Hrozba z Ruska i kyberútoky. Je třeba uvažovat o aktualizaci bezpečnostní strategie, říká Povejšil | info.cz

Články odjinud

Hrozba z Ruska i kyberútoky. Je třeba uvažovat o aktualizaci bezpečnostní strategie, říká Povejšil

EXPORT.CZ | Čtyři roky starou Bezpečnostní strategii České republiky není třeba měnit, to podstatné v ní je. Je ale třeba uvažovat o její aktualizaci, která by reflektovala svět, v němž dnes žijeme. A k tomu patří nejen obavy z ruské politiky, ale i hrozby spojené s útoky z kyberprostoru, říká Martin Povejšil, náměstek ministra zahraničí pro řízení sekce bezpečnostní a multilaterální.

„Žijeme v době, kdy se rozdíly mezi vnitřní a vnější bezpečností stírají,“ říká Martin Povejšil s tím, že bezpečnostní agenda je stále širší. Spadá pod ni mimo jiné také kybernetický prostor a nástup 5G sítí. Z nich by náměstek ministra apriorně nikoho nevylučoval. „Nevytvářejme černé seznamy potenciálních hříšníků, dělejme bílé seznamy pravidel, která jsou pro nás zásadní podmínkou, abychom nabízenou technologii používali,“ apeluje.

Česko letos oslavilo dvě výročí – dvacet let od našeho vstupu do NATO a patnáct let od doby, kdy jsme se stali členy Evropské unie. Má z hlediska bezpečnosti a strategického postavení Česka jedna instituce bez druhé smysl?

Obě členství se vzájemně doplňují, jsou to spojené nádoby. Česko potřebuje mít jistotu maximálního zapojení do evropských a transatlantických struktur. Těžko si dovedu představit, že by tomu bylo jinak. Skutečnost, že jsme nejprve vstoupili do NATO, je daná spíše technicky – stát se členy Aliance je zkrátka procesně jednodušší než vstup do EU.

K tomu je třeba dodat ještě jednu věc, na kterou se často zapomíná. Nemohli bychom se stát členy ani NATO, ani EU, pokud bychom si neuspořádali vztahy se sousedy. Tím myslím především s Německem. V tomto ohledu sehrála česko-německá deklarace z roku 1997 roli nezbytné podmínky a vstupenky do Aliance i do EU.

V Černínském paláci vedete sekci bezpečnostní a multilaterální. To je oblast, která spadá do gesce hned několika ministerstev i státních úřadů. Jaká je v tom vaše role?

Moje agenda je dvojího druhu. Mám na starosti vytváření českého přístupu, politiky – ve smyslu policy – vůči celé řadě mezinárodních či mezivládních organizací od NATO přes OSN po OBSE, spadá sem i část agendy EU. Bezpečnostní politika je ale především horizontálního rázu, prolíná se celou zahraniční politikou ve všech různých odstínech. Koordinovat tohle prostupování do jiných odborů v rámci ministerstva zahraničí je mým druhým úkolem. Také jsem v každodenním kontaktu s ostatními aktéry české bezpečnostní politiky. Jinak to ani nejde, protože žijeme v době, kdy se rozdíly mezi vnitřní a vnější bezpečností stírají.

A nepanují mimo Černínský palác jiné představy o tom, kam by se naše bezpečnostní politika měla ubírat?

Já žádné napětí dané neshodami nepozoruji, jsme schopni se poměrně snadno dobrat konsenzu. Koneckonců právě kvůli koordinaci tu máme hned několik výborů, které působí pod hlavičkou Bezpečnostní rady státu, řídíme se vládní strategií. Mechanismus naší práce je jasně daný.

Vládní Bezpečnostní strategie ČR vznikla v roce 2015. Nenastal čas ji nově definovat?

Principy, které jsou tam definovány, jsou stále platné. Mění se pouze aktuální situace. Nemám pocit, že by nás stávající bezpečnostní strategie jakkoliv limitovala v tom, co potřebujeme dělat. Spíše než o zcela novém dokumentu uvažujme o tom, jak strategii aktualizovat. Třeba ve formě dodatku situační reflexe světa, v němž dnes žijeme. Z vlastní zkušenosti vím, že postavit zcela novou strategii je složité a dlouhé cvičení. Je to věcně těžké a procesně komplikované. Kromě toho bychom takovým krokem znevážili dokument, který nás v ničem nelimituje. Jděme cestou evoluce, ne nějakého radikálního skoncování s tím, co máme na stole.

