Havel miloval vtip a intelektuální převahu nedával najevo, vzpomíná Šestatřicátník Pavel Švanda | info.cz

Články odjinud

Havel miloval vtip a intelektuální převahu nedával najevo, vzpomíná Šestatřicátník Pavel Švanda

Rozhovor s jedním z posledních žijících Šestatřícátníků Pavlem Švandou jsme původně plánovali zveřejnit v den šestého výročí úmrtí Václava Havla. Nakonec si jej můžete přečíst s několikadenním zpožděním. Zcela jistě stojí za pozornost, náš politický reportér Vratislav Dostál se Švandou hovořil především o osobnosti prvního polistopadového prezidenta, avšak okrajově se dostalo také na jiná témata. 

Před pár dny to bylo šest let, co zemřel Václav Havel. Jak na něj osobně vzpomínáte?

Znali jsme se od svých sedmnácti let. Říkalo se o něm už tenkrát, že si před spaním pro rozptýlení čte Kantovy Kritiky. Vzpomínáme na něj se ženou nejčastěji osobně, i v souvislosti s dalšími přáteli z té doby. Většina z nich už taky nežije. Havel miloval vtip a svou intelektuální převahu nedával najevo. Od konce 60. let jsem z něj měl dojem, že při rozhovoru vždy dumá koutkem mysli ještě o něčem jiném. To už se z něj vlastně stával běžně přetížený politik. 

Havlův občanský život lze rozdělit nejméně do tří etap, ostatně to samé lze říct o řadě jeho souputníků: život před rokem 1968, éra normalizace a polistopadová fáze. Jak byste v jeho případě tyto tři dějinné etapy popsal a zhodnotil?

Nutno přidat ještě jednu etapu: 50. léta. On se musel, tak jako jeho vrstevníci, původně orientovat ještě v autentickém stalinismu, včetně jeho manických i násilnických podob. Havel těchto časných let byl především velmi zvídavý. Dost z gruntu se vyrovnával i s utopickými nadějemi marxismu, jež například mě ani nenapadlo brát vážně.

Léta 60. byla další etapou, kterou už prožil jako divadelník a úspěšný dramatik s rostoucím vlivem ve své generaci, zejména v údobí Tváře. Za normalizace Havel široce zužitkovával získaný myšlenkový potenciál a působil jako sjednocující osobnost. V disentu nenápadně, ale asi programově vytvářel společný horizont při zachování plurality názorů.

Stejně jednal i po listopadovém zvratu, aspoň do „rudolfínského projevu“. Potom už reprezentoval a prosazoval ve vnitřní politice jeden z názorových proudů, o němž by se snad dalo mluvit jako o levicovém liberalismu se zřetelnými „zelenými“ odstíny. Možná, že to jinak nešlo, ale já to jeho zaujetí vyhraněného postoje tehdy vnímal jako ztrátu pro něj osobně i pro náš veřejný život.

Šestatřicátníci se tak či onak vztahovali k dílu filosofa Josefa Šafaříka. V čem pro vás osobně bylo jeho dílo poutavé a jak podle vás jeho myšlenky rozvinul ve svém díle Václav Havel?

Ne všechny, ale některé z Šestatřicátníků Josef Šafařík upoutal především tím, že kladl ve svém myšlení důraz na jednotlivce. To byla pro nás novinka. Byli jsme přece děti různých kolektivismů: vlasteneckého, pozitivistického, socialistického. V české kultuře se nic jiného než kolektivismus ani tradičně nenabízelo. Šafařík byl pro nás primárně objevný tvrzením, že volba jednotlivce má v jistém smyslu absolutní význam.

On nám byl i nedobrovolně tak trochu náhradou za existencialistické myšlení, k němuž jsme se dostávali jen s potížemi. Václav Havel u něj asi také oceňoval i jisté anarchistické impulsy. Ale k rukopisu Cestou k poslednímu zaujal dost kritický odstup, což koncem 80. let Šafaříka zamrzelo. Havel však hlavně zastával, rozvíjel a popularizoval šafaříkovskou zásadu, že za vážně zastávané mínění je třeba ručit bytostně, osobně, svým životem. Taky proto neemigroval a nechával se perzekvovat až po ten velmi vyčerpávající kriminál. 

Václav Havel, pro jedny dramatik, pro jiné esejista a myslitel. Které z jeho her a které z jeho esejistických děl máte nejraději a proč?

Zahradní slavnost na mě udělala největší dojem. Taky mám slabost pro Largo desolato. Ovšem původní Zahradní slavnost, která se dnes hraje jen silně seškrtaná, byla především blasfémií na akutní boje uvnitř institucí KSČ. Vedly se tehdy úporné střety o to, kdo se lépe a kdo hůře vyrovnával s „následky kultu osobnosti“. A kdo byl „kultem osobnosti“ více zasažen. Havlova absurdní komedie byla parodií na tvrdé vnitrostranické mocenské tahanice, vedené formalizovaným jazykem různých „usnesení“ a „závěrů zasedání“ atd. 

Proto v té „jakoby realitě“ vítězí mazaný Pludek, který má navrch v používání mocenského žargonu. Dnes se Zahradní slavnost většinou chápe zúženě jako veselá polemika s jazykem byrokracie. Tenkrát to šlo na nůž a zmíněné spory v KSČ byly jedním z impulsů vedoucích k vývoji v 60. letech.

Largo desolato napsal Havel už jako homo politicus, a mě jím okouzlil, protože dokázal nebrat sám sebe v tehdejším už hodně exponovaném postavení až tak mučednicky vážně.

Václav Havel byl ale také politik. Jak hodnotíte Havla po roce 1989: kde vidíte klady a zápory jeho politického angažmá po pádu komunistického režimu?

Pro celistvou odpověď na tuto otázku by bylo nutno napsat knihu. Zmíním jeden pro mě důležitý moment: Havel svou autoritou v roce 1990 zabránil masovým perzekucím vůči exponentům padlého režimu. Jsem přesvědčen, že za jeho postojem byla, kromě politických záměrů, také konkrétní generační zkušenost. Od rodičů a známých jsme už jako děti hodně věděly o tom, co se u nás dělo od jara 1945 pod záminkou „národní očisty“. Leccos jsme i viděli na vlastní oči, třeba v rodinách spolužáků.

Veřejným tajemstvím bylo i to, že mnoho z nespravedlností, ba ukrutností, měli tenkrát na svědomí lidé, kteří chtěli pilně zastřít svou vlastní kolaboraci s okupačním režimem. Havlovi jeho toleranci ke komunistickým exponentům dodnes mnozí zazlívají, například bývalí političtí vězni. Ale já si myslím, že na počátku 90. let zaujal moudré stanovisko. Bylo by nám dnes zatěžko utírat další kalužiny zaschlé krve. Stačí morální problémy, jež nám zanechalo poválečné zacházení s českými Němci.

Mezi předchůdce Václava Havla na Hradě patřili tak rozličné osobnosti, jak byl Tomáš Masaryk, Klement Gottwald, Gustáv Husák nebo Edvard Beneš. Po něm úřad zastávali nebo zastávají Václav Klaus a Miloš Zeman. Kam Havla řadíte, pokud jde o tradici českého prezidentství?

Nevidím žádnou kontinuální spojitost mezi prezidenty minulosti a Havlem. On už nebyl klasickým národním liberálem z 19. století jako Masaryk, zcela oddaným představě vítězného pokroku. Nebyl ani socialistickým národovcem jako Beneš. S marxleninisty neměl vůbec nic společného, už kvůli principu třídního boje.

Od Klause jej oddělovala podprahová nedůvěra k politickým stranám a mechanismům parlamentní demokracie. Se Zemanem by si neporozuměl v otázce lidských práv, natož pro jeho odvrat od Západu k Východu. Ale možná by svým způsobem chápal Zemanovo akcentování vůle silné osobnosti. Byl to přece právě Havel, kdo na přelomu století razil představu, že spravovat stát by neměli představitelé politických stran, nýbrž nezávislé osobnosti. Jenom pochybuji, zda by souhlasil se způsobem, jakým tuto ideu dnes realizují Miloš Zeman a Andrej Babiš. 

