečný stav v podstatě znamená částečnou nebo úplnou suspenzi regulérního právního řádu a bývá vyhrazen právě pro situace, které nelze zvládnout konvenčními prostředky – typicky se jedná například o válečný stav nebo nouzový stav, zpravidla vyhlašovaný během přírodních katastrof na omezeném území.

Dnes jsme svědky vyhlašování už zmíněné klimatické nouze – kromě Velké Británie se to týká i dalších regionů a měst – která má stále pouze symbolický charakter, nicméně lze důvodně předpokládat, že během jedenadvacátého století bude postupně docházet k čím dál častějšímu vyhlašování skutečných výjimečných stavů, v nichž stávající pravidla budou platit jen v omezené míře.

S tím souvisí ještě jedno velké téma, a tím je „vládnutelnost“ v rámci současných liberálních demokracií. Francis Fukuyama - který stále chápe liberální demokracii jako konec dějin - v jedné ze svých posledních knih podrobuje analýze úpadek liberálních politických institucí a všímá si, jak se jednotlivé státy stávají nevládnutelné. Za příklad mu slouží hlavně USA, které mají přebujelý, vetokratický systém brzd a protivah a neefektivní federální byrokracii, čímž paralyzují výkon vládní moci. Efektivní státní instituce ale nejsou „jen“ zárukou životaschopnosti liberální demokracie; budou sehrávat stále důležitější roli i při zvládání nadcházejících krizí.

Část levice chová ke státní moci silnou averzi a považuje ji prostě za nástroj represe, navzdory všem sociálním funkcím, kterými dnes disponuje. Stát je ale podstatně flexibilnější entita, kterou nelze chápat jenom jako nástroj třídního útlaku a má smysl adaptovat jeho instituce na realitu jedenadvacátého století.

Těžko ale můžeme klimatickou krizi řešit jen na úrovni národního státu…

Bezesporu. Národní stát není nic „přirozeného“, ale je to historický konstrukt, který ve své době plnil specifickou funkci – vytvořil relativně homogenní a solidární politickou jednotu lidí, a umožnil tak jejich koexistenci. Pokud ale dnes přední klimatologové varují před takovými důsledky postupující klimatické krize, jako jsou potravinové krize, občanské nepokoje, dramatický nárůst přírodních katastrof nebo vyčerpání zásob pitné vody, je legitimní se ptát, co skutečně může národní stát na své úrovni ještě zvládnout a co už nikoliv.

Jak snižování emisí, tak adaptace na nové klimatické podmínky nejsou a nemohou být jen záležitostí jednotlivých států, ale nadnárodní kooperace. Určité nadnárodní instituce už existují a mohou se stát platformami, jejichž prostřednictvím bude probíhat celoplanetární snaha o zvládnutí dopadů klimatické změny a transformaci globální ekonomiky. Je v principu myslitelné, že by se z Mezinárodního měnového fondu a Světové banky staly instituce, jejichž primární funkcí by bylo poskytovat masivní zelené investice do cílových regionů, a zároveň postihovat predátorský kapitál. Světová banka si je ostatně hrozby změny klimatu dobře vědoma, byť zatím jen na papíře.

V českém kontextu má samozřejmě nezastupitelnou úlohu Evropská unie, kterou si není potřeba idealizovat, ale má o ní smysl bojovat. Federalizace Evropy se může brzy ukázat jako zcela nezbytný krok, jehož legitimita nicméně už nebude spočívat na zamezení opakování minulých tragédií, ale vyhnutí se hrozbě budoucího klimatického kolapsu.

Čekají nás volby do Evropského parlamentu a podle všech odhadů to vypadá, že posílí národovecké či nacionalistické strany, jejichž programem je evropské integraci zamezit…

Ano, ale nemyslím si, že se jim to může povést. Jejich největším Pyrrhovým vítězstvím zůstane Brexit. Pyrrhovým proto, že paradoxně vede ke snahám o pevnější integraci a vytvoření francouzsko-německé dostředivé aliance, která chce pokračovat ve sbližování evropských států. Velká Británie tradičně házela písek do evropského soukolí; pokud skutečně odejde, bude k tomu mít daleko méně možností.

Odchod Británie může také znamenat posílení sociální legislativy – práv pracujících, odborových organizací a sociálních benefitů – na evropské úrovni. Vzhledem k tomu, v jak tristním stavu je česká levice, může dojít k situaci, že skutečně sociální legislativa pro nás bude vytvářena v Bruselu a Štrasburku, a nikoliv ve Strakově akademii. Ironií dějin se tedy může stát, že socialismus k nám tentokrát přijde ze západu a my se mu budeme bránit našimi zastaralými poučkami z devadesátých let.

Mluvíš sice o trendu posilování evropských institucí, nicméně dnes to spíše vypadá, že spolu mluvíme v čase soumraku liberální demokracie…

Ano, ale to už je dnes v podstatě triviální tvrzení. A seznam demokracií, které se ocitly ať už v dobrovolném nebo nedobrovolném sevření pravicového autoritářství, se rozšiřuje každým rokem: Spojené státy, Velká Británie, Brazílie, Polsko, Maďarsko, Turecko, Egypt, Filipíny, Indie…

Do nadcházejícího věku klimatické nestability tedy vstupujeme ve velmi špatné kondici. Můžeme si zároveň povšimnout, že dnešní politické střety (typicky kolem migrační krize) se vedou na liberálně-konzervativní ose. Na jedné straně tedy máme samolibé moralizující liberály a na straně druhé čím dál tím vulgárnější a agresivnější konzervativní síly.

Co z toho vyplývá pro levici?

Znamená to, že socialistickou pozici je na mnoha místech potřeba teprve vynalézt. Bude bezesporu nutné ji formovat jako odpor proti národnímu sobectví a panickému izolacionismu, ale zároveň ji nechápat v morálně nadřazených termínech, jako spíše usilovat o propojení vědy a životních zkušeností lidí.

A jak lze s něčím takovým oslovit společnost?

Odpověď se může skrývat v interpretaci úspěchů ultrakonzervativních hnutí a stran po celém světě. Myslím, že se v konečném důsledku skládá ze dvou částí: umění politického hororu a politiky resentimentu. Když sledujete hororový film, tak ačkoliv víte, že se jedná o fikci, váš strach bude docela reálný. V určitém momentu jste do fiktivního děje vtaženi natolik, že vás zcela pohltí.

Přesně to se stalo například s migrační panikou: to, co začalo jako relativně nevinná mediální fikce, brzy eskalovalo, a nakonec se vymklo kontrole. Spousta lidí se tímto hororovým příběhem nechala strhnout někam do fiktivního, paralelního světa a někteří z nich v něm žijí dodnes.

A co máš na mysli politikou resentimentu?

Politika resentimentu poskytuje lidem možnost hrát v tomto hororovém příběhu pozitivní roli obránců civilizace proti barbarským hordám. Jakkoliv je taková role stejně fiktivní jako celý příběh, poskytuje lidem reálný pocit důstojnosti a nadřazenosti. Resentiment totiž říká: jsi zlý, tedy já jsem dobrý.

Možná levici a klimatickým hnutím nezbývá nic jiného, než si toto umění politického hororu osvojit a zacházet s ním lépe než ultrapravice. Znamená to, že socialismus už nemůže být jenom sekulárním evangeliem, tedy dobrou zvěstí o zlatých zítřcích, ale adaptačním mechanismem, jehož prostřednictvím budeme bojovat o záchranu toho nejcennějšího z lidské civilizace.

Zatímco tedy liberální pozice vůči ekologické krizi má podobu „jak všechno změnit, abychom pokud možno nemuseli měnit vůbec nic,“ pozice socialistická říká: „abychom mohli zachovat alespoň něco, musíme změnit úplně vše.“ Přesněji řečeno: smyslem socialismu v 21. století bude ubránit klíčovou ekonomickou infrastrukturu před důsledky rozpadu ekosystémů a uchránit to nejcennější ze sociálně-liberální demokracie před autoritářskou panikou.

Co tedy konkrétně české levici vlastně zbývá?

Doufat v nejlepší a připravovat se na nejhorší.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud