Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

REPORTÁŽ INFO.CZ: Chceme alternativní Visegrad, shodly se mladé politické strany v Budapešti

REPORTÁŽ INFO.CZ: Chceme alternativní Visegrad, shodly se mladé politické strany v Budapešti

Je pár dní po 17. listopadu a v maďarské metropoli Budapešť se schází proevropské, liberální strany ze středoevropského regionu. Chtějí vytvořit cosi jako alternativní Visegrad. Ten sám o sobě podle nich představuje toxickou značku – odmítání uprchlíků i hrátky s myšlenkou o vystoupení z Evropské unie. Mladé politické partaje a rodící se hnutí chtějí ukázat, že tak nesmýšlí všichni obyvatelé regionu. V Budapešti mluvili o tom, jak toho docílit a kde brát inspiraci do národních voleb, které se blíží. Právě Maďarsko čekají už na začátku příštího roku, a jak se shodují místní politici: kampaň zřejmě nebude vůbec příjemná.

Studio se nachází na kraji Budapešti, skoro na konečné stanici městského autobusu. Bývalou tovární budovu z jedné strany lemuje Dunaj, z druhé sídliště klasického východoevropského střihu. Do cihlového domu se v sobotu ráno schází mladí politici. Slyšet je tu maďarština, slovenština, němčina, čeština, ale především angličtina. Mezi hosty jsou i Češi, konkrétně zástupci rodícího se hnutí Tak jo! Strana vznikla v létě, za prozatímního předsedu si o několik měsíců později zvolili Martina Rozumka. Pomyslnou delegaci ale v Budapešti tvoří mladý arabista Přemysl Kubát a Petr Bouška, který do maďarské metropole přiletěl ze Ženevy, kde převážně žije.

K platformě mladých, liberálních stran, které se dnes sešly v Budapešti, se chtějí jako hnutí připojit. „Ještě jsme úplně nedorostli k tomu, abychom jim mohli být plnohodnotnými partnery,“ říká Kubát ke spolupráci s maďarskou stranou Momentum nebo Progresivným Slovenskem. „Myslím, že je potřeba, aby český element v této koalici liberálních sil nechyběl, abychom opravdu mohli vytvořit alternativní Visegrad, který by mohl naopak mluvit pozitivně,“ dodává.

Podle dvojice není na české politické scéně žádná jiná strana – třeba zkušenější a s větší voličskou podporou – která by se mohla této rolu zhostit. „Mohlo by se spekulovat o Pirátech, ti ale mají přece jenom rozdílnou vizi a jiný styl politiky. ´Evropskost´ v jejich kampani tolik nebyla. TOP 09 má silnou proevropskou rétoriku, nicméně zní většinou před volbami. A jejich drive je také jiný,“ míní Bouška. „Proto tam dnes byla za stolem prázdná židle, co se týče Česka,“ zapojuje se do diskuse Kubát.

Cíl vytvořit alternativní Visegrad působí v tento moment možná až příliš ambiciózně. Nové strany si v zemích regionu teprve získávají svůj prostor. Nejdále je zřejmě polská Nowoczesna. Partaj už má v tamním parlamentu třicet křesel, považuje sama sebe za jednu z hlavních opozičních stran. „Zažíváme změnu politiky. Naše strana vznikla v roce 2015 z úplně nových lidí. Vstoupili jsme do parlamentu. Doufám, že v blízké budoucnosti převezmeme i vládní zodpovědnost,“ popisuje blízké plány Bartlomiej Nowak.

Progresivné Slovensko získalo před několika měsíci registraci politické strany, k čemuž jejich zakladatelé potřebovali deset tisíc podpisů občanů. Maďarské Momentum se přetavilo v politickou stranu zhruba před půl rokem. Dříve fungovalo jako organizace občanské společnosti a viditelně na sebe upozornilo až po zorganizování úspěšné kampaně proti pořádání olympijských her v Budapešti v roce 2024.

Nowoczesna, Progresivné Slovensko, Momentum a rakouští Neos v létě založili iniciativu Nová střední Evropa (NCE). V rámci ní chtějí intenzivně pracovat na tom, aby se na země střední Evropy přestalo pohlížet jako na „kverulanty“. Chtěly by také změnit politickou kulturu v tomto regionu, která se opírá o politiky, kteří svou kariéru zakládají na populismu a často na vodě postavené kritice západní Evropy a všeho, co přijde z „Bruselu“. 

Začínající politici tvrdí, že mohou přinést potřebnou alternativu. „Je podle mě velmi důležité, aby ve střední Evropě zazníval i jiný hlas než Orbán, Kaczynsky, Fico nebo Zeman. Nesmí to vypadat, že střední Evropa je konzervativní, uzavřená a nacionalistická. Střední Evropa je mnohem otevřenější, než by se zdálo na základě lídrů, kteří jsou momentálně u moci,“ říká přesvědčeně Slovák Martin Dubeci z Progresivného Slovenska.

Podle něj je základní chybou evropských liberálů, že sami sebe neustále zpochybňují. „Kotleba také nepřemýšlel, jestli lidi zajímá ´pravda´ o holokaustu. Prostě šel a začal lidem říkat, že (holokaust) nebyl,“ naráží na nacionalistického slovenského politika – a do nedávna banskobystrického župana – Mariána Kotlebu. I ten byl ale v nedávných volbách vystřídán svým demokratickým vyzyvatelem.

„Bezpochyby jsou v každé společnosti lidé, kteří jsou liberální, otevření a optimističtí. A vypadá to, jako by o tyto lidi politici ve střední Evropě ani nestáli, každý se předhání v tom, kdo je větší populista a nacionalista,“ dodává Dubeci s tím, že základem je to, aby liberálové vystupovali sebevědomě.

Mladí politici a političky, které se v listopadovém dni schází v maďarské metropoli, přesně tak působí. Vyvolávají ambiciózní dojem. Vzájemně se povzbuzují v tom, aby měli do nadcházejících voleb energii. Snaží se vzájemně inspirovat. Spojují je volby do Evropského parlamentu. Jinak figurují v každé zemi v trochu jiném sledu volby komunální i národní.

Maďary čekají volby do parlamentu už na začátku příštího roku. Podle toho, co vypráví maďarští politici na místě, nepůjde v žádném případě o slušnou kampaň. Po městě doslova na každém roku visí plakáty, které jsou namířeny proti americkému miliardáři a filantropovi maďarského původu Georgu Sorosovi. Kampaň vede sám maďarský premiér Viktor Orbán, který se obává toho, že Soros plánuje jeho svržení. Agentury nedávno přinesly informace o tom, že Orbán zaúkoloval maďarské tajné služby, aby Sorose sledovaly.

S nějakou formou výhružek se setkávají i politici. „Kampaň je osobní a provázejí ji útoky. To už jsme ale v maďarské politice viděli. Snažíme se stát mimo to, jak jen je to možné. Pokud na nás ale zaútočí, tak na to musíme být připraveni,“ vypráví Hajnal Miklós ze strany Momentum.

Plán pro předvolební boj mají jasný: „Vidíme velkou skupinu neaktivních nebo nerozhodnutých voličů. Našim prvotním cílem je dostat lidi k volbám. Myslíme, že mnoho z nich je kritických vůči vládě, takže druhá otázka zní, koho budou chtít volit. My chceme nabídnout pozitivní alternativu. Vláda staví kampaň na strachu, my ji chceme stavět na naději a snažit se ukázat, že v Maďarsku je mnoho potenciálu“ vysvětluje Miklós s tím, že mnoho Maďarů sice odešlo za lepším životem do zahraničí, mohou se ale vracet a tím i podpořit místní ekonomiku.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1