Myslím, že Václav Havel v české minulosti sám pro sebe nenacházel mnoho použitelného. Myšlenkově se v lecčems opíral o Jana Patočku. Vážil si Ferdinanda Peroutky, avšak nepatřil k těm, kteří bezvýhradně adorovali meziválečnou ČSR. Přesto pro něj rozdělení Československa znamenalo velký osobní neúspěch.  

Havel si své základní postoje vytvářel sám, když si odpovídal na otázky své doby a používal přitom spíše zdroje dobové otevřené kultury, než vžitá česká myšlenková schémata. Mnozí jeho vrstevníci na tom byli podobně.

Václav Havel zemřel v roce 2011. Jako by se tím symbolicky uzavřela jedna politická epocha. Už sněmovní volby 2010 naznačily, že étos listopadu 1989 pomalu z politiky mizí. Pilíře polistopadové politiky se ocitají na jejím okraji, nástup Andreje Babiše symbolizuje minimálně fázi přechodu, možná dokonce systémovou změnu české politiky, svou legitimitu totiž už nečerpá ze sametové revoluce. Jak poslední roky vnímáte vy? Co se to tady podle vás děje?

Pro zodpovězení této otázky, tedy pro otevření dveří sedmé komnaty, by bylo třeba několika analytických úvah o různých fenoménech našeho politického, ekonomického a kulturního života. Taky bychom museli umět započítat vývoj v blízkém zahraniční, který ostatně byl a je pro naše vnitřní dění většinou rozhodující, i když to neradi slýcháme. 

Jasné je, že se právě děje strukturální přestavba naší veřejné scény. Ještě nevíme, co vlastně některé nové formace chtějí, a jestli vůbec vědí, co chtějí. Zdá se, že původní demokratický étos listopadu 89 je pro řadu později, ale i dříve narozených už oslabený. Co všechno to bude znamenat, dosud netušíme. Je však zřejmé, že dnešku nepomůžeme bojováním starých válek. 

Étos přítomnosti musíme vytvářet nyní, tím, co zde děláme nebo odmítáme dělat. Možná, že trochu zmoudříme už z událostí příštího roku. Celkem však mám naději, že nakonec zvítězí smysl pro kompromis, který ostatně neodmyslitelně patří k demokracii. Několik silácky se tvářících figur asi nestačí zvrátit naše už celkem vžité ústavní instituce.

Dovolte mi závěrečnou otázku: V čem může Havel inspirovat dnes? Co z něj má přesah i k dnešku, k čemu z jeho života má smysl se i na sklonku roku 2017 vracet? Zkrátka: v čem může být jeho životní osud nadějeplný i pro nás?  

Václav Havel může do budoucna inspirovat zkušeností, že i v našem politickém životě může uspět solitér, nestraník, humanitní intelektuál, dokonce nikoliv specialista, řekněme filozof, jako byl TGM, nýbrž umělec, reflektující a řešící dobové zápasy spíše celou svou bytostí než na základě určité ideologie.

Ovšem přiznejme si, že výrazný umělec, který má zároveň takové politické nadání, aby lidi spíše sjednocoval, než rozděloval, bývá málokdy ke spatření. Jak se mně to dnes jeví: Václav Havel byl v jistě velmi obtížné situaci v naší zemi ve 20. století skoro neopakovatelným zjevem a vlastně darem.

Kdo je Pavel Švanda?
Básník, prozaik, esejista Pavel Švanda se narodil v roce 1936. V 60. letech spolupracoval s časopisy Host do domu a Tvář, v 70. a 80. letech publikoval v samizdatu pro přátele shromážděné kolem filozofa Josefa Šafaříka. Po roce 1989 pracoval v redakcích Akordu a Lidové demokracie. Působí na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a je stálým spolupracovníkem Kontextů a Českého rozhlasu. Švanda byl součástí sdružení Šestatřicátníků. Kromě něj se ke skupině hlásili Václav Havel, Josef Topol, Věra Linhartová, Jiří Kuběna, Viola Fischerová nebo Alena Wagnerová a další.

   

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud