Hauser: Havel a spol. potlačili své původní spojence, pak se museli spojit s Klausem | info.cz

Články odjinud

Hauser: Havel a spol. potlačili své původní spojence, pak se museli spojit s Klausem

Politický filosof Michael Hauser rozvíjí v obsáhlém rozhovoru o listopadu 1989 několik pozoruhodných tezí. Jednou z nich je idea o dvou typech disentu – první spjatý s Václavem Havlem označuje za liberální, pro stoupence druhého, který je spjatý s Pražským jarem, používá zažitý termín osmašedesátníci. A pokud liberálně demokratický disent nakonec prohrál, bylo to podle něj tím, že předtím potlačil disent spjatý s demokratickým socialismem. „Když potlačili své původní spojence, nezbývalo jim nic jiného, než uzavřít alianci s Václavem Klausem,“ míní Hauser.

Co pro vás s třicetiletým odstupem znamená listopadová revoluce?

Mimo jiné mi poskytla východisko pro můj další myšlenkový a politický vývoj. Listopad 1989 byl totiž v mnoha ohledech jiný, než jaký je jeho současný obraz. Tehdy to pro mě znamenalo zažít revoluci. Určitou zásadní proměnu, byť krátkodobou, české společnosti. Listopad pro mě tudíž také znamená důkaz, že revoluce nastávají.

Kde spatřujete rozdíly v cílech a ambicích tehdejších aktérů ve srovnání s tím, jak to nakonec dopadlo?

Vidím tu zásadní rozdíly. Už v listopadu a prosinci tehdejší aktéři revoluce vyjadřovali jisté ideály a myšlenky, které – jak se později ukázalo – byly naplněny pouze zčásti. Navíc se naplnily ideály, na které se původně tak velký důraz nekladl, ty hlavní ale naplněny nebyly.

Například?

Jako příklad mohu uvést pojetí demokracie. Tehdy vznikla představa, že společnost se bude průběžně podílet na politice, a tedy nejenom že jednou za čtyři roky vhodí volební lístek do volební urny. Vzniklo tu nové pojetí demokracie, na které se později zcela zapomnělo. Tak třeba: zastupitelské orgány měly zastupovat celou společnost v její pluralitě, nejenom politické strany.

Samotné Občanské fórum se nechápalo jako politická strana, nýbrž jako hlas tehdy zrozeného lidu jako politického subjektu. S tím se pojí konkrétní návrhy a požadavky. Například odvolání poslanců. Ještě z předlistopadové éry tu byl institut odvolání poslance. Sice se za reálného socialismu nikdy neuplatnil, ale během listopadu a prosince 1989 se uvažovalo o tom, že jej lid začne reálně využívat jako nástroj kontroly svých zastupitelů.

Michael Hauser
Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR a přednáší na Pedagogické fakultě UK v Praze. Je zakladatelem SOK-sdružení pro levicovou teorii. V roce 2007 stál u zrodu iniciativy Jsme občané (2007). V roce 2014 se stal členem Rady ČT. Rozvíjí kritické myšlení ovlivněné Frankfurtskou školou a neomarxismem. Hlásí se k radikálně emancipačnímu hnutí a k myšlence rovné a svobodné společnosti. Je autorem knih Adorno: moderna a negativita (2005), Prolegomena k filosofii současnosti (2007), Humanismus nestačí (rozhovor se Slavojem Žižkem, 2008), Cesty z postmodernismu (2012) a Kapitalismus jako zombie (2012).

Vznikly návrhy na celou řadu dalších pojistek a zpětných vazeb mezi zákonodárci a lidem. Přicházely návrhy na zavedení referend. Důležité parlamentní debaty a hlasování se měly vysílat v přímém přenosu v televizi. Hlavním cílem bylo zavést trvalý dialog mezi zastupiteli a zastupovaným lidem. Tento dialog chyběl předtím, a začal chybět i potom.

Jasně to tehdy formuloval Milan Kňažko, který řekl: „Je třeba vytvořit kulatý stůl, ke kterému zasedne patnáct milionů lidí.“ Rodila se tu třetí cesta mezi přímou a zastupitelskou demokracií s tím, že je možné využít jejich kladných stránek, a vyhnout se těm záporným. Byla to objevná politická imaginace listopadu 1989.

Šlo také o jednu z mála revolucí v dějinách, jejímž klíčovým heslem bylo nenásilí. Tehdejší lid se organizoval spontánně a dokázal zajistit dodržování pravidla nenásilí. Představitelé KSČ, nomenklatury a dalších skupin spjatých s minulým režimem se nestali předmětem lynčování nebo jiných násilných aktů lidového hněvu. V tehdejší atmosféře poklesla zločinnost o 75 procent, jak zní pozdější odhad ministerstva vnitra. Princip nenásilí se měl rozšířit na všechny oblasti společnosti, včetně státu a sociální, ekonomické a ekologické politiky.

Na co se dnes zapomíná úplně, je idea socialismu. V listopadu 1989 šlo o pojem, na němž sice nebyla shoda, ale většina demonstrujících, zvláště mimo velká města jej považovala za něco samozřejmého. Převládal názor, že socialismus a demokracie se bez sebe neobejdou. Tehdejší požadavek, aby zaměstnanci demokraticky volili vedení podniků, předpokládal zachování společenského vlastnictví, protože v kapitalismu vedení podniku určuje majitel.

Odebírejte newsletter INFO.CZ

Jedním z hesel bylo: „chceme pravý socialismus, který je v souladu s našimi ostatními požadavky, ne takzvaný socialismus, který zničili straničtí funkcionáři“. OF v Lounech vytvořilo rovnici: socialismus rovná se demokracie plus nenásilí plus každému podle jeho schopností a zásluh (ale doopravdy). Byť tehdejší představitelé Občanského fóra v Praze a v Bratislavě začali od tohoto pojmu ustupovat, dělali to pozvolna a opatrně.

Ještě v průběhu Havlovy prezidentské kampaně v druhé polovině prosince 1989 bylo zveřejněno prohlášení: „Václav Havel, ač je z buržoazní rodiny, nechce obnovit vykořisťovatelský buržoazní řád a oženil se s proletářkou“. Opírám se zde o výzkumy kanadského historika Jamesa Krapfla, které tento autor shrnul v knize Revoluce s lidskou tváří.

Krapfl zkoumal nejen velká města a elity pražského Občanského fóra či bratislavské VPN, ale zaměřil se především na dochovaná provolání, letáky a další dokumenty vznikající v regionech. Krapfl hovoří o výbuchu tvořivé politické energie lidu. Objevil jinou tvář listopadu 1989 než je ta oficiální, podle níž listopadovou revoluci režíroval Václav Havel s několika pomocníky z disentu, a lid na náměstích jim pouze vytvořil kulisu.

Sociolog Csaba Szaló, se kterým jsem o listopadu 1989 mluvil před několika dny, vzpomíná na konflikt mezi Petrem Cibulkou a Jaroslavem Šabatou. Podle něj někteří lidé už v počátku revoluce spontánně odmítali bývalé komunisty. Myslíte, že tam byl antikomunistický osten přítomný od prvních dnů revoluce?

Myslím si, že Cibulkův plošný antikomunismus byl v listopadu 1989 výstřední fenomén, když uvážíme, kolik bývalých komunistů spjatých s pražským jarem 1968 podepsalo Chartu 77 a zakládalo OF. Pražské jaro 1968 bylo zpočátku hlavním referenčním bodem listopadu 1989, nebyla to západní liberální demokracie, ani první republika. Podle odhadů by se v přímé prezidentské volbě stal prezidentem bývalý komunista Dubček.

V listopadu a v prosinci se i mnozí komunisté ze základních organizací KSČ přidávali na stranu Občanského fóra. U Petra Cibulky se na veřejnost přenesly spory uvnitř Charty 77, ale pro většinu lidí na náměstích, kteří chtěli navazovat na pražské jaro 1968, muselo antikomunistické odsuzování osmašedesátníků působit bizarně. Vždyť pro normalizační režim byli „osmašedesátníci“ nepřítelem číslo jedna. Antikomunisté tvrdili o „osmašedesátnících“ totéž co normalizátoři, byť z opačné pozice.

Faktem je, že Chartu 77 podepsalo původně 243 lidí, z nich dvě třetiny byli dříve ve straně. Zrovna tak platí, že disidenti nakonec prohráli. U nás je porazil Václav Klaus, na Slovensku Vladimír Mečiar. Jak si to vysvětlujete?

Podle mého soudu je třeba rozlišovat disent spjatý s rokem 1968 a tedy s demokratickým socialismem, a disent spjatý s Václavem Havlem, který bychom mohli s jistou výhradou označit za disent liberálně demokratický. Jistě tu mezi těmito dvěma proudy disentu probíhala spolupráce a v mnoha věcech se tyto proudy prolínaly, nicméně mezi nimi vždy vládlo určité napětí, které se naplno projevilo v odmítání „osmašedesátníků“ Václavem Havlem, Petrem Pithartem a dalšími lidmi z liberálně demokratického proudu disentu po listopadu 1989.

Moje teze je, že liberálně demokratický disent prohrál, protože potlačil disent spjatý s demokratickým socialismem. Když potlačili své původní spojence, nezbývalo jim nic jiného, než uzavřít alianci s Václavem Klausem jako „ekonomickým odborníkem“.

Říkali při tom, že v disentu bylo málo ekonomů. To ale nebyla pravda, byla jich tam celá řada, jenže to byli „osmašedesátníci“. Někteří z nich se dostali do týmu ministra Františka Vlasáka, který připravoval jiný typ ekonomické transformace, než byla Klausova „kupónová privatizace“, ale tehdy je Petr Pithart jako předseda vlády politicky nepodržel. Pak už zůstal jenom Václav Klaus a jeho tým.

Pokud se ohlédnete zpět, kde vidíte největší chyby? Bylo to třeba rozdělení Československa?

Začal bych tím, že první chyba nastala už někdy v prosinci 1989, kdy v OF vzniklo napětí mezi disidentskými špičkami okolo Václava Havla a zástupci regionálních OF. Špičky OF se začaly chovat elitářsky a nepřipustily dostatečnou reprezentaci regionálních OF na úrovni vedení. Ivan Dejmal napsal v prosinci 1989 ostrý dopis Václavu Havlovi, ve kterém mu vyčetl, že provádí kabinetní politiku a že zásadní rozhodnutí dělá úzký okruh lidí.

Regionální OF kritizovalo pražskou centrálu, že nedodržuje požadavek dialogu a otevřenosti. Regionální OF začala mluvit o tom, že vedení OF zrazuje myšlenky revoluce. Zde je počátek rozpadu a zániku OF i VPN, jak na to upozorňuje historik Jiří Suk a už zmiňovaný James Krapfl.

Václav Klaus si během roku 1990 získal podporu lidí z regionů a vystupoval jako ten, kdo bude reprezentovat jejich zájmy ve vedení OF. V momentě, kdy se dostal do čela OF, začal vylučovat určité proudy. Zmínit mohu Obrodu nebo Levou alternativu. Celý proces nakonec vedl k rozštěpení OF na stranu a hnutí. Klaus založil ODS, bývalí disidenti založili Občanské hnutí. Když se Klaus stal předsedou ODS a vyhrál v roce 1992 volby, začal s Vladimírem Mečiarem jednat o rozdělení Československa. Klaus odmítl petici za uspořádání referenda, kterou podepsalo milion a půl lidí s tím, že referendem byly volby. Přitom ani jeden z nich neměl v programu rozdělení republiky.

Jinak řečeno, Václav Klaus získal v Občanském fóru moc díky lidem z regionů, avšak v momentě, kdy se dostal k moci, potlačil prvky radikální demokracie a celé to pojal tak, že rozhodující je pouze politická strana a její reprezentace. Opsal oblouk od radikálně demokratického motivu k potlačení referenda.

Jak se podle vás vyvíjel vztah lidí k socialismu po listopadu 1989?

Pokud se podíváme na nálady veřejnosti v listopadu a prosinci 1989, zjistíte dle tehdy provedeného průzkumu, že pětačtyřicet procent dotázaných tvrdilo, že chce pokračování socialismu, byť v reformované podobě. Sedmačtyřicet procent tvrdilo, že si přeje něco mezi kapitalismem a socialismem. Pouze tři procenta lidí chtělo kapitalismus. Ještě v listopadu a prosinci 1989 i Václav Havel hovořil pouze o dvaceti letech temna, myslel tím normalizaci, ale nešel dál do minulosti. Dobou temna ještě nebylo celé čtyřicetileté období minulého režimu.

Tyto postoje veřejnosti k socialismu si uvědomil i Václav Klaus a kupónovou privatizaci představil jako cestu k tomu, aby každý občan mohl participovat na vlastnictví a nepřímo i na správě podniků prostřednictvím akcií. Byla v tom skrytá myšlenka, kterou si lidé spojovali s „pravým“ socialismem roku 1968, že ekonomika bude řízena demokraticky a všichni lidé budou mít podíl na bohatství, které v ekonomice vzniká.

Kupónová privatizace byla zatím posledním pokusem, jak uskutečnit tuto participativní myšlenku socialismu, byť autoři kupónové privatizace by tato slova nikdy nepoužili a podle všeho usilovali o pravý opak, tedy o vytvoření podmínek pro rychlou koncentraci kapitálu. Domnívám se, že tyto socialistické myšlenky v lidech nadále žijí, jenom jim neříkají socialistické, protože ve veřejném prostoru se v devadesátých letech prosadila neoliberální představa, že socialismus rovná se totalita a gulag.

Ani ČSSD pak nechtěla veřejně mluvit o tom, že je členkou Socialistické internacionály. Když dnes v průzkumech vychází, že v ČR téměř polovina lidí souhlasí s tím, že minulý režim byl stejně dobrý nebo lepší, než je ten současný, záleží hlavně na tom, kvůli čemu to říkají.

Na Slovensku udělal podobný výzkum Konzervativní institut M. R. Štefánika, aby vyvrátil „mýty socialismu“. Vyšlo jim, že 81 procent Slováků souhlasí s tvrzením, že lidé si v dobách socialismu více pomáhali a byli si bližší. S názorem, že se za socialismu žilo bezpečněji a násilná kriminalita byla nižší, se ztotožnilo 79 procent dotázaných. 77 procent souhlasilo s tím, že díky plánovanému hospodářství byl dostatek práce pro všechny.

Vypadá to, že ideje a formy života spjaté se socialismem v širokém slova smyslu jsou v lidech hluboce zakořeněné, ať už tento výraz používají, nebo v nich – jako historicky zatížené slovo – vyvolává zděšení.

S tím nepřímo souvisí další věc: v posledních letech se hovoří o konfliktu mezi centrem a periferií. Je to podle vás skutečně fenomén posledních let, anebo jde o průvodní znak budování kapitalismu?

Podle mého soudu se tento konflikt v zárodečné podobě objevil už v OF v prosinci 1989, jak jsem o tom mluvil. Tento konflikt během posledních třiceti let nikdy nezmizel, jen se projevoval v různých podobách. Třeba prezidentské kampaně Miloše Zemana v něčem připomínají kampaně Václava Klause v raných devadesátých letech. Klaus objížděl regiony a vsadil na podporu regionů proti pražské elitě, která byla spojená s Václavem Havlem. Podobně zvítězil v prezidentských volbách Miloš Zeman, také on se opřel o regiony a ostře kritizoval pražské elity. Je v tom tedy jistá kontinuita.

Celý poslední rok je ve znamení nejen protivládních protestů. Pokud by se dneska vaši studenti odhodlali dělat revoluci, v čem by se měli z listopadové revoluce poučit?

Měli by se poučit z provolání vysokoškolských studentů dělníkům a rolníkům, které vzniklo před generální stávkou v listopadu 1989. Stojí v něm: „My studenti myslíme na dělníky a dělnice pracující v podmínkách urážející lidskou důstojnost, na mladé rodiny bez bytů, na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné. Na špínu korupce a stínovou ekonomiku. Na nezasloužená privilegia mocných. Na hanebný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí. Na nedostatečnou možnost cestování a styku se světem.“

To je program, na který lze v pozměněné podobě navázat v dnešních podmínkách. A mimochodem, všimněte si, že požadavek na svobodné cestování je až na posledním místě, protože se chápal jako nejsnáze uskutečnitelný požadavek. Až dnes se z tohoto požadavku dělá jeden z hlavních požadavků listopadu 1989. Ale zapomíná se na všechny předchozí, které se nepodařilo uskutečnit.

Ludvík Vaculík v Českém snáři na začátku 80. let napsal: „Poměry jsou nesnesitelné a nevím, co bych mohl uvést za důvod k naději. Má naděje je bezdůvodná.“ Co byste vzkázal všem, kteří i dnes považují poměry za nesnesitelné? V čem spatřujete s ohledem na vše, o čem spolu mluvíme, dnes naši naději?

Naše naděje spočívá v tom, že se objevuje nová generace, generace nezatížená minulostí, ale zatížená budoucností. Střední a starší generace není mentálně připravena na změnu. Je přesvědčená, že žijeme v nejlepším možném světě nebo přinejmenším že svět bude navždy takový, jaký byl v posledních třiceti letech. Až teď přichází generace, která si uvědomuje tíži civilizačních a ekologických problémů, které se dotýkají její budoucnosti.

Tito lidé začínají uvažovat jinak než jejich rodiče. Vzniká v nich přesvědčení, že je třeba něco dělat, aby nenastal ten nejhorší možný svět. Naše naděje je také v tom, že tato generace dokáže ovlivnit generace starší a reprezentovat zájem celé společnosti na přežití.

Jak s tím jde dohromady nástup rozličných populistů nejen u nás? Levice, natož zelení, jsou v tuzemsku v troskách. V jednom z textů, které jste k výročí listopadu 1989 napsal, dokonce rozvíjíte tezi, že se to sice zprvu jevilo tak, že doháníme západní Evropu, avšak nakonec se ukázalo, že to byla právě postkomunistická střední a východní Evropa, která byla jistou avantgardou, pokud jde o expanzi rozličných populismů. A že nás nyní dohání zbytek světa…

Populisté se opírají o hlasy neslyšených. O hlasy těch, kteří byli v liberálních médiích a politice přehlíženi a opomíjeni. Opět se zde v jiné rovině objevuje konflikt centrum versus periferie. Klaus v tomto ohledu postupoval populisticky už v raných devadesátých letech, když se opřel o regiony. Zrovna tak Zeman. Jde samozřejmě o to, jak chápeme slovo populismus.

Osobně se slova populismus nebojím, v evropském a americkém politickém myšlení nejde nutně o negativní označení. Populus znamená řecky démos, tedy lid. Je to zkrátka systémová reakce na selhávání liberálních elit.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud