Ukrajina – první oběť nové generace ruského válčení. Kdo další je na řadě?

Daniel Koštoval

23. 11. 2019 • 07:01

ANALÝZA DANIELA KOŠTOVALA | Premiér Andrej Babiš, jako druhý český premiér po Mirku Topolánkovi, navštívil Ukrajinu. Podpořil její územní celistvost a odsoudil odtržení Krymu Ruskem jako nepřijatelné porušení mezinárodního práva. Ukrajina zároveň stále čelí agresi Moskvy pod pláštíkem separatistického hnutí na Donbase a zaslouží si více než jen rétorickou podporu. Její nezávislost přímo souvisí s naší bezpečnou budoucností. Měli bychom ji podpořit i darováním a prodejem českých zbraní, jako jsme podpořili Izrael v roce 1948.

V případě anexe Krymu dosáhlo Rusko zcela bezezbytku svého cíle včetně neutralizace jakékoli reakce Kyjeva či Západu. Šlo přitom o první porušení mezinárodního práva po druhé světové válce v Evropě ve smyslu připojení území cizího státu vojenskou silou. Jak je možné, že se tak hladce a dosud beztrestně stalo ve 21. století? Nás v Česku to musí zajímat o to více, že máme svoji bolestnou zkušenost s odtržením Sudet a zničením Československa v roce 1938.

V roce 2013 Rusko oznámilo světu novou generaci válčení

Náčelník generálního štábu ozbrojených sil RF generál Gerasimov publikoval 27. 2. 2013 v časopisu Vojeno-promyšlennyj Kurier článek „Hodnota vědy je v předvídavosti“. V něm formuloval nový způsob válčení, který mj. charakterizuje stírání hranice mezi mírem a válkou – díky tomu, že součástí soustředěného konání států jsou informační, kybernetické, diplomatické či ekonomické nástroje, jež spolu s vojenskými vytváří v dříve nepoznané komplexnosti novou generaci válčení. 

Jeho teze rozvinuli generálové Chekinov a Bogdanov v článku „Povaha a obsah nové generace válčení“ pro ruský časopis Vojenské myšlení (anglická verze: The Nature and Content of a New-Generation Warfare, Military Thought, Volume 22, No. 2, 2013, str. 12-24; možno nalézt na Google books; ruská verze: Vojenaja Mysl, č. 10, říjen 2013).

Obsah uvedených textů lze shrnout do devíti bodů, jak podle Ruska vést války ve 21. století – tedy jak Rusko vede války:

1.     Nevojenské asymetrické válčení za účelem vytvoření příznivého socio-ekonomického a politického prostředí;

2.     Zvláštní operace za účelem zmatení elit (aby se chybně rozhodovaly);

3.     Zastrašování, podvody a korumpování;

4.     Destabilizační operace a organizace ozbrojené opozice;

5.     Vytvoření ozbrojených bojovníků a jejich podpora;

6.     Tajná vojenská intervence;

7.     Využití elektronického válčení a hi-tech průzkumných prostředků za účelem usnadnění destrukce odporu;

8.     Neskrývaná intervence za účelem okupace území a potlačení jakéhokoli zbývajícího odporu;

9.     Hrozba užití jaderných zbraní a užití vysoce přesných zbraní za účelem zničení jaderných elektráren, chemického průmyslu a velkých hydroelektráren.

Všimněme si, že v uvedených devíti bodech jen poslední dva se týkají požití kinetické vojenské síly. První tři pak obsahují informační a kybernetickou válku. Stále v okamžiku formálně hlubokého míru. U tohoto je nutné se zastavit.

Rusko si všimlo, že nové informační a kybernetické technologie dovolují úplně jiné možnosti, než tomu bylo v minulosti. Dnes je možné pomocí třeba i několikaleté soustředěné informační a kybernetické války vytvořit situaci, kdy obyvatelé zasažené země přestávají věřit státním institucím a podporovat je, nepodporují vládu, ztrácí vůli k obraně stejně jako vláda sama apod. Mizí, co je pravda a co ne, vzniká dojem chaosu a nastupuje pocit, že nemá cenu cokoli dělat. Rusové totiž původní pojetí totální války, jak jej známe např. z druhé světové války, přenesli do roviny vědomí a vnímání lidí. Tuto informační válku označují za klíčovou etapu před případným použitím ozbrojených sil.

Rusko tímto cíleně vytváří podmínky, aby jeho akce či řešení bylo (politicky) akceptováno, a to pokud možno bez použití vojenské síly. Vojenská síla má v této nové generaci válčení sehrát až roli zajištění a udržení politických cílů a zisků. Devátý bod – použití jaderných zbraní či zasažení jaderných elektráren – má v ruském pojetí být konečné zlomení vůle protivníka, aby se neodhodlal k reálnému vojenskému odporu a dovolil Rusku dosáhnout svého. Je to definované jako eskalace za účelem de-eskalace konfliktu.

4877268:article:false:false:true

Pro efektivní naplnění uvedené strategii Rusko v rámci posledních deseti letech navyšovalo obranný rozpočet s důrazem na vývoj a nákup strategii odpovídajících zbraní. Vedle kybernetické oblasti jde např. o různé systémy radio-elektronického boje, nové rakety a v neposlední řadě vývoj nových jaderných zbraní, včetně taktických pro řadu jednotek pozemních, námořních, protivzdušných a vzdušných sil. U každého druhu sil má jít o rozmístění několika stovek nových taktických jaderných zbraní.

Abychom dostatečně přesně pochopili oč Rusku jde pomocí této strategie, musíme si uvědomit jeho ambici. Tou je schopnost vedení tří regionálních válek paralelně. Pro jednu regionální válku je možné očekávat nasazení zhruba 70 tisíc vojáků a dalších osob. O co tedy Rusku jde?  

Dnes víme, že odtržení Krymu v roce 2014 je výsledkem nové generace ruského válčení

Otevřená ruská vojenská intervence na Krymu začala 27. února 2014 pomocí neoznačených vojáků. Prezident Putin žádá 1. března Radu federace (horní komora ruského parlamentu) o schválení nasazení ruské armády na Krymu. 16. března proběhlo referendum o připojení Krymu k Rusku – pod kontrolou ruských vojáků. 17. března Rusko uznává platnost referenda, které rozhodlo o připojení Krymu k Rusku. 21. března Krym formálně anektován Ruskem. 24. března Ukrajina nařizuje svým ozbrojeným silám na Krymu evakuaci.

Na základě zpětné analýzy dat je dnes prokázáno, že informační a kybernetická válka byla Ruskem kvůli Krymu spuštěna dva roky před vlastní vojenskou intervencí. Tedy v roce 2012. Je také důležité připomenout, že prezident Putin v kritické fázi obsazení Krymu otevřeně hrozil použitím jaderných zbraní, pokud Západ bude na jeho intervenci vojensky reagovat. Ani Ukrajina vojensky nezareagovala. Rusko tak uplatnilo v případě odtržení Krymu od Ukrajiny všech devět elementů nové generace válčení. 

Stejně tak čelí Ukrajina ruské nové generaci válčení na Donbase na východě země. Rusko iniciovalo separatistické hnutí, které pak podpořilo ruskou armádou. Dosud ještě nepohrozilo použitím jaderných zbraní.

Kam může Moskva napřít své další úsilí?

Prezident Putin konstatoval, že rozpad Sovětského svazu byla největší geopolitická katastrofa ve 20. století. Krym byl Ruskem připojen na základě silného nacionalistického přesvědčení, že Rusku vždy patřil, a tak je správné si ho vzít zpět. Navzdory tomu, že Rusko uzavřelo s Ukrajinou za prezidenta Jelcina v roce 1998 závaznou smlouvu, v níž garantovalo Ukrajině územní celistvost. Po odtržení Krymu nastalo mohutné intenzivní úsilí spojit Krym s ruským územím, což se stalo po otevření nového mostu, a díky „operaci Krym“ stoupla v Rusku popularita prezidenta Putina, ačkoli dnes už je zase znatelně menší.

Ve výše uvedené logice může být dalším cílem spojení Kaliningradské oblasti (exklávy) s ruským územím. Že není uvěřitelné, že by Rusko riskovalo střet s pobaltskými státy, Polskem a vlastně celým NATO? Bezpečnostní analýza není věc víry, ale pečlivého hodnocení faktů, záměrů a schopností tyto záměry naplnit. Rusko opakovaně cvičí zapojení řady jednotek do operací v Baltském moři, Barentsově moři a Černém moři. Na hranicích s Baltskými státy dochází k nárůstu jednotek. Naposledy jde o 1. gardovou tankovou armádu. Jsou posilovány protiletadlové a radioelektronické schopnosti. Již v roce 1999 v rámci cvičení ZAPAD (vždy na hranicích s NATO) byl nacvičován jaderný útok proti cílům v USA. V roce 2017 cvičení ZAPAD obsahovalo i eskalaci lokálního konfliktu do operačně-strategické jaderné fáze.

Právě kvůli výše uvedeným ruským krokům včetně agrese na Krymu a na Donbase NATO přijalo v minulých letech kroky pro ujištění baltských zemí, že jejich obrana bude zajištěna. Jedním z nich je i tzv. zvýšená předsunutá přítomnost (enhanced forward presence) aliančních jednotek v Pobaltí. Čeští vojáci jsou součástí tohoto úsilí, celkově však nejde o velké jednotky. Měřeno vojenskými schopnostmi, Rusko nyní v Baltském regionu dominuje. To zaměstnává i Finsko a Švédsko – také přijímají opatření na posílení svých vojenských schopností.

Jsme i my předmětem nové generace ruského válčení?

Řada českých vládních i nevládních institucí potvrzuje, že jsme cílem ruských informačních a kybernetických ataků. 3. element nové generace ruského válčení říká – zastaršování, podvody a korumpování. Nepochybuji, že se tak děje i v ČR. Proč? Narušení jednoty NATO a EU je strategickým cílem Ruska dlouhodobě. A kdyby došlo na výše zmíněné spojení Kaliningradské oblasti s hlavním územím, je ruským cílem, aby země NATO neposlaly své jednotky na obranu teritoria NATO v Pobaltí. Česko se zavázalo vyslat v rámci aktivace čl. 5 jednu brigádu, která by byla v severovýchodním Polsku v případě ruské vojenské akce nutně potřeba. V tomto kontextu si i my musíme klást mimo jiné otázku: máme dostatečně silnou protivzdušnou obranu a ochranu českých jaderných elektráren?

SDÍLET