Mělo by součástí té aktualizace, o níž jste mluvil, být i určité varování před ruskou expanzivní politikou? Na půdě NATO se často mluví o tom, že Rusko může představovat bezpečnostní hrozbu…

Ano, bylo by na místě říct, že cítíme rostoucí asertivitu působení Ruska v bezpečnostní oblasti. Bez vyjádření této obavy by náš situační obraz nebyl úplný.

Zůstaneme-li u NATO, dalším leitmotivem jsou obranné výdaje. Nemáte pocit, že se ta debata příliš točí kolem toho, co kdo má do rozpočtu dát, a málo se akcentuje, na co peníze půjdou?

Myslím, že Česko má jasně dané parametry toho, jak se mají rozvíjet naše ozbrojené síly. Akvizice vojenské techniky běží. A i když se nám může zdát, že to jde pomalu, politicky je to jasně dané. Teď mluvím i o politickém závazku, který členské země Severoatlantické aliance potvrdily na summitu ve Walesu před pěti lety. A sice, že do roku 2024 budou obranné výdaje odpovídat dvěma procentům HDP, přičemž pětina z toho půjde na investice. I my jsme se zavázali, že vše neutratíme za personál, benefity nebo penze. Akviziční plán Armády ČR tomu odpovídá a nemám pocit, že bychom z našeho závazku začínali ustupovat.

Odebírejte newsletter INFO.CZ

Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa často zdůrazňuje, že Evropa je právě z hlediska výdajů na svou bezpečnost dlužníkem Ameriky.

Pokud bych se na to měl podívat z amerického pohledu: jsme členové stejné aliance a není normální, aby jeden spojenec vydával na obranu všech ostatních tři čtvrtiny toho, co vkládají členské země NATO dohromady. Varování zpoza Atlantiku nejsou nijak nová, podobná slova jsme slýchali ještě před nástupem Donalda Trumpa. Rozdíl je jen v tom, že jeho administrativa argument výdajů postavila daleko kategoričtěji.

Zpět k vaší otázce – ano, za námi je dluh vůči Alianci. Ale nejsme v tom sami. Spojenci, kteří vydávají ona dvě procenta hrubého domácího produktu na obranu, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. A všichni ostatní v NATO jsou dlužníky.

Čím dál více se bezpečnostní agenda prolíná s tématem migrace, s nestabilitou některých zemí. Jaký by mohl být náš příspěvek v této oblasti?

Migrace s bezpečností samozřejmě úzce souvisí a Česko se v rámci svých možností snaží přispět k širšímu kolektivnímu úsilí. Vidím tu dva fenomény, které stojí za to pojmenovat. Máme tu migrační toky vyvolané krizovou situací, nejčastěji ozbrojeným konfliktem nebo válkou. To je případ Sýrie nebo Afghánistánu. Ve své podstatě by to měl být jev dočasný, pokud konflikt skončí a nastartuje se nějaká stabilizace, jsou tu předpoklady, že se uprchlíci vrátí.

Druhým fenoménem je systémová, strukturální migrace, která je dlouhodobá a je daná změnou klimatu nebo neschopností některých zemí vybudovat udržitelný ekonomický systém, který lidem nabídne práci a perspektivu. To vše je potom umocněno demografickým boomem. A tady bych řekl, že naše úsilí by mělo směřovat do Afriky, na jih od Sahary. Je zcela na místě, aby se Česko zapojilo všemi prostředky, které má a jsou možné. Jestliže se bavíme o dlouhodobé, systémové migraci, pak je jen otázka času, kdy se situace opět vyhrotí.

Jaké možnosti pomoci Česko má? Vojenské, diplomatické, humanitární?

Kombinujeme všechny tři tyto elementy. Snažíme se nasměrovat do Afriky naši rozvojovou pomoc, připomněl bych, že v Mali máme poměrně robustní vojenský kontingent v rámci mise EUTM, uvažujeme o zapojení Česka do jiné mise v oblasti Sahelu. V Mali vzniká také naše ambasáda, máme své diplomaty v hlavním městě Bamaku. Podstatné je, že jsme na vzestupné trajektorii, snažíme se každým rokem dělat více.

Martin Povejšil

Bezpečnostní hrozby dnes nenajdeme jen na zemi, ve vodě a ve vzduchu, ale také v kyberprostoru, který summit NATO před třemi lety uznal za další operační oblast. Česko má významné globální hráče na trhu s ochranou počítačů před napadením. Máme v tomto ohledu šance stát se v obraně kyberprostoru významnější zemí?

Firmy, které zmiňujete, svědčí o tom, že intelektuální potenciál tady existuje. Výrobci antivirů si obdivuhodným způsobem našli své místo na světovém trhu. To ale nezaručuje, že se Česko stává nějakým zásadním hráčem v oblasti kybernetické bezpečnosti. Snažíme se nicméně hrát iniciativní roli v oblasti definování standardů v bezpečnosti komunikace, společných přístupů. Česko má poměrně výrazný podíl na tom, že téma kyberprostoru žije na půdě EU, jsme aktivní ve výborech OSN. Těší mě, že jsme si vybudovali expertní kontakty nejen v Evropě, ale i Americe nebo asijských zemích. Právě v networkingu vidím velký potenciál, k jehož posílení může Česko přispět.

Úřad vlády před rokem podepsal memorandum o spolupráci s iniciativou Blockchain Republic, která chce z Česka vybudovat světové centrum v oblasti decentralizovaného ověřování původu dat. Není tohle jedna z cest, jak by Česko mohlo ochránit svůj kyberprostor?

Moje nevýhoda je v tom, že technologii blockchainu nerozumím. Na druhou stranu mi to možná umožňuje podívat se na to s větším nadhledem. Myslím, že etablování jedné metody samo o sobě není zázračným řešením. V ochraně kybernetického prostoru jde o to definovat standardy, které budeme dodržovat. A je otázka, zda by se tak mělo stát normativně, a tím pádem vymahatelně, nebo jestli má jít o seberegulační proces. V tom není jasno ani u nás, ani na globální úrovni. Mimo jiné proto, že ani odborníci nedokáží dohlédnout, kam se technologie za několik let posune.

Není důvodem zdrženlivosti vůči vymahatelným normám i fakt, že si jednotlivé země v otázce možností ochrany kyberprostoru málo navzájem věří?

Důvěra států je klíčová, ale není závislá na technologiích. Může nastat situace, kdy se bezpečnostní trhlina objeví i v zemích, které platí za vysoce důvěryhodné. Estonsko, které je jakousi digitální laboratoří Evropy, se v roce 2007 stalo terčem masivního kyberútoku. Nebo si vzpomeňme na případ vojína Bradleyho Manninga, který data stahoval na CD a poskytl je pak platformě WikiLeaks. Je dost dobře možné, že o celé řadě úniků ani nevíme, protože je nejsme schopni detekovat.

Nejen u nás, ale v řadě zemí Evropy se rozhoduje, kdo ovládne technologie 5G sítí. Nemůže ke vzájemné nedůvěře, o níž mluvíme, přispět i skutečnost, že tuto technologii nabízejí Číňané?

Myslím, že debata o skryté hrozbě v podobě nabízených technologických řešení by se primárně neměla vést o firmách. Odhlédl bych od toho, jestli jsou firmy jako Huawei nebo ZTE rizikové a raději bych tu otázku bral z jiného úhlu. Pojďme se bavit o standardech a zárukách, které pro výstavbu a provozování 5G sítí potřebujeme. Jinými slovy, nevytvářejme černé seznamy potenciálních hříšníků, dělejme bílé seznamy pravidel, které jsou pro nás zásadní podmínkou, abychom nabízenou technologii používali. Nechť příslušné firmy dokáží, že námi definované standardy dodržují a je na ně spolehnutí.

Nakonec ještě otázka směřující dovnitř Černínského paláce. Letos v létě neznámí hackeři opět napadli počítače ministerstva zahraničí, podobné útoky ústředí české diplomacie zaznamenalo i v minulosti. Kdy půjde MZV příkladem a vybuduje robustní síť, která podobným atakům a tím i možným únikům dat zabrání?

Proces budování takových opatření pokračuje. Z bezpečnostních důvodů nemohu vyzrazovat detaily. Ale děláme vše proto, aby v dohledné době byl náš komunikační systém díky technickým i technologickým krokům mnohem bezpečnější. Ministerstva zahraničí jsou objektem zájmu hackerů všude po světě a Česko v tom není výjimkou. Rozdíl je snad jen v tom, že informace o napadení se dostala do veřejného prostoru a jsme tím pádem pod drobnohledem.

Rozhovor vyšel na serveru Export.cz a v listopadovém čísle magazínu Moderní ekonomická diplomacie >>>

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud