Jeden z největších stavebních projektů současnosti v české metropoli se realizuje na někdejších pozemcích židovské obce. Kdysi zde sídlil chorobinec, úspěšný židovský sportovní klub, válečný pracovní tábor a měla zde vyrůst i národní hokejová aréna. Nakonec zde ale vyrostou nové prostory, do kterých se s vydavatelstvím CNC již brzy nastěhuje i redakce INFO.CZ.
„Tak se budeme stěhovat,“ zahřmělo počátkem roku naší malou milou redakcí, sídlící dosud v ospalých pražských Vysočanech. Říká se, že je lepší vyhořet, ale je asi pořád lepší se přestěhovat než číst články od vyhořelých novinářů. Ne snad, že by mezi námi takoví byli – a i kdyby, stěhování by na tom nic nezměnilo. Novotou zářící administrativní budova s veškerými současnými „fíčurami“ každopádně ani šmahem nepřipomíná historii území, na kterém vyrostla. Je to dobře?
Kam s hroby a starci?
Lokality související s židovským osídlením má běžný Pražan tendenci vymezovat katastrem Josefova, kde se nachází největší koncentrace památek v čele se Starým židovským hřbitovem a Staronovou synagogou – místy, resp. stavbami, které jako jedny z mála přežily asanaci někdejšího ghetta z přelomu 19. a 20. století.
Ti bystřejší si možná vzpomenou ještě třeba na Jeruzalémskou synagogu ve stejnojmenné ulici na Novém Městě či někdejší synagogu Smíchovskou, která již dávno neslouží svému původnímu účelu. Kdo si ale dnes vzpomene třeba na bolševickými bagry rozježděný židovský hřbitov na Palmovce? Nebýt před pár lety instalované informační cedule, tak asi nikdo.
Skoro každý Pražan má ale vcelku jasnou představu o tom, kde leží místo zvané již více než sto let Hagibor, aniž by měl potřebu původ tohoto podivně cizokrajného názvu zkoumat. Zní zcela nečesky, a tak hloubavějšího pozorovatele logicky napadne, že by snad mohl mít něco společného s přilehlým Novým židovským hřbitovem. Ostatně Izraelská ulice vedoucí podél jeho zdí zde také není jen tak pro nic za nic.
Ještě v roce 1889 ale v těchto místech zvaných Na Palouku (dnes jej připomíná stejnojmenná ulice) nestálo zhola nic. A na východ od něj se směrem k dnešním Strašnicím táhly pásy vinic obklopující malý evangelický hřbitov – který se na svém původním místě nachází dodnes. Ve stejné době už se ale rozbíhala i dlouho plánovaná asanace pražského židovského ghetta v okolí dnešní Pařížské třídy. Součástí byl i Starý židovský hřbitov, jehož lehce okleštěný pozemek je dnes turistickou atrakcí prvního řádu. Zásadní otázka tehdy logicky zněla – kam s nově přibývajícími židovskými umrlci?
Proto Pražská židovská obec zakoupila rozsáhlé parcely na pomezí Vinohrad a Žižkova, východně od tehdy již dlouho existujících Olšanských hřbitovů. Na severní části území vznikl Izraelský (dnes Nový židovský) hřbitov, kde později spočinul vedle jiných i jistý Franz Kafka. A lidé židovského vyznání se sem ukládají pod zem dodnes.
V západním cípu trojúhelníku vymezeného dnešními ulicemi Izraelská, Počernická a Vinohradská byl v roce 1911 otevřen židovský chorobinec, rovněž v té době velmi potřebná instituce. Plánovala se i dětská homeopatická nemocnice, na ni ale nakonec nedošlo.
Přichází Hrdina
Česká část bývalého mocnářství byla stejně jako nástupnické Československo mnohonárodnostním státem se silným německým a židovským elementem. Pražští Němci si třeba už v roce 1896 založili svůj fotbalový klub DFC (Deutsche Fussball Club, pozn.red.), který kromě nemalých úspěchů proslul třeba tím, že se v roce 1938 vymezil proti snahám o připojení Sudet k Říši, pročež byl po vzniku Protektorátu zakázán. Příznačný byl totiž i hojný výskyt Židů v jeho řadách.
Sportumilovní Izraelité se ale od roku 1914 soustředili především v nově založeném Židovském sportovním klubu (ŽSK) Hagibor. Tento hebrejský název znamená v doslovném překladu „Hrdina“. Klub od svého vzniku až do roku 1926 hostoval na stadionu Sparty na Letné, odkud se ale musel v roce 1926 pakovat. Své pomyslné šapitó mohl díky pochopení Židovské obce rozbalit právě na nevyužitých pozemcích v sousedství chorobince. Tak se pro celou lokalitu vžilo její dnešní jméno.
Hagiborští sportovci dosahovali zejména ve třicátých letech znamenitých výsledků především v plavání a lehké atletice a mnozí se stali československými reprezentanty. Nejúspěšnější z nich, Oskar Hekš, se na olympiádě v Los Angeles v roce 1932 umístil v maratonském běhu jako osmý celkově. Vedle sportu se na Hagiboru konaly různé společenské akce, hrálo se divadlo...
Z hřiště koncentrák
Po německé okupaci roku 1939 byl vydán pro Židy zákaz navštěvovat běžné školy, hřiště či parky i užívat veřejnou dopravu. Hagibor se na pár let stal jedním z posledních míst v Praze, kde si židovské děti mohly hrát nebo se scházet, byť sem musely cestovat i z odlehlých částí Prahy pěšky. V této době zde působil židovský pedagog, sportovec a sionista Fredy Hirsch, který pak ve své činnosti pokračoval i v koncentračních táborech.
„Strávila jsem zde kus dětství a raného mládí. Byl to ostrov svobody, kde jsme mohli během války přežít,“ vzpomínala před časem pro server idnes pamětnice Anna Hyndráková. „Kromě Hagiboru jsme směli volně už jen na staré hřbitovy. Všichni nám pobíhání mezi náhrobky sice pardonovali, ale hřbitov nebyl ono,“ dodala s příslovečně černým židovským humorem.
V roce 1943 byl ale i s tímto posledním ostrůvkem židovské svobody konec a okupační správa na pozemcích ŽSK zbudovala pracovní a internační tábor pro partnery ze smíšených manželství, kteří zde zpracovávali slídu. V lednu a únoru 1945 tu pobýval herec Oldřich Nový kvůli židovskému původu své manželky Alice.
Poválečné povalování a nový rozkvět
Po osvobození se funkce tábora nezměnila, jen zde české Židy vystřídali Němci a (i údajně) kolaborující Češi plus domestikovaní Rusové vyhlídnutí NKVD na deportaci zpět do SSSR. Po několika měsících byl chorobinec s okolím navrácen zpět Židovské obci, avšak už v roce 1950 byl opět vyvlastněn.
Do prostor chorobince se nastěhovalo dětské oddělení nedaleké Vinohradské nemocnice a místo po zbořených barácích lágru se částečně opět stalo sportovištěm, byť nikterak reprezentativním. To se ovšem netýkalo tenisových kurtů v severovýchodním cípu území, které jsou na leteckých snímcích dobře patrné od 20. let dodnes. Hned vedle nich do 90. let sídlilo vedení kdysi slavné Československé námořní plavby.
Budova bývalého chorobince s některými pozemky byla v restituci navrácena Židovské obci. Mezitím už byl ale v těsné blízkosti chorobince v polovině 90. let vystavěn reprezentativně ohavný hotel Don Giovanni a Židé místo pozemků pod ním získali náhradní v jiné lokalitě.
Po 97 letech od prvního otevření se v roce 2008 znovu otevřely brány Domova sociální péče pro židovské seniory (celým názvem Domov sociální péče pro přeživší holocaustu), který působí v historické budově a v architektonicky vynikající přístavbě.
Hned vedle, na místě bývalého hřiště ŽSK, bylo rovněž v roce 2008 otevřeno nové sídlo Svobodné Evropy a ještě dál směrem ke Strašnicím se dlouho uvažovalo o výstavbě multifunkční sportovní haly, kde se mělo původně konat mistrovství světa hokeji – to, které nakonec skončilo v Sazka aréně, kam developeři projekt přesunuli.
Dalších dvacet let zplundrované sportoviště lemované autobazarem a květinářstvím při Vinohradské třídě zahálelo. Dnes se na jeho místě blíží do finále výstavba nové čtvrti s byty a kancelářemi, prostě typický developerský projekt současnosti. No a právě na tomto kdysi „krví a potem prolévaném historickém místě“ budeme od léta sídlit (a obrazně řečeno prolévat krev a pot) i my. Bude nám na to stačit pár desítek metrů čtverečních, z celkových 95 tisíc...
