Milada Horáková: Nejen oběť komunistické zvůle, ale také socialistka a feministka | info.cz

Články odjinud

Milada Horáková: Nejen oběť komunistické zvůle, ale také socialistka a feministka

Její tragická smrt je oprávněně symbolem komunistického panství v českých zemích. Přesto bychom si měli Miladu Horákovou připomínat nejen jako oběť komunistického teroru. Pokud tak činíme, dopouštíme se redukcionismu, který nemůže její odkaz plasticky zprostředkovat dnešním generacím. Proto je třeba hovořit také o jejím životě a hlavně o hodnotách, kterých se nevzdala ani v mezních situacích. Byla socialistka a feministka, vždy si hleděla pomáhat těm dole. Nevěznili ji jen komunisté, ale i nacisté. S většinou těch, jež si její odkaz dneska nárokují, po celý život sváděla ideový střet.

Její dopisy z komunistického kriminálu patří bezesporu mezi to nejsmutnější a nejbolestivější čtení z dějin českého písemnictví. Srovnat to nelze s ničím, co tady v minulém století vzniklo. Jistě, je tu Psáno do mraků Josefa Čapka, deníky Ivana Diviše a Jana Zábrany anebo třeba vzpomínky Vlasty Chramostové. Těch svědectví o tom, jak jsme se vyrovnávali, bojovali, anebo naopak kolaborovali s totalitními režimy, je mnoho, nade všemi ční třídílné monumentální Paměti Václava Černého. Pro mě osobně dílo iniciační a formotvorné: kritika (nejen) komunistů zleva. A také nemilosrdné a mnohdy kruté zúčtování s každým, kdo se podvolil. Avšak pouze při četbě dopisů Milady Horákové se nelze ubránit slzám.

„Moji nejmilejší, ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy,“ píše Horáková v tom vůbec posledním dopise.

A o kus dál pokračuje: „Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé - jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. - Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. - Mám už dohráno, opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina - žádná už tragédie!“

Nakonec zpytuje svědomí, avšak smířená se svým koncem: „Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít.“

Je to doslova strašidelné, Horáková to píše 27. června 1950 ve 2:30 ráno. Oběšena bude tentýž den na příkaz Klementa Gottwalda o tři hodiny později, přesně v 5:35. Ikona českého kritického myšlení, už zmiňovaný Černý, zdůrazňuje, že Horákovou vyvedli k popravě jako poslední. „A snad to nebylo ani bestiální zostření, snad to byl účinek zoufalé naděje samotných katů z vězeňské správy: co nejdéle odsunout výkon, získat minutu, ještě další minutu, ještě jedinou poslední minutu, což zazvoní-li za vteřinu telefon – Horáková dostala milost! Neboť poprvé v dějinách Československa tu pro politiku popravována žena! Vysoce národně zasloužilá. Obhájci vůbec ve výkon rozsudku nevěřili. Žádost o milost ovšem podali. Proti rozsudku protestovali britská vláda, Churchill, arcibiskup z Canterbury, paní Eleonor Rooseveltová. Nadarmo.“

Černý připomíná, že proces s demokratickou opozicí, jejíž součástí Horáková byla, byl veden novou justiční metodou takzvaných „svodek“, zahájenou příchodem na ministerstvo spravedlnosti Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky a vznikem státního soudu na podzim 1948: „Proces inscenuje a ze zákulisí řídí nikoliv jakákoliv instance soudní, nýbrž politická, zde ÚV KSČ, jež v spolupráci se Státní bezpečností rozhodne předem o výši trestu, takže předseda senátu, prokurátor, obhájce, experti a svědci, případně i sami obžalovaní jsou pouhé figurky, svolní herci vypracovaného a dodaného procesního libreta; obžalovaní znají nazpaměť otázky, jež jim budou položeny, i svoje odpovědi a přiznání, a odříkávají je v předem vynuceném znění až po formu a stylové detaily.“

Proces proti „vedení záškodnického spiknutí proti republice a jejímu lidu“ měl, tvrdí  Černý, zadupat do bahna a definitivně zhanobit celou První republiku včetně národního odboje. Jeho oběťmi bylo sedm národních socialistů, dva sociální demokraté, dva katoličtí lidovci a dva komunističtí „disidenti-trockisté“. „Velkou postavou procesu byla dr. Horáková. Tím, co samojediná znamenala, povýšila proces a v něm svůj osud na Symbol: neboť tato žena byla hned z prahu války účastnicí odboje, členkou PVVP (Petiční výbor Věrni zůstaneme, myšleno odkazu TGM, byla to odbojová organizace, pozn. red.), spoluautorkou programu Za svobodu, nové koncepce osvobozené československé státnosti jakožto sloučení demokratického humanismu s ideou sociální spravedlnosti bez cizích vzorů, jen z národních tradic ze zamyšlení nad největší katastrofou lidských dějin a nad smyslem kultury,“ píše Černý.

Horáková byla po celý život stoupenkyně Tomáše Masaryka, logicky pak byla také zastánkyní poválečné politické linie Edvarda Beneše a Jana Masaryka, po jehož skonu se jako jediná vzdala poslaneckého mandátu. „Jenomže neutekla,“ píše Černý. Dost ale o jejím konci, za pozornost stojí zrovna tak její život. Milada Horáková, rozená Králová, přišla na svět 25. prosince 1901. Vyrůstala na pražských Královských Vinohradech. Klíčovou postavou jejího dětství byl otec, který léta pracoval v Českých Budějovicích jako disponent tužkárny s názvem Národní podnik. Ač dlouho nestraník, politicky byl Čeněk Král angažovaný. Nejblíže měl před první světovou válkou k Masarykově realistické straně.

Horákovou ale neformovala pouze otcova výchova. Hluboce s ní otřásla také tragická událost, jež její rodinu postihla v polovině roku 1914. Koncem května onemocněla Miladina starší sestra Marta, skoro šestnáctiletá, několik dnů na to také její mladší bratr, šestiletý Jiří. Diagnóza obou dětí byla septická spála, komplikována zánětem mozkových blan. Jiří zemřel 7. června, Marta o den později. Do hrobu na Vinohradském hřbitově byly obě děti uloženy ve stejný den. Je nesporné, že tyto tragické dny musely Miladu Horákovou silně zasáhnout. Údajně tehdy začala být citlivá k ponižování, křivdám, trápení a bolestem druhých.  

A zatímco po vzniku republiky její otec vstupuje do Kramářovy České státoprávní demokracie, ona po maturitě začíná zvažovat, kudy dál ve svém životě. Nakonec se zapisuje na Právnickou fakultu a vstupuje do Československého červeného kříže, kde se potkává s dcerou TGM Alicí Masarykovou. Kromě toho v tomto čase systematicky čte Masarykovy spisy. Po studiích práv začíná pracovat na Ústředním sociálním úřadě v Praze, jemuž tou dobou šéfuje pozdější primátor Prahy a poválečný předseda národních socialistů Petr Zenkl. Prý jí při nástupu řekl: „Není tu žádných úlev, ale naopak neklid, rozčilování, naléhání. Není mimořádných odměn mimo jedinou: vědomí, že pomáháme bližním, zmírňujeme jejich utrpení, vracíme jim víru v lidskou společnost a sloužíme dobru druhých.“

Později přichází do styku s přednostkou sociálního oddělení Československého červeného kříže Růženou Pelantovou, už před tím taky se senátorkou Františkou Plamínkovou, která byla předsedkyní Ženské národní rady. V roce 1925 Horáková iniciuje vznik právnické sekce Sdružení akademicky vzdělaných žen, roku 1929 (tedy ve svých osmadvaceti letech) vstupuje k národním socialistům a mimo to se stává jednatelkou Ženské národní rady. Podílí se na řešení práva žen v dělnických profesích, Horáková chce, aby ženy dostávaly za stejnou práci stejnou mzdu jako muži. Věnuje se také penzijním otázkám nebo rodinnému právu.

Ve 30. letech se pak věnuje osvětové práci, pravidelně přednáší na rozličných fórech a hovoří o ženě výdělečně činné, o působnosti obce v sociální práci, o sociálních pracovnicích. V jednom z jejích životopisů se píše: „Milada Horáková sice také chtěla pro ženy dosáhnout naprosté rovnoprávnosti, ale přála si, aby mohly žít normální plnohodnotný rodinný život. Uvažovala takto: nechť žena jde za zaměstnáním z vlastního rozhodnutí, z potřeby seberealizace a nikoli jen proto, aby muži pomáhala uživit rodinu. Její vzdělání má být orientováno nejen na výkon zaměstnání, ale také na výchovu vlastních dětí. Chce-li se žena úloze mateřské věnovat zcela, pak je nezbytné ji zabezpečit právně i sociálně.“

Z kraje 30. let se také osobně potkává přímo s Masarykem, který měl vždy za to, že žena musí být aktivní a vystupovat veřejně. „K tomu je třeba, aby přestala být zakřiknuta starosvětskými muži a ženami. Názory té ženy dnešní jsou kacířstvím, bojem proti předsudkům a bludům; a předsudky a bludy se musejí ubíjet, abych připomněl krásné poučení sv. Augustina: milujte lidi, ubíjejte bludy,“ psal tehdy Masaryk. Láska, kterou hlásal Ježíš, není podle Masaryka lhostejností, nýbrž činností a bojem. „Bojem proti fotrovství nejen mužů, nýbrž i žen; všude a pořád ještě překážejí zdravému pokroku baby ženského a mužského pohlaví.“

Během druhé světové války se Horáková angažuje v odboji, zaplatí za to nacistickým kriminálem a odsouzením na osm let. Jako by se měla připravit na drama, jež ji čeká později a v němž už smrti neunikne. Údajně se během soudu i před ním chovala statečně, přitom musela nesporně čelit obrovskému psychickému vypětí. Snad byla už tehdy se svým osudem smířená, rozsudek ji tedy musel nejspíš překvapit. Ani tyto trýznivé zkušenosti ji ale neodradily od veřejného angažmá, po válce se opět všemi silami vrhá nejen do politických aktivit. A ve volbách roku 1946 je zvolena poslankyní, posléze se mimo jiné účastní prací na nové ústavní listině.     

Tehdy k tomu píše: „Žádáme, aby ústavní listina jasně uvedla práva na stejnou výchovu, na stejný přístup ke všem povoláním, úřadům a hodnostem. Žádáme, aby ústavní listinou byla zabezpečena ochrana rodiny, manželství a mateřství. To ať se stane nejen deklarativním prohlášením, jak obsahuje 106 ústavní listiny, nýbrž také současným zajištěním skutečných právních a hospodářských předpokladů pro tuto ochranu. Konečně usilujeme o zajištění skutečných pracovních podmínek pro ženy pracující v době, kdy jsou těhotné nebo pečují o malé děti. Chceme zabezpečení žen v živnostech svého muže, v zemědělství a ženy v domácnosti i pro případ stáří a nemoci. Vedeny zřeteli etickými považujeme každé dítě za stejně hodnotné pro národ a stát, ať je manželské nebo nemanželské.“

V poválečném období je ve sněmovně také jednou z těch, kteří předkládají zákon, dle kterého měl být 7. březen, tedy datum narození Tomáše Masaryka, státním svátkem Československé republiky. V důvodové zprávě se k tomu mimo jiné píše: „My všichni nazvali jsme Masaryka presidentem – Osvoboditelem a on skutečně osvobodil nejen národ a stát, ale také československé ženy ze tmy staletých předsudků. Tento nesmrtelný demokrat viděl v ženě vždy – člověka! (…) Ale T. G. Masaryk byl i velikým synem dvacátého století. Jeho slavná předpověď: ´Evropa jde nalevo´ splňuje se ve výstavbě nových sociálních a hospodářských řádů.“

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud